Vzpomenete si na svůj první běh v životě?
Ano, bylo mi osm a bylo to na pionýrském táboře. Ale první skutečný závod jsem absolvoval o tři roky později, byl to Běh Mladé fronty. Vyhrál jsem to, proto mě to chytlo. Díky tomuhle úspěchu jsem postoupil do krajského kola, ale tam jsem skončil předposlední. V tu chvíli mi došlo, že nic nebude zadarmo. Začal jsem dvakrát týdně chodit na atletiku.
Bavila vás?
Bylo to skvělé. Měl jsem štěstí na trenéra, uměl pracovat s dětmi, vymýšlel hry, chodili jsme hodně do lesa, byla to škola hrou. To vlastně dneska dětem hodně schází, rychle se specializují na konkrétní sporty. Podle mého by ke specializaci mělo dojít až kolem třinácti let, do té doby by děcka měla poznávat různé sporty a vybírat si, co je baví. Když jsem byl malý, dozníval ještě takový ten Sokol. Bylo to všestrannější.
Trénuje se dnes jinak?
To ne, ale jsou velké tlaky od sponzorů, chtějí vidět výsledky co nejdříve. Trenéři tomu pak snadno podléhají a záleží jim více na výkonu než na tom, jestli si to děti užívají.
Vás jako dítě bavilo trénovat a pracovat na sobě?
Bavilo. A jak říkám, bylo to trenérem. Pomalu jsem si časem začal i sám přidávat a shánět další informace. Strašně rád jsem četl časopis Atletika, vycházely v něm tréninkové metodiky.
Měl jste raději sprint, nebo delší tratě?
Vždycky mě to táhlo k delším tratím. Nikdy jsem netíhnul k rychlosti. Když jsem se pak dostal do Bohemky, vrátil jsem se zpátky ke kratším, pak jsem se ale po čtyřech pěti letech začal připravovat na maratony.
První hodiny se tělo brání
Jaký byl váš nejdelší běh v životě?
Co se týče závodů, 246 kilometrů dlouhý Spartathlon. Pak jsem samostatně běžel z Hodonína do Aše, bylo to 500 kilometrů, za 76 hodin. Měl jsem u toho dvě čtyřhodinové přestávky.
Kolik vám bylo, když jste dal 500 kilometrů?
Osmačtyřicet, bylo to v roce 2002. Takové běhy se běhají hlavou a až když je člověk starší. Na ty musíte dozrát.
Zrajete ještě k delším vzdálenostem?
Každou chvíli něco vymýšlím. Několikrát jsem oběhl republiku. Letos se chystám běžet z Aše do Košic.
Tak si říkám, kolik toho vlastně máte za svůj život naběháno?
Něco kolem 240 tisíc kilometrů. Říkám, že vlastně běžím už potřetí kolem světa. V poslední době to měsíčně dá tak 300 kilometrů.
Co je na dlouhých tratích nejtěžší?
Prvních čtyři pět hodin, protože tělo se brání. Pak už to jde. (smích)
Je k tomu potřeba speciální trénink?
Já vlastně trénoval celý život. Každý běh znamená pro tělo jistou zkušenost pro ten další. Žádný intenzivní trénink před velkou vzdáleností nemívám, před závodem spíš víc odpočívám, nabírám fyzické síly, to je taky důležité.
Běžecká legendaNarodil se v roce 1954, je podruhé ženatý, z prvního manželství má dva syny. Český ultramaratonec, propagátor běhu, zakladatel běžecké školy. "Pokud jde o práci, jsem bezpečák. Většinu života věnuji tak odhalování rizik, buď pracovních, aby třeba někdo někam nespadl, nebo sportovních, aby se někdo nepochroumal při běhu. Prostě bezpečák jednou – bezpečák vždycky," směje se. Krátkou biografii chtěl podle svých slov "obejít slovy: Narodil se, začal běhat, běhal a dokud to pude, běhat bude". Největší sportovní úspěchy:
|
Kdybych chtěl běžet tak náročný závod, o jakých mluvíte, je dobré investovat do trenéra, aby mi radil?
