„Začali jsme kolem roku 1982, párkrát jsme zkoušeli, ale až o rok dva později s námi začal hrát na basu Vráťa Narovec neboli Trap, který pracoval jako posunovač na dráze. Nabídl, že v rámci akce SSM (Socialistický svaz mládeže – pozn. red.) něco zkusí podniknout. Díky kontaktům na kolejích získal tip na nepoužívané železniční hradlo ve Studénce,“ vzpomíná Rek.
Nádraží ve Studénce se tak na pár let stalo oázou jedné z nejpodivnějších dobových kapel, jejíž zkratka QUAK ve skutečnosti znamenala spojení: Qualitní ukázka amatérské kapely. A kvalitu bylo možno v dobových podmínkách pěstovat jen velmi omezeně, navíc většinou pod dohledem socialistického režimu.
Martin Rek* Narodil se v roce 1965 v Ostravě, vyrůstal v Porubě, kde absolvoval gymnázium. V roce 1985 vyvrcholily jeho aktivity kolem kapely QUAK, kde hrál na bicí a na kytaru. |
„Založili jsme si zkušebnu. Ne v celém hradle, ale v jeho hlavní místnosti, kde sídlili dříve dispečeři. Bylo prosklené a prostě úžasné. Pod námi se nacházela ještě jedna místnost, vždy jsme z ní viděli jen zamčené dveře. Až dodatečně jsme zjistili, že tam měli pozorovatelnu estébáci, kteří takto sledovali vlaky,“ líčí Rek dobové rázovitosti.
Považuje pak za velmi vtipné, když si uvědomí, jakou avantgardní hudbu nad hlavami tajných policistů hrávali. Jedinou nevýhodou místa byl fakt, že na nahrávkách se občas objevil zvuk projíždějícího vlaku. „Trochu nám to i změnilo rytmus. Dva nebo tři roky jsme na hradle vydrželi a statečně jsme jezdili zkoušet z Ostravy do Studénky. Tahali jsme s sebou, kdo co měl, třeba koberce pro potřebné zútulnění. Dokonce se nám tam podařilo uspořádat pár koncertů, na které se přišlo mrknout nějakých pět šest lidí,“ vzpomíná s úsměvem hudebník.
Ostravské stopy: Foťte ty dělníky, vtloukali nám do hlavy, vzpomíná Zvardoň |
Tak se QUAKu dařilo několik let, pak Reka poslali na vojnu do Košic. Vystřídal jej další známý průkopník ostravské alternativy Filip Čeporan. Hudební počátky Martina Reka jsou však spjaté s ostravskou čtvrtí Poruba. „V QUAKu jsem začínal jako bubeník, někde jsem koupil staré bicí značky Amati za 800 korun. Pamatuju si to dodnes, protože byly olepené tapetou,“ popisuje.
O hudbu se však začal zajímat už na gymnáziu. „Sešla se nás zajímavá partička, kde snad každý na něco hrál. Neustále jsme něco tvořili, zvláště pod vlivem folku. Folková sekce byla v Porubě přítomna v místním kulturáku,“ líčí muž, jenž tehdy bydlel nedaleko, v ulici Vítězslava Nováka.
Úhlavní nepřátelé? Komunisté a diskouši
Největší souznění měl s pozdějším výtvarníkem Markem Pražákem. „Právě jemu vděčím za objevování různých hudebních stylů. Já uměl jen tři akordy na kytaru, a doma si přehrával Katapult. Společně jsme pak poslouchali antologie blues a do toho zároveň skupinu Sex Pistols. Maro byl jeden z prvních punkerů v Ostravě,“ konstatoval Rek.
Upozornil, že na první pohled to přitom nebylo vůbec patrné. „Žádné číro, nahrazoval to však tím, že se posilnil jablečným vínem a do ucha si vrazil jednu zicherku. Ze zicherek měl udělaný celý řetěz.“
Úhlavní nepřátelé byli také zřejmí: kromě komunistů to byli vyznavači disko hudby. „Pro ně jsme měli jen pohrdání největšího kalibru,“ směje se Rek.
Underground pod hlavičkou SSM
Jeden rázovitý hudební festival se odehrál i za přítomnosti Jiřího Surůvky. Pracoval ve Vítkovicích a na jeho popud tato akce vznikla.
„Říkal nám: Víte co, hoši, zorganizujeme festival. Máme na pracovišti nějakou místnost SSM. Byl to takový podlouhlý nízký barák u kolejí u vzdálenějšího přejezdu, myslím, že už nestojí. Tak tam jsme udělali akci. Vrcholem bylo vystoupení QUAKu. Pamatuji si, že se nám koncert strašně povedl. Lidé byli úplně odvaření a my se už viděli, jak jsme slavní. Publikum bylo skvělé, protože každou takovou jinakost strašně žralo,“ popisuje těžké, ale současně i úžasné časy amatérských nadšenců.
Z jeho pohledu se na přelomu 70. a 80. let minulého století vše odehrávalo hlavně na okraji Poruby. „Mé mládí je spojené s Porubou a tam s restaurací Myslivna, kolem níž bylo několik altánků takzvaně k volnému použití. V Myslivně nám tehdy nalili, i když jsme byli nezletilí,“ přiznává.
Po škole jsme valili hned ven
Lituje dnešní školáky, že už to nemají takové, jako on kdysi. „Přišli jsme ze školy, praštili aktovkou a podívali se z okna, jestli je někdo na klepaču, a valili jsme ven. Na ty legendární porubské dvorky,“ popisuje realitu takřka každého všedního odpoledne.
Přidává, že na jednom z dvorků si nějaký stranický funkcionář už tehdy nechal udělat tenisový kurt, který se v zimě měnil na kluziště. „Na každém dvorku nějaký gang nebo partička, soupeření, bitky. To už třeba nebylo možné v Zábřehu, kde je zcela jiná architektura. Také hudba a její vnímání se změnilo, tehdy jsme za každým slovem hledali něco skrytého. Začínali Nohavica, Dobeš a Plíhal. Už jsem sice změnil žánr, přesto jsem na folk nezanevřel,“ vysvětluje Martin Rek
O co tehdy v hudbě a vůbec stylu života QUAKu vlastně šlo? „Hráli jsme jen vlastní tvorbu, ale těžko říci, jak náš styl definovat, bylo to něco od reggae až po ruský chorovod. Na tehdejší dobu jsme prostě byli dost těžko zařaditelní,“ zamýšlí se, k jakému hudebnímu stylu by se dala hudba kapely přirovnat.
Proto ho trochu mrzí, že se minulý rok neujala myšlenka, že ve spolupráci s Galerii výtvarného umění v Ostravě k výstavě Přirození by opětovně zahrála stará sestava QUAKu. „Prostě to nevyšlo. Kluci už mají jiné zájmy a já jako hnací motor jsem vlastně taky neměl k přípravě dostatečný čas,“ zakončil úspěšný hudebník.
