Zuzana Kronerová
|
Kde vás teď čeští diváci uvidí?
V listopadu má premiéru nový film Alice Nellis Perfect days. Naživo mě mohou vidět v Praze v Café teatr Černá labuť na festivalu Podzimní let Černé labutě, což je přehlídka toho nejlepšího za posledních deset let na československé scéně. Tamtéž hraju ještě jednou měsíčně Slovenskočeské tango, hru, kde se ke konfliktu mezi mužem a ženou přidává konflikt národnostní.
A je mezi Čechy a Slováky podle vás nějaký národnostní konflikt?
Ne, my jsme jako dva holoubci. Já jsem ještě z generace, co vyrostla v Československu. Mladým to dneska nic neříká, ale naštěstí jsme spolu ve sjednocené Evropě, tak už je to vlastně jedno. Už nás neotravují na hranicích, a kdyby z těch celnických budov udělali dobré restaurace, bylo by to ještě lepší. (smích)
Mladí Češi ale slovensky příliš nerozumí.
To se není čemu divit, protože české televize nepustí do éteru ani jednu slovenskou větu, všechno je nadabované. Já to moc nechápu, protože u nás je to běžné. Mladí Slováci čtou i dnes české knihy nebo české překlady. Když se chci mladého člověka v Praze zeptat na cestu, tak plynně přejdu do češtiny, aby to pro něj bylo snazší. Ale když to dělám u pokladny v supermarketu, tak někdy zjistím, že pokladní je Slovenka a zastydím se.
Jaké bylo vyrůstat mezi dvěma hereckými osobnostmi?
Byli jsme taková italská rodina, emoce létaly vzduchem. Ale měla jsem krásné dětství, pro rodiče jsem byla vším, hýčkali mě. Toužila jsem po sourozenci, ale to se bohužel nepodařilo. Ani psa mi nechtěli dovolit. Jediný pes, se kterým jsem mohla trávit kus dětství, byl virtuální - Esenc z filmu Obchod na korze.
Očima autorkyZe slovenské herečky přímo sálala energie a charizma, které by jí o polovinu mladší kolegyně mohly závidět. Dvakrát se nerozmýšlela, slova jí plynula z úst sama a hodně rychle. Během rozhovoru neustále vtipkovala, zejména sama o sobě. I přes vtipy je z ní ale cítit pokora a velká láska ke své profesi. Akorát fotografování ji trochu zaskočilo a narychlo sháněla make-up, přišla totiž nenamalovaná. To je prý normální stav, dekorativní kosmetika je pro ni spíš občasným nutným zlem. Na druhou stranu ale nechtěla urazit čtenáře neupraveností: "Jednou jsem se nechala vyfotit do novin bez make-upu a šátkem ve vlasech. A vypadala jsem jako sovětská dojička krav!" smála se. |
Takže jste se od dětství pohybovala v uměleckém prostředí…
Odmalička jsem vyrůstala v divadle. Když mě rodiče neměli kde nechat, tak jsem chodila i na divadelní zkoušky. Když rodiče přestoupili ze svého prvního působiště v Komorním divadle v Martině do Slovenského národního divadla, tak jsme neměli byt a bydleli jsme v divadelní šatně. Byly to tři schůdky do maskérny, čtyři schůdky do rekvizitárny. A tam jsem se nadýchala divadelního bacilu a divadlu jsem propadla.
Rodiče si přáli, aby z vás byl a také herečka?
Já jsem se nikdy nechtěla předvádět, nikdy jsem nechodila na recitační soutěže. Jenom jsem chtěla být členkou dětské rozhlasové dramatické družiny, protože jsem byla její vášnivou posluchačkou. Ale rodiče mě nenápadně od herectví zrazovali, asi protože už u mě viděli nějaké symptomy. Takže do rozhlasu mě nepřihlásili, tvrdili mi, že tam dětičky mučí, že jim nedávají jíst a pít. A když něco pokazí, tak je zbijí!
A jaké byly ty herecké symptomy?
Třeba že jsem se na sebe neskutečně šklebila do zrcadla, asi jsem se připravovala na role ježibab. Ale dělala jsem to asi dost často a vypadala jsem opravdu hrozně, protože se otec začal obávat o mé duševní zdraví a všechna zrcadla z bytu odstranil. (smích)
Slovenská herečka Zuzana Kronerová - "...jako malá jsem se na sebe neskutečně šklebila do zrcadla, asi jsem se připravovala na role..."
Jak jste se tedy nakonec dostala k divadlu?
Chvíli jsem si herectví nevšímala a věnovala se jiným věcem, po maturitě jsem se přihlásila na lingvistiku a taky na divadelní dramaturgii. Ve stejný čas, kdy bylo druhé kolo zkoušek na dramaturgii, byly i zkoušky na herectví. Ani nevím, jak mě tam nohy zanesly, ale šla jsem se zeptat tajemnice fakulty, jestli bych to taky nemohla zkusit. A ona mě tam zapsala. Přihlásila jsem se bez vědomí rodičů, kteří byli zrovna v Praze. A vzali mě.
Co na to rodiče říkali?
Byli dost překvapení. Seděli strnule v obýváku a říkali: Tak nám něco předveď! Já se postavila, uklonila a dostala záchvat smíchu společně s pláčem a vyběhla jsem z pokoje. Když jsem je pak pozvala na svou první premiéru v Divadle pro děti a mládež v Trnavě, tak jsem se těšila na jejich hodnocení. Otec mi pak doma řekl, že můj partner, Marián Zedníkovič, byl úžasný. "Ale co si to tam hrála ty?" ptal se mě. Hrozně mě pak zkritizoval, tak jsem ho přestala zvát na premiéry.
Několikrát jste řekla, že jste s manželem do sebe stále zamilovaní jako novomanželé, jaký je váš recept?
