Z ústavního soudu trošku vybočujete. Jste jednou z dvou žen patnáctičlenného pléna a poskytujete často rozhovory médiím. Podle statistik má ústavní stížnost, která se dostane k vám oproti vašim kolegům větší pravděpodobnost, že uspěje. V čem jste jiná?
Udělala jsem si statistiku a zjistila jsem, že sice jsou u mě stěžovatelé nejúspěšnější, nicméně oproti jiným kolegům rozdíl není zas tak velký, jde asi o jedno procento. Ani by to nebylo správné, kdyby byl, a kdyby lidé nedostávali stejnou spravedlnost. Myslím si, že i tady na soudě jsou soudci, kteří jsou otevřenější a více prostupují do veřejné debaty. Je to například pan předseda Pavel Rychetský, Vojtěch Šimíček nebo David Uhlíř, který nedávno sdílel s celým národem, že odchází na dva měsíce na rodičovskou dovolenou. Jediné vybočení, které mi přijde smutné je to, že tu mám jedinou kolegyni ženu a myslím si, že by se to mělo změnit.
Za tři roky se budou vybírat noví soudci Ústavního soudu. Kdybyste měla se svou sedmiletou zkušeností dát budoucímu ústavnímu soudci nějakou radu, jaká by to byla?
To je těžká otázka. Myslím, že každý z nich by si zasloužil jinou radu. Ale pro veřejné funkcionáře i běžné občany mám ráda takový apel a tím je: Neptej se, co může tvoje země udělat pro tebe, ale co ty můžeš udělat pro ni. Není to jen součástí inaugurační prezidentské řeči. Takto by měl člověk přemýšlet i ve svém osobním a pracovním životě. Nepřemýšlet o tom, co je tu pro něj, ale víc přemýšlet o tom, jak pomoci lidem, systému a jak může přispět k tomu, aby se nám všem žilo líp.
Zeptám se tedy, co jste udělala pro naši zemi vy?
Jedním z důvodů, proč vystupuji veřejně je ukázat mladým ženám, že stojí za to se pracovně angažovat. Že můžete zůstat ženou a u toho být dobrou odbornicí a zastávat významnou pozici. Největší přínos pro mě má to, když se setkávám se svými mladšími kolegy a kolegyněmi a motivuji je v tom, aby byli lepšími odborníky a u toho se snažili být i lepšími lidmi.
Veřejnou debatu o ženách v právnických pozicích jste odstartovala zhruba před dvěma lety. Změnilo se od té doby něco?
V poslední době mě opravdu potěšila jedna událost. Mezi mocné figury české justice patří předsedové krajských soudů. Jsou to lidé, kteří rozhodují o personálních otázkách v celém kraji. Do loňského roku byly všichni předsedové muži. Teď máme tři předsedkyně. Myslím si, že tomu bylo hodně nápomocno to, že to byly ženy, které mají zkušenosti jako místopředsedkyně nebo jako předsedkyně okresních soudů a věřily, že výběrová řízení jsou transparentní. Takže mám radost, že se do toho pustily.
Tématu jsem se ale začala věnovat trošku dříve. Zjistila jsem, že vynikající právničky mezi třicítkou a čtyřicítkou mizí. Přemýšlela jsem o tom, co proto mohu udělat. Vytvořila jsem něco, čemu jsme začala říkat holčičí projekt, kdy se scházím s právničkami, které mají všechny předpoklady k tomu, aby jednou v našem oboru dosáhly vysokých met. Ať už v advokacii, akademickém světě nebo justici. Bavím se s nimi o jejich projektech a také o tom, co dělat proto, aby ve vysokých funkcích byly ženy. Velkým tématem je samozřejmě slaďování osobního a pracovního života. Takže i kdyby se stalo, že jsem osmělila třeba dvacet nebo třicet žen, je to dostatečný výsledek.
S jakými problémy se ženy z vašeho „holčičího projektu“ setkávají?
