Na startovní listině bylo jen něco přes 150 jmen. (V tam řídkém poli budu příliš vidět, napadlo mě hned.) Kousek od registrace teplé čaje, skromné zázemí, super atmosféra, mírně přehlušená repráky. Rozklus, protažení, napětí na startu. Ale žádné tlačení se, žádné fronty, všichni probíhají v podstatě okamžitě bránou.
A pěkně ostré tempo. Najednou mírné, ale znatelné zpomalení, splašené stádo rozvířilo prach lesní cesty a astmatici dostali svou dávku.
Běží se z kopce. Tempo má celá tlupa běžců snad pod čtyři minuty na kilák, bože, kam jsem se to přihlásil! To bude bolet. Po kilometru a půl se to mírně trhá. Vyhlížím si běžkyni s trochu rychlejším tempem, než bych volil sám, dupeme do kopce. Po necelých třech kilometrech nad sebou vidím ve srázu dupající štrůdl lidí. OK, půjdu taky, to neběžím. Opírám se o kolena. Jdu rychlostí okoloběžících, takže si držím pozici. Jde to, ale nahoře mi lezou bubínky z uší.
Pak mírný, ale dlouhý seběh, trochu odfrkávám, kolegyňka, které se držím, do sebe přede mnou láme monodózu s nějakou mňamkou. Jám mám jen jednu a na ni je trochu brzy, takže si říkám, že mi moje vodička asi brzy cukne.
Jiný kafe
Kolem je nádherná příroda. Užívám si stoupání, klesání, běhu přes kořeny. Vzpomínka na We Run Prague nebo Běchovice mi vykouzlí úsměv na rtech, tohle je jiný kafe. Asfalt má něco do sebe, ale tohle je správnej masakr.
Seběh do údolíčka a … "Pak už do cíle?" volá kolegyňka, co ze mě dře kůži, na někoho dopředu. "Kéž by," přecedím skrz úsměv, její doprovod na trati ale přitakává. Po vydupání posledního kopce se trať opravdu láme doprava k cíli, jenže... co tady dělá cedule se šipkou doleva a nápisem "druhé kolo"? Už vím, jsem mamlas. Zapomněl jsem, že muži běží na dvě kola, a nechal jsem se utahat už v tom prvním. No nic, odteď běžím sám.
Pod kopcem u potoka sbíhám pár závodníků. Super, budeme se trápit kolektivně. Ve vedení se fakt nestřídáme – moje tempo by jim k super výsledku nepomohlo. Prostě potřebuju "zajíce". Kopec, chůze a … to už nějak doklepu.
Dál už nevnímám, míjíme se s běžci šnečím tempem dvou kamiónů na dé jedničce, upachtěně na sebe koukáme. Telepatie – není třeba slov. Každý ždíme, co to dá. Cílové stoupání, fanoušci, super podpora, cíl, stříhačka čipů, čaj.
Běh v přírodě je naprosto jedinečný. Asfaltová trať je rychlá a jen dupete. Kros, trail, přespolák, ať to nazveme jakkoliv, je ale něco, co vás nadchne. Je to rychlý závod, který vás prověří, ale zároveň vám dá na oplátku vždy něco navíc. Nádherné pohledy, prožitky, pocity, sílu. Trail nemusí být jen v horách. I ve městech se dá najít něco menšího, co vás překvapí.
Říčanský závod má již svou tradici a jsem rád, že jsem ho dal. Určitě si najde stálé místo v mém kalendáři i v dalších letech. Pokud vás běh v přírodě jen trochu oslovil, zkuste to za měsíc "na motolských jamkách".
