Jakub Vágner
|
Co lidi táhne k vodě a rybaření? Často slyším názor, že to musí být hrozná nuda.
Nuda to není, rybáři jsou největší zájmová skupina na světě, desítky milionů lidí. Potřebují si odpočinout od rychlého pracovního tempa, mobilních telefonů, internetu a pracovních schůzek. A poslední dobou se na rybaření dává i čím dál víc žen, které se dostaly do pozic manažerek a hledají uvolnění od pracovního stresu. Každý u vody hledá něco jiného. Někdo chce odpočívat, někdo adrenalin při lovu. Taky znám spoustu rodin, které jezdí společně k vodě, děti se cachtají a manželé rybaří.. A to je podle mě správné, protože rodiny by spolu měly trávit více času, obzvlášť v přírodě, kde se mohou více soustředit jeden na druhého a sblížit se.
Kdy jste poprvé chytil rybu?
Poprvé jsem rybařil v pěti letech, ale už v kočárku mě bral pradědeček s sebou k vodě. Můj první úlovek byl desetikilový kapr chycený na pytlačku, na kousek rohlíku v Průhonickém parku.
Napoprvé dost dobrý úlovek! Od té doby jste chtěl být rybářem?
V sedmi letech jsem ještě chtěl být traktorista, v osmi na chvíli bubeník a od té doby jenom rybář. Všichni se mi smáli, jak bych prý chtěl být rybářem ve středu Evropy, že můžu akorát tak lovit rybníky. V pubertě si zase mysleli, že je to takový útěk od rodičů. A když jsem odešel z konzervatoře, tak už nebylo cesty zpátky, musel jsem jít za svým snem.
A ten vás odvedl až na druhou stranu zeměkoule...
Ano, z konzervatoře jsem odjel do Austrálie. Protože jsem neměl žádné peníze, začal jsem tam mýt nádobí v restauracích a nakonec jsem pracoval jako rybářský průvodce na moři. Byla to pro mě velká škola života po všech stránkách. Když chce člověk něco dokázat, říká se, že musí nejdřív "dostat po hubě". To se mi tam stalo mnohokrát, ale vždycky jsem se oklepal a šel dál. A taky jsem se v Austrálii naučil anglicky, bez angličtiny bych dnes nemohl svou práci dělat.
Jaký je dnes váš vztah k hudbě?
Já hudbu miluju, vždycky jsem ji miloval a budu. Ale už ne jako aktivní hráč, ale jako posluchač. Pokud chcete dobře ovládat nástroj, jsou to hodiny dřiny. Navíc já jsem hrál na piano a kontrabas, což by se mi do Amazonie špatně vezlo a dřevo by asi nabobtnalo. Kdybych hrál na příčnou flétnu, tak bych možná měl šanci tam cvičit.
S hraním jste tedy definitivně skončil?
Držím se toho, že když se něco dělá, má se to dělat pořádně. Proto se nechci věnovat ničemu jinému než přírodě a rybaření. Příroda je naštěstí tak široká a bohatá, že mě bude bavit hodně dlouho. Proto se do ničeho jiného raději nepouštím.
Jíte vlastně ryby?
Jedl jsem je asi do patnácti let. Ale dnes zastávám názor, že nejlepší ryba je hovězí (smích). Já na svých expedicích v buši nebo v džungli neustále koukám na ryby, a když už si něco můžu dát v restauraci, tak steak. Kdyby byla větší nabídka sladkovodních českých ryb, tak bych si ji možná i dal. Jenže nabídka u nás chybí, zkuste si sehnat candáta nebo okouna. A když už je seženete, tak stojí 350 nebo 400 korun za kilo.
Dostal jste se někdy na svých expedicích do nebezpečí?
Co myslíte, že je nebezpečí? Já sám ho moc nevnímám. Navštěvujeme místa, která jsou nebezpečná, není tam pomoc blíž než stovky kilometrů, cestovatelé se těm místům vyhýbají. Proto je to ale pořád panenská příroda, to se jen tak někde nevidí. V mnoha případech jsme v nebezpečí od rána do večera: od zvířat, od lidí, od své vlastní hlouposti…Člověk musí být pokorný, k přírodě i k lidem, jinak vás rychle vyvedou z omylu. V Kongu nemá váš život ani cenu flašky vody a musíte se podle toho chovat. Různá uštknutí, choroby a parazity již máme všichni z mých expedic za sebou, je důležité být na tu situaci dobře připravený. Většinou nastane v místě, kde je nejbližší pomoc stovky kilometrů daleko a my jsme odkázáni na své zásoby a na to, co nám dá příroda.
Jak vaše cestování do odlehlých koutů Země snáší přítelkyně? Nebojí se o vás?
Moje přítelkyně nerybaří, ale má vodu velmi ráda. Toleruje mi mé dlouhé expedice, vážím si její péče o mě. Já jsem velký bordelář, kdybych ji neměl, tak asi ve svém bytě shniju. Ale stejně jako s námi, tak i s vámi je to někdy těžký. Občas mám pocit, že jsou ženy z jiné planety, ale zároveň je obdivuji, respektuji.
Povedete své potomky k rybaření?
Své potomky neplánuji vůbec vést. Samozřejmě když budou malí, tak jim ukážu možné cesty, ale bude na nich, aby si vybrali tu svou. Člověk má dělat to, pro co má vlohy a co ho baví. Protože když vás srdce táhne jinam, tak stejně časem utečete. Mluvím z osobní zkušenosti a vím, že to nefunguje.
I když máte volnou chvilku, zajdete si ještě třeba k Průhonickému rybníku na ryby?
K Průhonickému rybníku ne, tam jsem známá firma dodnes, to by mě hnali. Ale své volné chvíle trávím vždycky v přírodě, ne nutně jenom na rybách. Příroda je pro mě jako dobíječka baterek. Ale volných chvílí v Česku moc nemám, obzvlášť po nějaké expedici, když mě doženou resty vůči moderní společnosti, jako jsou složenky a maily.
Zní to, jako byste se nejraději odstěhoval někam mimo civilizaci…
Já jsem v Praze hlavně z praktických důvodů. Ať už se to lidem líbí nebo ne, tak pokud chcete být úspěšní, je většinou nutné žít v Praze. Ale myslím, že mě v budoucnu čeká srub u jezera v krásné přírodě. Chtěl bych ale rozhodně zůstat v Česku, protože to tu mám rád, jsem tu doma.