Bylo pro mě velkým objevem, že neřeší sladění rodinného a pracovního života, ale osobního a pracovního. Mladé ženy někdy mají tendenci obětovat svou kariéru ještě před tím, než mají rodinný život, aby ho vůbec někdy měly. To znamená, že se drží zpátky, aby neodradily muže, který by o ně měl zájem. Neodjedou třeba na pracovní cestu, protože jsou ve věku, kdy by mohly potkat otce svých dětí. To pro mě bylo téma, kterému ženy čelí a ve kterém je dobré sdílet zkušenosti. Je to o sladění a ne o rozporu těchto částí života. Setkávaly jsme se s ženami, které to zvládly. Například s Annou Šabatovou (bývalá ombudsmanka, pozn. red.), která je matkou docela velkého rodu a také je příkladem toho, jak vychovat své syny tak, aby pomáhaly svým ženám. Také jsme se setkaly s Barbarou Pořízkovou, která je místopředsedkyní Nejvyššího správního soudu. Má dvě dcery, spokojené manželství a je už babičkou. Ze své pozice podporuje ženy, ať už soudkyně nebo asistentky.
Takové ženy jsou vzorem nejen v tom, jak zorganizovat sladění rodinného a pracovního života, ale také jak být vstřícná v pomoci ostatním ženám. Oproti nim existují i takzvané včelí královny, což jsou ženy, které dosáhly své funkce a poté popírají problémy, kterým ženám čelí a nemají tendenci ostatním pomáhat při cestě nahoru.
Ženy se díky svému mateřství mohou stát silnější
Řekla jste, že šikovné právničky mezi třicítkou a čtyřicítkou mizí. Kam? Na rodičovskou?
I kdyby mizely na mateřskou, většina z nich ji ani nečerpá celou. Některé se střídají se svými muži, takže i kdyby to byly tři, čtyři nebo i šest let, pořád je to v celkovém profesním životě krátký čas. Neměl by to být důvod, proč mizí. Ale samozřejmě je tam trochu souvislost s tím, že množství žen se rozhodně mít dítě až po třicítce, a právě v tomto období se v právnickém prostředí provádějí rozhodující volby. Jako oslovení někoho, ať jde na stáž a posléze na nejvyšší soud, rozhodnutí, že toto bude partnerka advokátní kanceláře a podobně. Může to trošku ublížit kariéře. Kariéře ublíží i to, že v České republice máme v rámci Evropské unie nejvyšší penalizaci mateřství. To znamená, že ženy ztrácejí na financích i na kariéře skoro nejhůře.
Kateřina Šimáčková
 |
Čím to je?
Může to být částečně zaviněno veřejnými politikami, třeba podporou dlouhých mateřských, nedostatkem veřejné podpory péče o malé děti nebo polovičních úvazků. Nebo třeba i rodinnými tradicemi, že starání se o děti je ženská záležitost. V dnešní generaci se to mění, ale stále je to přesvědčení silné.
Kdyby se změnilo to, co jste právě vyjmenovala, vyřešilo by se to?
Pomohlo by to, ale jsou tam i subjektivní faktory. Ženy nejsou podporovány. Je mi nejvíc líto, když vidím situaci žen, které se rozhodly do toho jít a na rodičovské dovolené jsou třeba i jejich partneři, a ostatní ženy je za to kritizují a vyvolávají v nich výčitky svědomí. Takže by bylo dobré i to, kdyby ostatní ženy cítily, jak velká pomoc se skrývá v sesterství a vzájemné podpoře.
Vy jste mezi třicítkou a čtyřicítkou nezmizela. Jak to?
Velkým kariérním problémem je také to, že se ženy musí starat o další členy ve své rodině. Nejen o děti, ale o osoby s postižením, o rodiče či prarodiče. Já k tomu říkám, že mně se dobře radí, když to mám v jistém smyslu jednodušší, protože nemám děti a rodiče mi celkem brzy zemřeli. Nejsem vystavena sporu mezi rodinou a péčí a ještě mám extrémně podporujícího manžela.
