Lenka Hornová
|
Bylo vám šestadvacet, když vznikla první celostátní soukromá televize u nás. Jak jste se tam dostala?
Můj kolega z rádia Bonton nás přihlásil na konkurz do nějaké nově vznikající televize Nova. Nikdo nevěděl, co to bude. Mně se tam moc nechtělo, konkurz byl ale jen o blok dál v ulici, kde jsem bydlela, tak jsem poprosila souseda, jestli by nepohlídal mého tenkrát dvouletého syna, a v pantoflích jsem tam doběhla. Dali mě do dvojice se Zbyňkem Merunkou, a než jsem došla domů, volali mi, že mě berou do zpráv.
Zprávy na Nově jste přece nikdy nedělala?
Nakonec mi nabídli první ranní show u nás. Tehdy jsem udělala své první blbé životní rozhodnutí: řekla jsem, že to beru. Proč jsem nezůstala u těch zpráv, dodneška nechápu.
To říkáte s nadsázkou, předpokládám. Stála jste přece za těmi nejúspěšnějšími projekty. Nebylo to spíš tak, že nač jste sáhla, to se vám dařilo?
Nějakou dobu určitě. Neberte to jako vytahování, já byla sama překvapená, ale asi mám nějaký čich speciálně vyvinutý na to, co se bude líbit v komerčním médiu.
Než vám srazil vaz neslavně proslulý Big Brother, měla jste za sebou jako dramaturg a moderátor Občanské judo, Prásk, připravovala jste show XXL... Jak se v tak silné pozici může člověk propadnout?
Tenkrát jsem měla rozjetý svůj další projekt: hraný pořad To nevymyslíš. Povolili mi ho, ale podmínka byla, že budu dělat i reality show Big Brother.
Něco za něco? Byl to výměnný obchod?
Ano. Nechtělo se mi do něj od začátku, už proto, že jsem znala historii nákupu tohoto pro Čechy nového formátu. Původně se totiž Nova ucházela o VyVolené, což byl lepší model, poučený z chyb a modernější. Jenže to tak dlouho protahovala, až jí ho vyfoukla Prima. Ale byl to jednou výměnný obchod, a tak jsem si řekla, co se na tom dá zkazit, zvlášť když na všechno byli poradci, kteří rozhodovali o podobě vily, o soutěžících, finalistech. Byla jsem jen nastrčený člověk, který měl odpovědnost, ale prakticky žádné kompetence.
Kdy jste zavětřila průšvih?
Brzy. Ale jaký vlastně průšvih? Ono se to pak hrozně nafouklo, ale šlo jen o to, že poprvé v historii přelezla jedna televize druhou ve sledovanosti.
A vy jste byla obětní beránek?
Byla jsem pro média snadná kořist. Byla jsem kdysi vidět na obrazovce, tudíž jsem byla personifikace neúspěchu. Dobře jsem se vyjímala na titulních stránkách: To je ona, ta za to může.
A vedení vás v tom nechalo. Jinými slovy vyhazov?
Byla to tichá dohoda. Když nefunguje fotbalový tým, tak se musí odvolat trenér. A u mě to byl stejný model: "Musíte to Lenko chápat, musíme vás odvolat s velkou parádou, ale necháme vám plat, zůstaňte si doma, jak dlouho chcete." Spravedlivý to nebylo, ale taky mě mohli zlikvidovat se vším všudy.
Co se odehrálo ve vás?
Šok. Až doma mi docvaklo, že sice nejsem žebrák, ale jsem definitivně odkecaná. To, co jsem do té doby dokázala, je zapomenuto. Všechno, co jsem do té doby udělala, je úplně jedno, už to nikdy nikoho nebude zajímat. Byla jsem na bodu nula.
Přišla deprese?
Jestli vypadá tak, že si nečistíte zuby, nevylézáte z postele, nemejete se, s nikým nemluvíte, jen brečíte do polštáře, tak strašlivá. Nebyla jsem na podobný pád připravená. Do té doby mi šlo všechno lehce a samo, nemusela jsem překonávat překážky, křivka mého života stoupala setrvale vzhůru, nikde žádný zádrhel.
Plavba na růžovém obláčku?
A jaká! Když jste chvíli na obrazovce, to byste koukali, jaké věci se vám dějí. Chcete napsat knihu, uspořádat výstavu, vydat CD? Vždycky se najde někdo, kdo to vydá. Já dala dohromady trio Berušky (Lenka Hornová, Lucie Benešová a Gábina Partyšová) a fungovalo to. Přijely jsme na akci, zakdákaly tři věci na playback, dostaly peníze a za chvíli z toho byla dokonce Zlatá deska. Absurdní, že?
Být takzvaně "na obraze" je klíčem k mnoha výhodám?
Ano, a ať nikdo neříká, že ne. Vždycky máte místo v restauraci, vždycky vás vezmou u doktora, vždycky se najde nějaký známý známého na cokoli. Navíc máte skoro automaticky kšeftíky jako moderátor, vyděláváte slušný peníze a každý se s vámi chce přátelit, dokonce i na první pohled příčetní, studovaní lidé. Žijete fakt v komiksovém světě.
O to je horší přistání na zemi, když jste z těch hvězdných výšin spadla. Zvlášť když se k tomu přidal ještě rozchod s dlouholetým partnerem, režisérem a kameramanem Liborem Kodadem. Jak se to dá ustát?
Blbě. Nejsem zvyklá na neúspěchy, neumím je řešit. "Pomáhal" mi alkohol, který normálně moc nepiju, protože mi nechutná. Budila jsem se s tím, že nemůžu dýchat, tak jsem si dala panáka a úzkost zmizela. Abych nemusela domů a neměla čas přemýšlet, trávila jsem večery po barech s partičkou, občas si pomohla i stilnoxy nebo neuroly. Jsem srab.