Spíš bych si představoval občasné konzultace. Když narazíte na problém, dal byste si s ním třeba trénink, protože u běhu to proberete nejlépe. Možná by vám mohl i zpracovat individuální plán. Investovat do toho ale větší sumu peněz, to je nesmysl. Ten člověk vám stejně jen zprostředkuje svoje zkušenosti. Každý si přitom musíme prožít ty své, nejlépe při výkonu.
Zdá se, že je čím dál víc lidí, kteří zkoušejí extrémní výzvy.
Řekl bych, že se to tak jeví jen z našeho, českého pohledu. Dlouho jsme nevěděli, že ve světě se takové běhy dělají už dlouho. Když jsem začal běhat ultramaratony, na Západě už je běhaly tisíce lidí. U nás se maximálně chodily Prčice.
Běh je v současné době megahitem. Čím si to vysvětlujete?
Boom tady byl už v osmdesátých letech, běhala se takzvaná Liga 100. V té době se například Běchovic účastnily desetitisíce lidí, dneska už to zdaleka není tolik. Teď ale běhá víc lidí prostě jen tak. Je to životní styl. Je to levný sport, běhat můžete kdykoli, nepotřebujete k tomu žádného partnera.
Nejde o boty, ale o styl
Vy lidem jako trenér radíte, jak běhat. Co po vás chtějí klienti nejvíc?
Naučit se běžecký styl, to je důležitější, než jaké máte boty. Jde o ekonomiku a ergonomii běhu, důležité jsou úhly běhu a došlapy. Hodně se také ptají, kolik toho musejí natrénovat, aby uběhli maraton a ještě k tomu pod tři hodiny.
Co vy na to?
Říkám, že jsem na svůj první maraton natrénoval 250 kilometrů za měsíc, a přesto jsem ho uběhl za 2 hodiny a 40 minut. Nejde o množství, ale o to skloubit množství s kvalitou.
Za jak dlouho se dá naučit správně běhat?
Trvá to tak čtyři šest týdnů. Běh musí být ladný jako běh geparda.
Co když je dotyčný při těle?
Pokud má člověk nadváhu, vstupuje do toho další aspekt, tělo není na pohyb vůbec připravené. Svaly, úpony a šlachy jsou slaboučké, kosti zřídlé. V takovém případě to chce více času, než se člověk dostane do formy. Letos jsem vydal běžeckou čítanku, v níž je roční plán pro lidi, kteří začínají. Začínáme rychlou a pomalou chůzí, aby se tělo naučilo trochu fungovat. Tréninkové plány píšu v minutách, aby nic neuspěchali. Hodně používám tepovou frekvenci, to je úžasný nástroj.
Zodpovědnost za vlastní zdraví"Člověk si nechce připustit, že je zodpovědný sám za sebe. Je důležité, aby si to lidé uvědomili. Klasické zdravotní pojištění by mělo fungovat na principu bonusů a malusů. Kdo se o sebe stará, dostane víc. Kdo se nestará, kouří, pije, holt si připlatí. Stát stojí péče o lidi, kteří se o sebe nestarají, pět miliard. Je potřeba, aby o tom média pořád psala. Lidé tu masáž prostě potřebují. Bylo by dobré, kdyby se lidem ukazovalo, jak to vypadá, když nic nedělají, uvnitř těla. Možná by je to nastartovalo." |
Celý svůj běžecký život se setkáváte s různými výrobky kolem běhání. Co je podle vás největší běžecká marketingová hloupost?
Poslední dobou mě nejvíce dostaly minimalistické boty. Říkám lidem, že běh nestojí na botách, ale hlavně na stylu. Noha musí v botě pracovat. Když v takové botě budete jenom běhat, tělo stresujete. Noha si na takové boty musí postupně zvykat, měl byste je při běhu přezouvat. Zase jsme u té trpělivosti.