Myslím si, že ženy se naopak díky svému mateřství mohou stát silnější. Myslím si, že není silnější snahou po lepším nebo spravedlivějším světě, něž když to děláte pro své děti. Péče o děti přece znamená i péči o to, v jakém světě jednou budou žít.
Ženy, které se v kariéře dokázaly prosadit a mají děti, jsou často podporovány i tolerantním partnerem, což jste řekla i vy. Vnímáte tento aspekt za důležitý i v právnických profesích?
Určitě. Jsou tam dvě otázky. Za prvé je to společná péče o domácnosti, o lidi v rodině, kteří potřebují péči. Současně ale vnímám jako velké téma i vzájemnou podporu obou partnerů. To znamená, aby na sebe nežárlili, aby si uvědomovali, že čím je úspěšnější můj partner nebo partnerka, tím jsem úspěšnější i já a měli z toho radost. Rada pro ženu v 19. i 21. století je stejná. A to, aby si žena vybrala dobře muže. Jen my ten dobrý výběr už dnes spatřujeme v něčem jiném než naše předchůdkyně. Spisovatelka Petra Hůlová jednou řekla, že na co je nám feminismus, když si ženy nevybírají hodné a citlivé muže. Myslím, že i tohle nám může být nápomocno v tom, aby se žena pustila do veřejných funkcí nebo kariéry.
Justici označujete za pánský klub, tedy, že muži jsou v řídících funkcích. Proč se ženy na vrcholná místa nedostávají?
Je to velké téma i v naší knize Mužské právo. Jde mimo jiné i o takzvaný skleněný strop, jako by společnost nebyla připravena na to, že určité pozice mohou zastávat ženy. Právo hodně souvisí se symboly.
Když vidíte, že předsedou Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, Notářské komory i Advokátní komory jsou muži, tak vidíte, že ultimátní rozhodnutí v systému vykonávají muži. Přemýšlím o tom, jak tomu pomoci. Snažím se tím, že to tematizuji, ať už v knize, ve veřejných vystoupeních nebo tím, že se snažím podporovat konkrétní ženy, které podle mě na ty pozice mají. Myslím si, že v české justici, která je spíše feminizovaná, protože máme šedesát procent soudkyň, je dobré podporovat ženy, které na to mají, aby šly do kariérního růstu. Také je důležité poukazovat na to, že téma veřejné podpory a vzájemného sdílení zkušeností může být velmi nápomocno.
Otázku, kterou vám položím, jste ve vaší knize označila za zvláštní, ale stejně se zeptám. Je vůbec potřeba, aby ženy v rozhodovacích pozicích vůbec byly?
Dostaly jsme se k tématu symbolu. Pokud představitelé podreprezentovaných skupin vidí, že v rozhodujících pozicích nejsou zastoupeni, tak je to demotivuje a nevnímají systém jako svůj vlastní. Není to jen téma ženské, ale také mě trápí, že máme poměrně významnou romskou menšinu, která je ve veřejném prostoru málo viditelná v pozitivních pozicích, v parlamentu či v médiích. Je špatné pro naši společnost, že ženy ve vrcholných funkcích chybí. Mají tradičně jiné zkušenosti, jejich životy se odlišují od životů mužských, mají tradičně větší starost o členy domácnosti. Znamená to, že mají pochopení pro lidi, kteří pečují o jiné lidi. Ve většině partnerství jsou ženy fyzicky slabší než muži, mají proto větší pochopení pro oběti sexuálně motivovaných trestných činů. Byly a stále ještě jsou vychovávány jinak než muži. Mají jiné zkušenosti a myslím si, že by tento pohled na svět měl být zastoupen pro to, abychom nepřehlédli důležité problémy, jaké společnost má.
