Nike Budapest Half Marathon se běžel v neděli 8. září. My přijeli den předem a udělali jsme dobře. V Budapešti totiž, zdá se, a to je jedna z mála výtek, které v mém hodnocení připravily tamní závod o plný počet bodů, není automatické dostat památeční triko závodu při startu. Musíte si ho vyzvednout v jednom ze dvou Nike obchodů ve městě. Aspoň jsme tedy poznali místní roztomilé metro o konfekční velikosti XS. A ještě mi zbyl čas na rozklus, na který jsem vyrazila v nejmenším dámském tričku do půli stehen, přičemž nikdo netušil, zda pod ním šortky mám, nebo jsem fakt tak ostrá.
Ubytování jsme sehnali předem ve slušném hotelu Benczúr, asi šest set metrů od místa startu závodu, a stálo nás do tisícovky i se snídaní. Byla opravdu luxusní, ale my si ji užili jen očima. Jako správní závodníci jsme vdechli pár zrnek müsli, váhavě se rozšoupli toustem s marmeládou a slíbili si, že příště jedem na noci dvě, abychom jim to tam mohli po závodech vyžrat.
Na start vyrážíme pouhých patnáct minut předem, a vyhýbáme se tak dlouhým předstartovním tanečkům. Startovní koridory lze změnit podle toho, jak se cítíte, na žádné kontroly jsem nenarazila a ono to fungovalo i bez nich. Já si stoupám ve stínu obrovských stromů pár metrů před balónek na 1:45:00.
Že se blíží odpočítávání, jsem poznala podle zvyšující se naléhavosti v hlase spíkra. Atmosféra mě pohltila a těšila jsem se, jak opráším svoje základy maďarštiny z dětství. S první číslovkou jsem ale vystřízlivěla, ono se vlastně odpočítává pozpátku a než jsem se zorientovala a stačila si vzpomenout na tu správnou další, byli jsme o tři blíž startu.
Vyběhlo se krásně. Začátek trasy byl dost široký i na předbíhání, ale nebylo třeba. Pětadevadesát procent lidí běželo stejným tempem. Z parku jsme vyběhli vstříc Buda a Pešti. Kilometrovníky byly krásně vidět, aniž bych si musela povyskočit, a tak jsem podle nachystaného pásku na zápěstí mohla kontrolovat, že jsem ve skluzu. Maňána, utěšuji se, přepálit začátek je chyba hobíka, ztrátu doženu později.
Psal se osmý kilometr a sluníčko začínalo prát. Už dávno jsem měla nastoupit tempo 4:44, které jsem si stanovila na základě cílovky 1:40:00, a já se stále trápím při 4:50. Kde je energie a euforka? Lovím v paměti něco z motivační přípravy. Už to mám. Když to dám pod 1:40:00, upeče mi redaktor Rungo.cz Petr sacher. Poslední šance, musím hned zrychlit, jinak ho do zástěry nedostanu, jdu na to!
O šest kilometrů dále se cítím stejně zle, ale už aspoň při správném tempu a nenavyšuji ztrátu. Vím, že za chvíli mi dojdou síly, proto do sebe kopu gel, i když je mi těžko a cítím se plná. Místo nakopnutí energií ale dostávám gelový šťouchanec do žaludku a bojuju s pícháním v boku.
Dort bude!
Zpomalíš jednou, zpomalíš víckrát, varuju sama sebe. Je to jen v hlavě, poroučím si. A už to mám: v duchu si přehrávám video, které mi před závodem poslal kamarád Michal. Zátopek vbíhá v Helsinkách na stadion a ten skanduje Za-to-pek! Za-to-pek! Za-to-pek! Maj-da! Maj… vida, když myslím na blbosti, jsem o pět set metrů dál, ani nevím jak. Takže to jde.
Dál už makám jako stroj. Myslím na techniku, pomáhám si pažemi. Ukazatel hlásí, že jsem na osmnáctém kilometru, do cíle jsou to už jen dva, říkám si. Mozek už ale nefunguje, zůstal někde na čtrnáctém kiláku, takže zapomínám, že půlmaraton se běží na jednadvacet, ne dvacet kilometrů.
Každopádně makám, musím dohnat ztrátu. "Hajrá, hajrá!" skandují na posledních metrech fanoušci tradiční maďarský sportovní pokřik "Na ně". Dřu na krev, abych pak nikdy nelitovala. Park je nekonečný, ale je v něm cíl. "Majdo, makeeeej!" slyším naše šampiony, kteří už doběhli a zbytek energie nalévají voláním do žil i mně. Zrychluji na 3:55 a za chvíli je vše za mnou. Nemůžu chodit ani myslet. Jen slzy štěstí: Je to tam! Peťo, sháněj domácí meruňkovou marmeládu, 1:39:42!
Nemůžu chodit, strašně mě bolí kyčle, mozek je stále na tom čtrnáctém kilometru. Ještě že mi jde na pomoc kamarád Vítek. Odvádí mě do hotelu, moc ho nevnímám, registruju jen, že stále něco mele. Pak zbystřím: Cože? On to dal za hodinu čtrnáct?
Společné úspěchy jsme zajedli ve výborné restauraci Paprika poblíž parku, zatímco někteří běžci ještě mířili do cíle. Deset kamarádů z dvanácti si udělalo osobák, ale jeden z těch dvou zbývajících měl solidní alibi. Jeho večerní aglio olio (pět papriček z pěti) bylo v zažívacím traktu rychlejší než jeho nohy a toi-toiku abys podél trati pohledal. To je ta druhá z výtek.
Pak už míříme na vlak, který nezklamal a měl hodinu zpoždění. Zato v kupé s námi jel kamarád Jameson z Irska, i když ten do Brna nedojel.
Přátelé, díky za skvělý víkend, bylo to od samého začátku dokonalé. Od atmosféry, kterou jsme si vytvořili společným chatem před odjezdem, přes cestu, náladu ve vlaku… a dost superlativů. Místo toho výzva vám ostatním: vyrazte na výlet za závodem se svými přáteli, posune to běžecký zážitek na vyšší metu.
