Mám toho v hlavě moc, běh mě zachraňuje, říká Dalibor Gondík

Prošel radikální životní změnou, začal běhat, úplně změnil stravování, vydal se svou cestou. O důvodech nechce konkrétně mluvit, ale běh si nemůže vynachválit. A běhá dokonce i v mrazu a sněhu. Běhá tak dobře, že letošní půlmaraton v Ústí nad Labem dal za hodinu a 34 minut.

Začal jste běhat před dvěma roky. Co tak najednou?
Pojďme si tykat, jsme přece oba běžci.

Dobře, díky. Proč jsi tedy začal běhat?
Žádný zásadní důvod nebyl, byl to jen stav mysli. Po čtyřicítce se v hlavě cosi přihodilo, začal jsem mít trochu větší starosti než předtím. Mám toho v hlavě asi moc a začalo mi to ovlivňovat osobní život. Chodil jsem pořád ven, abych mohl přemýšlet. Z chůze se stal běh a já zjistil, že u něj nemusím až tolik myslet. Že když na něco myslím, zpomaluje mě to, zastavuje, zadýchává. Tak jsem každé ráno zdrhnul, aniž by to rodina zjistila. Když se vzbudili, už jsem připravoval snídani.

Čelil jsi depresím, nebo co se vevnitř tebe dělo?
Ano, depresím, asi to tak bylo. Jistá nesmířenost se současným životem. Táta mi nedávno říkal, že jsem pro život trochu nevybavený, že žiju v jiné době. Rozkolísá mě jakákoli nespravedlnost, věci si moc beru. Zní to asi divně, těžko se mi o tom mluví. Mé heslo zní: Mít se rádi a chovat se slušně. To mi nikdo nevymluví a já se tak snažím žít.

Během se ony depresivní stavy spravily?
Řekl bych, že se to spravuje. V běhu jsem sám se sebou, nikdo mě neovlivňuje, nikdo mi nemůže nic říct.

Nezastavit se, to je velká síla

Byly běhací začátky krušné?
No, když jsem předtím dobíhal vlak, celou cestu jsem se pak musel vydýchávat. U prvního "opravdového" běhu jsem se pak hrozně bál, že budu chrchlat. Nestalo se tak. Potom jsem si koupil první běhací boty. Když jsem v nich vyběhl, hned jsem pochopil, proč se jim říká běhací (smích). Byl jsem jak na obláčku, byly prostě skvělé.

A dál?
Stáhnul jsem si aplikaci na běhání. Začínal jsem s 5:30 na kilometr, po třech měsících jsem se zlepšil o 30 sekund. Považoval jsem to za extrémně pomalý běh, viděl jsem v tom ale jistý progres. Dnes už si čas neměřím, jen vzdálenost. Běhám a nevím kam, je mi to fuk, rozhoduju se na poslední chvíli. Běžně o svých rozhodnutích pochybuju, což je můj velký problém. U běhu mi ale rozhodování nevadí.

Takže nemáš nějaký běžecký plán?
Ne. Třeba příklad, jak běhám: 30. června jsem vyběhnul a po třech kilometrech jsem měl pocit, že končím. Nakonec se to zlomilo a uběhnul jsem dvaadvacet kilometrů. Doběhnul jsem, zastavil se v sokolovně, kde jsem si dal v euforii pivo. Takže běhám jen na základě svého pocitu. Kdybych ale nešel ráno běhat, byl bych na sebe naštvaný. Důvod by se vždycky našel, ale to nechci.

Dělníci fandili

"Běhám v Rudné, kde začali dělat vodovod. Dělníci mě tam začali oslovovat, já se u nich ale nemohl zastavit na kus řeči, protože se pak těžko rozbíhám. Jednou mi však vstoupili do cesty a potajmu roztáhli 'cílovou pásku'. To mě dojalo."

Běháš každý den?
Ano, v jakémkoli počasí, vynechávám, jen když mám hodně práce. První půlmaraton jsem běžel v Jeseníkách, v mínus sedmi a ve třech metrech sněhu a byl to můj nejlepší běh. Běžel jsem vedle běžkařů, kteří si klepali na čelo. Bylo to úžasný. Takový běh ale musí vyvrcholit horkou sprchou, je to takový saunový efekt. Na to se poslední kilák vždycky těším.

Běželi jsme spolu nějakých pět kiláků a musím říct, že se pohybuješ velmi lehce.
Změnil jsem trochu styl běhu, začal jsem běhat na špičky. Mám pocit, že se mi běhá lehčeji. Změnil jsem i boty, mám takové šlupičky. Začátky byly takové těžkopádné a já se bál, aby mě nezačala bolet kolena. Na nic jsem se ale nikoho neptal, hledal jsem si všechno sám.