Na přelomu devatenáctého a dvacátého a počátkem dvacátého století byly v Československu ženy hodně podporovány. Ať už to byl Vojtěch Náprstek nebo prezident Masaryk, kteří si velmi přáli, aby ženy byly víc zastoupeny ve veřejných funkcích a poukazovali na to, že je to velké mrhání talenty, které společnost má, když vlastně polovina národa je nemůže plně rozvinout.
Právní pravidla vytvořili privilegovaní muži
Společně s kolektivem autorek jste vytvořila knihu s názvem „Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální?“ Co vás přivedlo k zájmu o gender v právu?
Viděla jsem, že se ve společnosti ženám děje nespravedlnost. Cítím se nedobře ve společnosti, když sedím se samými muži a ženy tam nejsou. Další věc je, že ženy začaly mizet z veřejného prostředí, kde dříve byly. Jako advokátka jsem se s advokátkami setkávala často. Najednou ve velkých litigacích začaly ženy mizet. Na Nejvyšším správním soudě bylo na začátku více žen než mužů a teď se to výrazně proměnilo.
K sepsání knihy vás inspirovala otázka novináře, který se vás zeptal, jestli jste se někdy setkala s diskriminací. Proč?
K tématu knihy Mužské právo mě opravdu přivedla tato otázka, protože mi při ní došlo, že pokud bych o tom měla mluvit v oblasti práva a pravidel, co vlastně ženám brání, tak to není klasická diskriminace, o které se učíme ve škole. Tedy že podle stejných pravidel se s příslušníky minorit zachází jinak, jak je to třeba typické u Romů. Pokud máme jasná pravidla pro přijímání zaměstnanců a přijde-li tam Rom a je z pozice vyloučen, jasně tam vidíme diskriminaci.
Se ženami je však většinou zacházeno stejně jako s muži, hrají-li podle právních a společensky nastavených pravidel. Navíc pravidla nejsou ani nastavena pro všechny muže, ale jen pro určitou skupinu tradičně přemýšlejících a tradičně fungujících mužů, kteří pravidla tvořili. I když se v těch pravidlech necítíte dobře, ale budete je respektovat, nic se vám neděje. Jenže je potřeba se na pravidla podívat a říct si, která pravidla, ať už existující nebo chybějící, jsou důležitá pro spokojené životy žen nebo mužů, kteří nepatří do privilegované tradičně smýšlející skupiny.
Myslela jsem si, že právo je a má být neutrální. Možná teď tím, co říkáte, bortíte představy společnosti o právu.
Tuto představu měl každý. Pojďme se podívat, jak právní pravidla vznikala. Nebyla to ničí zlá vůle, ale pokud při přípravě pravidel sedí dobře situovaná, vzdělaní muži, většinou velmi podporovaní svými ženami a rodinami. Zpravidla byli slepí k některým problémům. Zaměřují se na otázky a na tvoření pravidel tak, aby byla podle nich férová a správná. Jenomže si neuvědomují, že nejsou férová vůči pečujícím osobám, vůči ženám, které chtějí sladit rodinný a pracovní život, protože to jejich ženy zpravidla nedělaly.
Kromě toho je právo velmi tradiční a konzervativní disciplína. Ve velké části Evropy začaly ženy volit v padesátých, šedesátých nebo sedmdesátých letech. Nejenže nebyly zastoupeny v parlamentech, ale ani nebyly voličkami, tudíž byly pro politiky neviditelné. Ženy před sto lety nemohly studovat na vysokých školách, nemohly být ani právničkami. Chtěla bych podotknout to, že české ženy byly jedny z prvních, které studovaly na vysokých školách, měli jsme například první notářku v Evropě. Chci tím říct, že právní pravidla nejsou neutrální, když je tvoří jen jedna, poměrně jasně vymezená skupina lidí, která má určitý charakteristický pohled na svět a další skupiny nejsou dostatečně zastoupeny.