Co na to váš syn? Tehdy mu bylo sotva šestnáct, což není zrovna tolerantní věk.
Snažila jsem se ho držet od všech svých problémů dál. Neukazovala jsem se mu ve zdecimovaném stavu. Předstírala jsem, že se nechumelí.
Co vás vysvobodilo?
Pracovně mi pomohla pobídka kolegy Radka Bajgara, který dělal seriál Ulice a který mě přiměl znova psát. Ulice mi poskytla přátelskou náruč a klid na vzpamatování. Horší to bylo s láskou.
Proč vás tenkrát partner opustil? Souviselo to s vaším pádem v televizi?
Ano i ne. Šlo o vleklou krizi, které si já, pohlcená prací a bohužel i sama sebou, vůbec nevšimla. Pro mě byl náš vztah takové status quo: máme sebe, svou partičku, jezdíme na hory, na dovolené, bavíme se, žijeme spolu. Libor občas říkal, že chce dítě, ale já mávala rukou. Dělala jsem tři televizní projekty najednou, psala knihy, do toho moderovala a ve volném čase jsem se chtěla hlavně bavit. O svatbě jsem nechtěla ani slyšet, vždyť nám to takhle přece vyhovuje, říkala jsem si. Nevšimla si, že to takhle vyhovuje jen mně.
A došlo vám to, až když odešel.
Ano. A se vší silou. Strašlivě jsem ho pořád milovala a jen jsem si představovala, jak je šťastný někde jinde.
To musela být pěkná sebetrýzeň. Ale usmíváte se, takže se stalo něco, proč jste se přestala trápit?
Každé ráno jsem se probouzela a čekala, kdy se to zlomí, kdy se mi bude líp dýchat. Nic takového se ale nestalo, bylo to pořád stejně blbý a trvalo to tři měsíce. Ulevilo se mi až jednu noc ve dvě ráno, kdy mi přišla SMS, že se chce vrátit.
A teď přijde happy end?
Úplně ne. Nějakou dobu jsem oscilovala mezi láskou a nenávistí, že mě opustil. Začali jsme spolu znovu randit a v rámci udobřování jsme odjeli do Egypta. A odtud jsem se vrátila těhotná.
A štěstím zářící?
To ani ne. Bylo mi totiž čtyřicet, měla jsem sedmnáctiletého odrostlého kluka z prvního manželství, co už pomalu přestával potřebovat moji soustavnou pozornost, zároveň se mi začínalo znovu dařit v práci. Už jsem byla totiž natolik silná a natolik jsem si důvěřovala, že jsem si troufla předložit Nově projekt Druhá šance a oni ho koupili. Než jsem si uvědomila, že dítě je moje druhá šance, můj restart se vším všudy byly Vánoce.
Nastávající otec dostal nejkrásnější dárek pod stromeček?
Nejdřív jsem ale šla za mámou a zeptala se jí, zda se mnou bude mít dítě. Bez její pomoci bych to totiž nezvládla. Když mi to máma posvětila, zažila celá naše rodina ty nejkrásnější Vánoce. Brečeli jsme všichni jak želvy.
Takže teď teprve je to ten pravý happy end?
Vlastně ano. Stačila jsem od té doby porodit, postavit dům, vdát se a restartovat kariéru.
Očima autorkyLenka je pro mě na první pohled ztělesněním současné moderní ženy. A nemyslím to jako klišé. Ví, co chce, dokáže si za tím nejen jít, ale taky na to vydělat. A nedělá to sveřepě, ale s jistou volností a vtipem. A zůstává ženská. Se všemi holčičími starostmi, řečmi a slzami. Nelekne se žádné otázky a v odpovědi jde rovnou k jádru věci, ale když se postaví před objektiv fotoaparátu, žensky dojemně znervózní. |
A když se vás teď zeptám, zda byste s odstupem od všeho toho marastu něco měnila?
Neměnila bych. Byly to až na samotný konec bezvadný roky a stále žasnu, jak snadno se dalo žít. Jednu vadu to ale má: šaškování na obrazovce s jistotou ubírá tak třicet procent na IQ bodech.
Jak to myslíte?
Lidi už nevědí, za jakými pořady jsem stála, pamatují si mě jen, jak sedím se sklenkou šampaňského a plkám s celebritami o blbostech. Když teď jako producentka přijdu na jednání s lidmi, kteří mě osobně neznají, musím nejdřív nějak dokázat existenci svého mozku.
Zažíváte comeback. Vracíte se poučena z minulých nezdarů?
Jsem o mnoho pokornější. K životu, k sobě, ke všem. A vím, že člověk dostane, co si zaslouží. Moje maminka o tom mém pádu dneska říká, že už jsem byla tak nafrněná, tak jsem o sobě nepochybovala, že něco přijít muselo. Zkrátka žádný strom neroste do nebe.
Předpokládám, že minulé chyby už neopakujete ani ve vztahu. Jaký je dnes?
Bojím se rouhat, ale bezvadnej. Nad minulostí musíte udělat tlustou čáru a nikdy se k ní nevracet. Ale opravdu důsledně nikdy. Myslím, že můj muž je teď šťastný, neznám lepšího otce. Má svoji vytouženou princeznu a já se tetelím v jejím stínu jako ta matka královna.
A jste šťastná vy?
Mám milující rodinu, krásný dům, bezvadné přátele, práci, která mě baví, zatím jsme všichni relativně zdraví. Moje odpověď by tedy měla být jednoznačná. Jenom se teď už hrozně bojím, že se něco podělá. Protože už vím, že se to prostě stává. I mně.
