Oldřich Harok se zapsal do historie Ostravy i jako jeden z prvních porevolučních soukromých tiskařů. Jeho šenovská ofsetová tiskárna patřila od začátku 90. let minulého století k vyhlášeným podnikům, které pomáhaly na svět knihám místních autorů, básníků anebo také jednotlivým ostravským obvodům či sborníkům z produkce ostravského městského archivu.
„Tiskli jsme třeba zpravodaj obvodu Radvanice a Bartovice, ale dnes už jsou to jenom vzpomínky. Zakázek ubývalo, nakonec jsme museli tiskařskou činnost ukončit. Ovšem rád na ta léta plná aktivit vzpomínám,“ říká Oldřich Harok.
Ostravské stopy: Zkušebnu jsme měli nad hnízdem estébáků, vzpomíná Rek |
„Třeba jsem tisknul řadu knih pro spisovatele a nakladatele Vítězslava Bělovského a jeho nakladatelství Tilia, ale také pro dalšího šenovského rodáka spojeného úzce s Ostravou – záhadologa Arnošta Vašíčka. Na to, že jsme byli poměrně malí, v době rozkvětu jsem zaměstnával nejvíce čtrnáct lidí, tak jsme byli celkem známí.“
Vlastní tiskárnu si zřídil v garáži
Harok je sice vyučený tiskař, po revoluci se však chtěl více věnovat svým uměleckým aktivitám. „Trochu mi vadilo podřizovat se neustále vkusu mých klientů, ale takové bylo řemeslo. Naštěstí jsem na tom nebyl existenčně závislý. Ještě dříve, než jsem si založil vlastní podnik, pracoval jsem pro Ostravské tiskařské závody, což bylo možné, protože jsem se vyučil ručním sazečem v Českém Těšíně. Patnáct let jsem byl vedoucím tiskárny ve Frýdku-Místku. Po revoluci jsem se pak přirozeně vydal cestou podnikatele. Osahal jsem si všechny možné stroje, takže kdo jiný by si mohl udělat v garáži vlastní tiskárnu než právě já?“ směje se.
Ostravské stopy: Stará Ostrava se pomalu vytrácí, míní grafik Andrýsek |
V dětství v Ostravě navštěvoval základní školu v Kunčičkách, kde se tehdy nacházela i první ostravská zoo. „Z nostalgie si ještě dnes rád zavzpomínám na dobu, kdy ještě byla v Kunčičkách původní ostravská zoologická zahrada. K ní neodmyslitelně patřil i první ostravský slon Pepík. Znal jsem tehdy každou díru v plotě, takže zoo se na čas stala mým druhým domovem,“ líčí Harok.
„Vidím to jako dnes: sotva jste prolezli, narazili jste na ohradu, ve které byli černí jaci. Vytvořil jsem si tak i silný vztah k přírodě. Pak jsem na tomto základě studoval lesní průmyslovku v Hranicích. Teprve pak jsem šel studovat typografii.“ Zoo se posléze musela přestěhovat na dnešní místo v Michálkovicích. „Co mě dnes na zoo fascinuje, jsou žirafy. A ty tam tehdy v Kunčicích nebyly,“ popisuje Harok.
Město kdysi žilo více než dnes
Ostrava byla v jeho raném mládí zcela jiná než dnes. „Když jsem jezdil z Kunčiček do centra Ostravy, kde ještě neexistovala pěší zóna jako dnes a kdy autobusové stanoviště bylo u divadla, vystoupil jsem z autobusu a první, co bylo třeba udělat, bylo vydlábnout si z oka sazi velkou jak kus uhlí, které padalo seshora z lanovky převážející uhlí do místní koksovny na Karolině,“ vzpomíná sochař, podle kterého tehdy město žilo více než dnes.
„Lidé chodili v jeho centru od obchodu do obchodu a velká nákupní centra jako dnes neexistovala. Přitom v centru jsou i dnes krásné byty, staré měšťanské domy, vysoké štukované stropy,“ upozorňuje Harok na dobová specifika.
Oldřich HarokMalíř a sochař Oldřich Harok (narozen 1950), rodák ze Šenova u Ostravy, patří v současné době k nejvýznamnějším umělcům svého rodného města a přilehlého okolí. Jeho cesta k výtvarnému umění však nebyla přímá. Do svých patnácti let žil v Havířově, vyučil se typografem a sazečem v Českém Těšíně, pak pokračoval studiem na Střední průmyslové škole grafické v Praze. Dlouhá léta se tomuto řemeslu intenzivně věnoval a po revoluci začal podnikat v dnes již zaniklé tiskárně. Od roku 2000 se věnoval sochařskému oboru a dnes patří jeho dílo kombinovaného materiálu kámen a dřevo k typickým plenérovým ozdobám jeho rodného Šenova. Harokovo dílo je k vidění i na Slezskoostravském hradě. |
Další klíčovou dobou byla pro Oldřicha Haroka porevoluční sochařská sympozia na Landeku, která organizoval Martin Kuchař. „Na náměstí v Petřkovicích je socha vytesaného anděla, pomáhal jsem pracovat na jeho zádech. (Jde o sochu Náruč od Lenky Klodové – pozn. aut.) Předtím jsem maloval, ale ať malujete jako Michelangelo, tak je to v podstatě každému jedno. Jakmile se vám ale podaří umístit sochy ve veřejném prostoru, už jste vnímán širším okolím,“ tvrdí Harok.
„Po Šenově jich mám asi patnáct, nejvíce kolem kostela. V Ostravě bych si třeba dokázal představit své sochy v Komenského sadech, které v sobě kombinují právě typografii a písmo. Anebo třeba na mostě Pionýrů, který ve své době vyletěl do povětří. Tam by se mohly vyjímat žulové sochy s citáty Petra Bezruče,“ představuje si sochař případné umístění svých artefaktů.
Dnes už na svou původní, dříve žádanou profesi vzpomíná s nostalgií. „Řemeslo tiskaře, které existuje od poloviny 15. století, od doby jeho vynálezce Gutenberga, zaniklo po sametové revoluci během několika měsíců. Za totality totiž existovalo embargo na počítače ze Západu, takže bylo těžké dostat se k tomu, aby bylo možno vytvořit písmo a následně tisk. V Praze a Bratislavě byly velké sazečské systémy, ale u nás, jak potom začaly nastupovat počítače, rázem nebyl nikdo, kdo by dovedl skládat písmenko k písmenku a ještě je vracet zpět do kastlíků. Dnes už je to záležitost jen výjimečných dílen pro slavnostní tisky,“ dodává Oldřich Harok.