Měly jsme jedny z prvních velkých právniček a ženy u nás získaly také relativně brzy volební právo. Čím to je, že se situace podle vašich slov zhoršuje?
To je otázka spíše sociologická. První republika ženy velmi podporovala. Podle mě byla poměrně dost rovnostářská, řekli jsme si: „pojďme zavést větší rovnost mezi lidmi“ a skutečně byla poměrně progresivní a věci chtěla dělat jinak. To bylo první ideologií nového státu.
Člověk by řekl, že i v době komunistického režimu se kladl důraz na rovnost mužů a žen. O tom napsala velmi dobrou kapitolu Barbara Havelková, která poukazuje na to, že sice jsme se tvářili, že ženy a muži jsou si rovni. Byly i kvóty v parlamentu, nicméně ženy byly zatíženy dvojím břemenem. To znamená, že měly pracovní povinnost a současně jim zůstaly úkoly v domácnosti. České ženy byly strašně unavené tím, že nesly dvě břemena. Po revoluci jsme se chtěli vracet k tradicím, které nám doba sebrala. Neprošli jsme si feministickým uvažováním v šedesátých nebo sedmdesátých letech, kterým prošla Evropa. Vůči rovnostářskému diskurzu jsme byli kritičtí, protože byl spojován s komunistickou mocí. V sedmdesátých letech se zavedla dlouhá mateřská dovolená, která je na jednu stranu nápomocná ženám, které se rozhodnout věnovat se primárně rodině. A je to v pořádku, protože aniž by se člověk věnoval kariéře, může prožít nádherný život. Dlouhá mateřská však brání ženám, které by to dělaly jinak, protože jim dopředu linkuje životní styl, který spočívá v tom, že na jejich bedrech spočívá většina péče o děti a domácnost.
Vrátila bych se k vaší knize. Můžete uvést příklad zákona, který není neutrální?
Těch je hodně. Můžu začít od primitivního a velmi jednoduchého případu. Když jste advokátní koncipientka a chcete se stát advokátkou, tak musíte splnit tříletou koncipientskou praxi na plný úvazek. Abyste mohla jít k advokátním zkouškám, tak nemůžete pracovat šest let na poloviční úvazek. Nedá vám to ani minutu praxe, kterou potřebujete k získání advokátní zkoušky. Nikde tam není napsáno žena. Ale ve společnosti, ve které je 98 procent žen na mateřské dovolené, v zemi, ve které je velká tradice, že břímě péče je na ženách, najednou toto pravidlo, které vypadá jako neutrální, působí proti ženám, protože právě ony většinou kvůli péči o děti potřebují částečné úvazky. Ať už proto, že to patří k tradičnímu rozdělení rolí, nebo proto, že v České republice je velké procento žen samoživitelek, které by rády pracovaly a věnovaly se zároveň i dětem.
Uvedete i další příklady?
Je to i oblast trestního práva. Obětem domácího a sexuálního násilí se dějí velké nespravedlnosti, takzvaná sekundární viktimizace. To znamená, že orgány, které tuhle trestnou činnost vyšetřují nebo soudí, neumí pracovat s obětmi a neumí chápat dynamiku toho typu násilí nebo situace znásilnění. Působí to zase neutrálně, obětí může být žena nebo muž, ale všichni víme, že drtivá většina obětí domácího násilí i znásilnění jsou ženy a pachateli jsou zpravidla muži.
Pro mě je velkým tématem, že nejen v době komunistického režimu, ale i po roce 1989 docházelo k sterilizacím romských žen, které byly prováděny bez jejich souhlasu. Naše společnost se s tím dosud nevypořádala. Nebyl přijat žádný odškodňovací zákon ve vztahu k těmto obětem.