Kde se trendy, jako je běhání naboso nebo v minimalistických botách, vlastně vezmou? Jak došlo k tomu, že v tom vidí najednou spousta lidí to jediné a správné běhání?
Je to příběh knihy Born to Run, která popisuje právě tuhle cestu, tuto filosofii. Nikde se už pak však nepsalo, co to potom způsobilo. Lidi, co takhle běhali, se na čas zbaví třeba bolesti kolen, která je předtím trápila. Pak se ale začne projevovat něco jiného a o tom se už nepíše. Není tam žádná zpětná vazba, je to jen příběh lidí, kteří se uzdravili tím, že se vrátili zpátky ke kořenům. Tu knihu jsem odborně rozebíral, je nabitá spoustou informací, ale jen pro ty, kteří je umí číst.
Závod si chci užít, výhra přichází "mimoděk"
Tak teď trochu o vás. Jak jste přísný sám na sebe?
Jím všechno, na co mám chuť, ale s mírou. Jde i o způsob jezení. Je dobré jíst pomalu, to je daleko důležitější, než co jím.
Běháte raději s někým, nebo sám?
Když už se mi podaří běžet sám, přináší to jisté uvolnění, napadá mě tak spousta věcí, nacházím odpovědi na spoustu otázek. Rád vnímám přírodu.
Když jste se loni ženil, se ženou jste z obřadu běželi.
Ona běžela deset, já s dalšími 28 kilometrů.
Jak vás to napadlo?
To byl plán od začátku, ale od koho vzešel, to už nevím. Původní představa byla, že poběžíme na obřad, to ale žena odmítla.
Běháte spolu?
Ona zase tolik neběhá, ale občas spolu jdeme. Ona běhá spíše indiánským během.
Vy osobně se s věkem zlepšujete?
Časově ne. Držím si ale dlouhodobě výkonnost. Když jdu na závod, jdu si ho užít. Když jdu s tím, že chci vyhrát, většinou to nedopadne.
Takže máte raději závody, nebo výběhy na pohodu?
Nejradši mám akce, které jsou na pohodu, to člověka nabíjí. Děláme například poutní maraton, běžíme po poutních místech, někdo jde, někdo běží, někdo jede na kole. Jsou tam úžasná místa.
Pokora a čistý štít"Na běh si nenosím ani tužku, ani papír. Kolikrát si ale říkám, že je to škoda, protože mě při běhu samozřejmě napadají ty nejlepší věci," prozrazuje Miloš Škorpil na svém účtu na Facebooku. "Když jsem běžel přes republiku z Hodonína do Aše, měl jsem tehdy s sebou diktafon, ale moc to nepomohlo, protože se mi ho nechtělo každou chvíli zapínat a mluvit do něj. Vyřešil jsem si to pro sebe nakonec tak, že co má být zapsáno, si zapamatuji, a to, co ne, má zůstat skryto někde zasunuté v mé paměti. A přijde-li čas jít s tím na světlo boží, v pravý čas se to z ní v vynoří. A mám klid." Abychom pokořili jakýkoliv limit, potřebujeme pokoru, píše Miloš Škorpil ve svém dalším příspěvku a dodává: "Též musíme začínat každý nový den s čistým štítem, jako by byl bílým nepopsaným papírem, který zejména nenese naše zápisy o našich předchozích neúspěších, které jsme při zdolávání téhož limitu již utrpěli. Každý nový den je totiž nepopsaným listem papíru v životě člověka a nejhorší ze všeho je již ráno vstávat s myšlenkou 'To zase bude den'. Jakákoliv myšlenka vyslaná vzhůru se totiž stává realitou, takže vás pak nejspíš bude čekat den blbec. Zatímco když vstanete s myšlenkou 'Sláva, už se těším, co mi dnešní den zase přinese', zažijete nejspíš báječný 'slunečný' den, i když sluníčko skrz těžké mraky ani okem nezahlédnete. Takže buďte jak pokorní, tak plni optimismu a radostných očekávání. A ono to poběží…" |