Já už bych o tom nemluvila, protože to se může každý den změnit. My se naštěstí spolu hodně smějeme, atmosféra je u nás plná humoru. Samozřejmě ve vztahu musí být i bouřky, jinak by to byla pěkná nuda, je potřeba takový ten zdravý průvan. A třeba i očekáváte, že se ten druhý zamiluje do někoho hezčího, lepšího... Není třeba si myslet, že to bude navždy. A když si to nemyslíme, tak pak to třeba navždy bude.
Jak jste se vlastně seznámila s manželem - matematikem?
Ukázali mi ho kamarádi na jedné premiéře v Trnavě. Viděla jsem ho z velké dálky, ale nějakým způsobem jsem věděla, že je to on. Ale pak jsme se spolu ještě dalších pět let nebavili. Jednou mě kamarádi pozvali na chalupu vysoko v horách. Ale s kamarádem jsme vyjeli pozdě a dorazili jsme na místo až o půlnoci. Skoro jsme zahynuli, protože jsme šli asi osm hodin sněhem po pás a v mlze a na tu chalupu jsme netrefili. Naštěstí nám zachránil život jeden hospodář, co tam měl chalupu, slyšeli jsme štěkot jeho psů a šli za ním. Přenocovali jsme u něj a ráno nám ukázal cestu na tu správnou chalupu. No a na té chalupě byl můj budoucí manžel a tam to všechno začalo. Manžela jsem si zasloužila, protože jsem za ním kráčela osm hodin sněhem po pás! Už jsem ale tehdy nebyla úplně mladá. Jenže fyzický věk vždycky nekoresponduje s tím psychickým. Já si v jednatřiceti pořád připadala na vdávání mladá!
Dřív jste o sobě říkala, že jste se nikdy nebála stárnout. Platí to stále?
Ano, samozřejmě. Já jsem vždycky věděla, že nejsem krasavice a že princezny z pohádek si nikdy nezahraju, spíš ježibaby. Už jako tříletá jsem se zeptala otce: Tatínku, že jsou ježibaby lepší role než princezny? A on celý překvapený říkal: Dítě moje, máš pravdu! Já jsem tedy byla smířená s rolemi ježibab, potvor a zlých ženských, tím pádem mi přibývající věk nevadí, pro mě je to naopak výhoda. V divadle Astorka jsme nastudovali krásnou hru Hřbitov slonů, ve kterém jsem hrála osmdesátiletou ženu. Oslovila mě o přestávce jedna divačka u šaten: Paní Kronerová, to jste vy! Já jsem opravdu myslela, že to byla osmdesátiletá herečka. To pro mě byl nejkrásnější kompliment.
Co si myslíte o těch lidech z umělecké branže, kteří se snaží pomocí plastických operací vypadat mladší?
Já neodsuzuji jejich počínání. Člověk by se měl řídit svým vnitřním pocitem, pokud by měl mít komplexy z vrásek, tak ať si dělá se svým obličejem, co chce. Já jsem jiný případ, mám pocit, že kdybych na své tváři udělala nějaký takový zákrok, že už bych se necítila sama sebou. A druhá věc je, že jsem dost zbabělý člověk, nechci trpět, pokud nevyhnutelně nemusím. Což mi připomíná příběh jedné krásné maďarské herečky Hildy Gobi, za kterou přišel po představení nadšený divák, plastický chirurg. Povídá jí: Madam, jste úžasná, ale kdybyste dovolila, já bych vám odstranil tyto vrásky. A ona povídá: Proboha ne! Tyto vrásky jsou mým jediným a největším bohatstvím, vždyť jsem na nich celé roky pracovala! Je v nich zapsáno mé hluboké emoční prožívání, jsou v nich zapsané všechny moje postavy a můj soukromý život. Já bych řekla, že jsem na její straně barikády.
Přemýšlela jste i o pěvecké kariéře?
Ach, pěvecká kariéra. Já nejsem v tomhle ohledu moc ambiciozní. Občas mi různí zvukaři a producenti říkají, že mám krásný hlas. Proč prý se zpěvu víc nevěnuju a nenahraju třeba cédéčko? Pro mě má zpívání smysl, pokud zpívám vynikající text, báseň, šanson. Tu možnost jsem mnohokrát měla v divadle v rámci představení. Třeba v představení Shirley Valentine je několik krásných písní.
Slovenská herečka Zuzana Kronerová - "...rodiče mi namlouvali, že děti v rozhlase mučí, že jim nedávají jíst a pít..."
Podzimní festival v Černé labutiZuzana Kronerová hraje 8.11. v představení Shirley Valentine. Diváci uvidí v Černé labuti v rámci československé přehlídky například také představení Poprvé vdaná, za kterou získala Taťjána Medvecká cenu Thálie, nebo Hamlet od Jakuba Nvoty. |
Vaše píseň Čerešně, kterou převzala i Hana Hegerová, takovou básní bezpochyby je.
Jednu dobu lidé moc nevěděli, kdo vlastně píseň Čerešně zpíval jako první. Setkala jsem se s Hanou Hegerovou na festivalu Mosty v Liptovském Mikuláši a moderátor Jaroslav Dušek se jí ptal, jak to s písní bylo. A ona mu řekla: Prostě jsem ji ukradla." A Dušek na to: Vy kradete písničky kolegyním, paní Hegerová? A ona odvětila: Ne, jen Zuzaně Kronerové! Když měla premiéru moje Shirley Valentine, kamarád mě povzbuzoval, ať paní Hegerovou na představení pozvu. Tak jsem jí s malou dušičkou volala, že bych ji pozvala na představení, že tam zpívám čtyři písně. A ona se mě do telefonu zeptala: A můžu ti zase nějakou ukrást?