Uvedu další příklad. Náš systém zdravotního pojištění je tvořen tak, že ženy cizinky, které dlouhodobě pracují v České republice, mají dlouhodobá víza, řadu let odvádí do systému veřejného pojištění slušné peníze jako pracovnice pracující na našem území. Ale těsně před porodem vypadnou při skončení pracovního poměru z pojistného systému stejně jako posléze jejich novorozenci. .
Co se s tím dá dělat?
Stačilo by změnit rozsah veřejného zdravotního pojištění, buď tím, že zavedeme ochrannou lhůtu pro pracovnice po skočení jejich pracovního poměru nebo jim oproti standardní platbě pojistného umožníme v systému veřejného pojištění zůstat a vřadit do něj i jejich novorozence.
Kniha je opravdu obsáhlá, má přes tisíc stran. V jednom rozhovoru jste řekla, že uvažujete nad druhým dílem. Je něco, co v knize chybí?
Chybí třeba téma prostituce. Regulace prostituce nejvíc dopadá do práv žen nebo do práv příslušníků sexuálních menšin. Zákazníkem je většinou muž a tím, kdo prodává své tělo je buď žena nebo příslušník menšiny. České právo o celé této problematice mlčí a těchto lidí si vůbec nevšímá. Chybí nám tam i reflexe gender pay gapu (průměrný rozdíl mezi platovým či mzdovým ohodnocením žen a mužů, pozn. red.). V České republice je druhý největší rozdíl nerovného odměňování mužů a žen v Evropské unii. Měli bychom se zamyslet, zda by větší transparentnost ohledně platů ve veřejném sektoru nepřinesla větší férovost v odměňování žen a mužů. Dalším zajímavým tématem je ženské zahalování, které je v různých státech Evropy různě regulováno a česká veřejnost na jediný případ, který se ohledně této otázky dostal k soudům, reagovala rozděleně. Máme tam málo probranou otázku občanského práva a péče o děti, to znamená, jaké je nejlepší porozchodové rozhodování soudu v otázce péče o děti. Otázek se ještě otevírá mnoho.
Měla jsem štěstí
Jak se jako ústavní soudkyně vyrovnáváte s tím, že se v ústavní stížnosti někomu děje příkoří, ale ze své pozice s tím nemůžete nic udělat?
Samozřejmě velmi těžko. Jsem soudkyní v rámci daného systému, musím jej respektovat jaký je. Lze se však pokoušet jej postupně měnit nebo nabízet jinou optiku na konkrétní problémy konkrétních lidí. Sytém je nějak nastaven a já jsem se rozhodla být jeho součástí, nemohu dělat revoluční kroky, které by byly v rozporu s právem. Naštěstí je nejvyšší normou tohoto státu článek jedna odstavec jedna Listiny základních práv a svobod. Ten říká, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech. To je vlastně to nejsilnější pravidlo a kdyby nebylo součástí právního systému, ve kterém pracuji, tak už bych určitě nebyla právničkou. Myslím si, že stojí za to se pokoušet toto pravidlo skutečně realizovat v našem právním systému.
Neúnavně bojovala za práva žen, nakonec Plamínkovou popravili nacisté |
Soudci a soudkyně se svým přístupem velmi liší. Část z nás dobře ví, že se do pozice, která rozhoduje o druhých, dostala proto, že jsme měli štěstí narodit se v podporující, láskyplné rodině. Že jsme se narodili lidem, pro které je vzdělání důležitá věc a ve vzdělání nás podporovala. Velká většina z mých kolegů a kolegyň si ale myslí, že se tam dostala proto, že se nejvíc snažila.
Tak to není?
Když se narodíte v Chánově do romské rodiny, nebo když se narodíte narkomance a prostitutce a šoupnou vás do dětského domova, tak je vaše šance stát se soudcem nebo soudkyní vrcholného soudu v podstatě nulová. Systém je řízen těmi, kteří očekávají, že lidé budou přemýšlet racionálně, budou připraveni na svůj život, a tudíž nemají právo dělat velké chyby. Nedochází jim, že důvod, proč my, co tady sedíme a rozhodujeme spočívá v tom, že jsme měli štěstí na to, do jakého prostředí a do jaké rodiny jsme se narodili.