Víš, co mě štvalo? Já už vedle tebe nemohl mluvit a ty jsi povídal a povídal, dokonce i v kopcích. Máš je asi zmáknuté, co?
Kopce bývaly dřív trochu drama, i teď mám pocit, že je moc neumím. Začal jsem je brát jako potřebu, i když je to peklo. Snažím se v kopci nezastavit. Nezastavit, to je velká síla. Kopec je výzva, přece nelze běhat jen roviny.

Snídám panáka olivového oleje

Hodně jsi zhubl, byla součástí tvé změny i úprava jídelního lístku?
Spoustu věcí jsem omezil. Všechno si dělám sám, v restauraci si objednávám velmi těžko. Začal jsem jíst jen jednu skladbu salátů. Snažím se nejíst žádné maso kromě ryb. Jím syrovou zeleninu, mám velmi rád pálivé. Nesnídám, ráno si dám panáka olivového oleje, až po poledni si dám zeleninu, miluju lilek nebo červenou řepu. Vydržím s tím až do večera a k tomu chroupu různá semínka.

Co na to okolí?
Rodina to nemohla pochopit. Dneska už je to dobré, i táta už mi kupuje salát místo škvarkové pomazánky a nenutí mi k obědu maso. Lidi si mysleli, že jsem zhubnul kvůli své epilepsii. Nenechali si vysvětlit, že to s tím vůbec nesouvisí. Snažil jsem se jim vyložit, že jsem začal běhat a cvičit jógu, pak jsem se na to ale vykašlal, přesvědčovat je.

Myslím, že celá tvoje změna jako celek musela být pro rodinu pěkný šok, ne?
To jo, ale teď už je to docela dobrý a jsou ke mně tolerantní. Svůj pohled nikomu nevnucuju, nikomu se nesměju, nikomu nic nezakazuju, nikoho nekritizuju. Každý má svůj režim a já ho mám nastavený takto. Zjišťuji, že k životu vlastně nic speciálního nepotřebuju. Že mi stačí pět triček. Zjistil jsem že, když celý den nebudu jíst, je mi to jedno. Ale umřít hlady nehodlám. (smích)

Když to tak poslouchám, nemůžu se ubránit pocitu, že za tak radikální proměnou muselo být něco dost zásadního.
Ano, bylo, ale nechtěj to po mně sdělovat. Je to příliš osobní. Je to možná zklamání ze světa, neumím to popsat. Já dělám velmi rád věci pro ostatní a neberu to jako obětování se.

Na čem ti záleží?
Není mi jedno, jak žije a co bude dělat můj syn, jak žije moje žena Markéta, co bude dělat ségra Adéla, jak se mají rodiče. Moje okolí mi není jedno. Záleží mi na všech kolem mě.

Podařilo se ti už nakazit běháním někoho z rodiny?
Hučím do ségry, ale zatím neúspěšně. Doufám ale, že se to povede a že spolu třeba za rok vyběhneme.

Mýma očima

Tohle byl jeden z nejzajímavějších rozhovorů, který jsem kdy dělal. Dalibora Gondíka mám zasunutého někde ve škatulce "bavič", ale přestože nejsem jeho fanouškem, už od začátku jsem vnitřně tušil, že to bude jiné a zajímavé. A bylo. Dokonce trochu tajemné.

A co manželka?
Byl bych jedině pro, ale zatím nic. Po běhání už ale trochu pokukuje syn, zatím spolu chodíme jen na procházky, běžecké boty už ale má. Tátu asi už nepřesvědčím. Ten v běhacích botách jen chodí, ale i tak si je pochvaluje.

Jaký je tvůj další běžecký cíl?
Žádný nemám. Nemám ani dopředu vybrané závody, rád si běhám sám.

Zmínil ses o své nemoci. Prozraď mi, běh a epilepsie, jak to jde dohromady?
Záchvaty se mi vrátily po osmi letech. Bylo to v době, kdy jsem prožíval extrémní psychickou zátěž. Běh mi ale pomáhá, psychicky mě uvolňuje.

A co na to doktoři, povolili ti běh?
Běhání mi doktoři nezakázali, jen mi nedoporučili saunování. Mám zakázáno řídit, to mě hodně omezuje, hlavně vůči rodině. Nemůžu jim pomáhat, jak bych si představoval. Smířil jsem se s tím, že tak to je a nic s tím neudělám. Epilepsie je podivná nemoc. Člověk je zmatený, nic si ze záchvatů nepamatuju.

Vzal ti běh něco?
Snad jen ráno chvíli času. Naopak mi toho spoustu dal, je to taková moje záchrana.