Vaše matka byla psychiatričkou a hodně vás ovlivnila. V čem konkrétně?
Ona mi poskytla zážitky, které normální děti nemají. Byla pracující žena, na mateřské dovolené se mnou byla maximálně rok a potom začala pracovat. Snažila se mě nějakým způsobem vtáhnout do svého pracovního života. S úsměvem říkám, že jsem část dětství strávila v blázinci. Chodila jsem za ní do práce. Jednu dobu pracovala na dětském oddělení, takže jsem tam byla s jejími dětskými pacienty. Musím říct, že mi to ukázalo úplně jiný pohled na život.
Jaký?
Ukázalo mi to, jak společnost zachází s lidmi s psychosociálním postižením. Nejenom na příkladech těch dětí, ale i dospělých pacientů mé maminky. Současně mě to naučilo řadu sociálních dovedností. Bavit se s lidmi, kteří jsou úplně jiní než já, uvědomit si, jak jiné jsou jejich životní osudy, aspirace, pocity. Takže tohle bylo možná to nejvíc, co mi maminka dala. A druhá věc je, že jsem se od ní naučila, že člověk je v životě nejvíc šťastný, když myslí na druhé a pomáhá jim. Když se moc soustředíte na sebe, tak máte deprese, pořád myslíte na to, abyste byla v životě úspěšná a co si o vás myslí ostatní. Kdežto když přemýšlíte o tom, jak pomoci ostatním lidem, tak vám život přináší spoustu radostí. Když se vám nedaří pomoct a vůbec člověka neposunete dál, tak to nevadí. Už jenom to, že jste tam s ním byla, tak to mělo smysl.
Jako dítě jste si díky matce vyzkoušela, jaké je to být zavřená v klecovém lůžku...
Moje maminka působila nejen jako lékařka, ale někdy vedla i praxe studentů. Chtěla, aby si udělali představu, jaké to je, když jste v klecovém lůžku. Já jsem o to projevila také zájem. A samozřejmě jsem byla v úplně jiné situaci. Víte, že oni za chvíli přijdou a pustí vás ven, tuhle jistotu pacienti neměli. Jako advokátka jsem chodila za lidmi do věznic, protože to byla součást mé práce. Myslím, že je důležité vědět, kam lidi posíláte, když o nich rozhodujete, a jaké důsledky vaše rozhodnutí bude mít.
Advokátkou jste byla patnáct let. Pomohlo vám to v souzení?
Neodvážila bych se být soudkyní od počátku kariéry. Možná jsou lidé, kteří jsou tak zralí a schopní nalézat spravedlnost a zvládnou to. Ale pro mě bylo hodně dobré vidět realitu z různých pohledů. Lépe se vám rozhodne v případu, když máte zkušenost z obou stran. To znamenám, že někdy zastupujete nájemce, jindy pronajímatele. Sem tam zaměstnance, sem tam zaměstnavatele. Najednou si umíte lépe představit, kde je balanc mezi jejich právy. Dokonce i právní argumentace se má začít učit tak, že nejdřív vytváříte silnou argumentační linii pro jednu stranu a potom zase pro druhou stranu. A teprve pak hledáte rovnováhu mezi argumenty obou stran. Mně se líbí anglosaský typ kariéry, kdy nejdřív stojíte za stranami, než začnete rozhodovat o vyvažování mezi jejich právy. Pro mne to byl dobrý způsob, jak se stát soudkyní. Na druhou stranu nechci kritizovat kariéry ostatních. Mně patnáctiletá advokátská zkušenost dodala sebedůvěru při rozhodování, taky jsem jako advokátka viděla chyby systému a současně i příklady dobrých soudců.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
