Maroko, lyžování na dunách a nekonečné smlouvání

Evropané ho považují za bránu do Afriky, afričtí imigranti v něm naopak vidí bránu k lepším zítřkům v Evropě. Maroko je ale hlavně zemí plnou barev a krásného písku.

Prakticky hned po příletu do Fezu a nezbytné imigrační proceduře na nás dýchlo několik typických marockých rysů. Po výstupu z příletové haly se k nám vrhlo asi deset taxikářů, kteří halekali jeden přes druhého a nás i naše zavazadla doslova cpali k sobě do taxíku. A každý z nich nám samozřejmě tvrdil, že žádný autobus nejede a jenom právě on nás hodí na to nejlepší místo.

Při výběru taxikáře rozhodl jednoduchý fakt, totiž to, že jsme se s ním byli schopni domluvit. V Maroku jsou úřední jazyky arabština a francouzština a Maročani je povětšinou dobře ovládají. Velká část Maročanů mluví i španělsky (hlavně v západní části země), často se na základních věcech domluvíte i anglicky. Na druhé straně není problém narazit na kompletně bezzubé Maročany a s těmi se povětšinou domluvíte jen velice těžko.

Navíc Maroko trpí zhruba padesátiprocentní negramotností, takže mnohdy nepomůže ani tužka a papír. A na tyhle kontrasty jsme naráželi celou dobu naší cesty. S někým jsme se i přes znalost čtyř jazyků a maximální úsilí nedomluvili, s osobou vedle šla domluva jako po másle. Hned na začátek jsme měli štěstí a taxikář nás celou cestu do města zásoboval užitečnými informacemi o Fezu. Bohužel ale také stále nabízel další a další služby.

Marocké ulice jsou přeplněné

Nabídka koberců a látek ve Fezu

Uličkami Fezu

V Maroku jsme dopředu neměli zařízeno vůbec nic. Při výstupu z taxíku na okraji mediny jsme neměli ani co jíst, ani kde spát. Všechno se ale mělo za malou chvilku změnit. Nejdřív k nám přiskočil malý chlápek a začal nás nahánět do jedné či druhé restaurace. Nás ale zaujal jeho kolega, který zkomoleně říkal "hotel, hotel".

Bez zkušenosti jsme se nechali vést křivolakými uličkami plnými odpadků, kde se v policích střídaly zabité slepice se sladkými zákusky a mezi tím vším hrály fotbal malé děti. Avizovaná cesta "one minute" se protáhla na minut deset, ale na to jsme si pomalu začali zvykat. Koneckonců, svůj hotel jsme nakonec přece jen našli.

Medina je bludiště přelidněných úzkých uliček a pasáží tvořících historickou část každého marockého města. Všichni prodejci tady mají zboží co nejvíce vystrčené do uličky a tak ještě víc zahušťují prostor. A všude je samozřejmě spousta lidí.

Tu a tam se ozve hlasité hulákání a odněkud se vyřítí plně naložený mezek, jindy zase mezi lidmi někdo projede na kole, na motorce nebo s károu se zbožím. Medina je často ve svahu, a tak spíše kára vleče svého vodiče, který ji taktak brzdí, dolů z kopce.

Pohled na koželužny ve Fezu je skutečným zážitkem.

Procházíme kolem nejrůznějších historických budov (Kairuánská mešita, Kairuánská knihovna, Medresa Moulaye Youseffa), z uliček však není pořádně nic vidět. Nejhezčí pohled na medinu je shora a máme štěstí, jeden místní prodejce fezů nás pozve k sobě na střechu. Pokud to půjde, určitě si tento pohled nenechte ujít, za pozornost stojí hlavně známé koželužny.

Celou dobu na nás někdo huláká, někam nás tahá, nutí nám další ubytování. Pouliční nabídka je opravdu široká: jídlo, výlety, hašiš, taxi, koberce. Jednodenní pobyt ve městě plném ruchu je proto dost vyčerpávající a večer plánujeme útěk na jih, do pouště k městečku Merzouga. Majitel hotelu se nám ještě snaží vnutit další výlety a pochopitelně i koberce.

Autobusem s beranem

Čeká nás 500 kilůmetrů na jih, 12 hodin cesty autobusem do písečné části Sahary zvané Erg Chebbi u vesnice Merzouga. Jen koupit lístek na autobus je zážitek. Nádraží žije, jsou na něm přepážky několik konkurenčních společností a ke každé z nich vás žene naháněč a na všechny dotazy odpovídá, že žádné jiné autobusy nejezdí.

Autobus má jet dle jízdního řádu osm hodin, ve skutečnosti to trvá o čtyři hodiny déle. Na každé zastávce se cestující před autobusem pohádají, někdy skoro poperou. Mezitím se do autobusu nahrnou prodejci oříšků, hodinek a všeho možného. Během cesty dokonce do autobusu "nastoupí" čtyři živí berani a několik koz.

Náš cíl, Merzouga, není žádné město, ale jen několik hotelů roztroušených po okraji písečné pouště. Takže už v autobuse se nás snaží ulovit několik taxikářů, aby nás odvedli do toho "správného" hotelu. Když se ubytováváme, snaží se nám místní prodat výlet do pouště. Neubránili jsme se, a tak máme na druhý den odpoledne domluvenou třídenní cestu na velbloudech.

Písečná poušť Erg Chebbi v noci

Většinu marocké Sahary tvoří kamenitá pustina. Písečné pouště jsou vlastně jen dvě a každá z nich se dá přejít za jeden až dva dny. Na velbloudech vyrážíme až odpoledne, a tak dopoledne věnujeme pěšímu treku po poušti. Je krásná, ale pořád tak nějak stejně. Odpoledne sedáme na velbloudy a postupujeme již známým terénem do malé stanové osady, kde večeříme a pokoušíme se o noční snímky.

Lyžování v poušti

Druhý den pokračujeme na velbloudech na samotu k minioáze, kde žije pravděpodobně jen matka se dvěma dětmi. Chvilku odpočíváme a pak se začnu škrábat na nejbližší dunu a koukám do kraje. Chci si vyzkoušet jízdu po hebkém písku, a tak naplním pytel pískem a zkouším jet dolů. Vtom přiběhne místní chlapeček a nese mi lyži, se kterou se jezdí mnohem líp.

Lyžování na duně

Jezdíme, až jsme kompletně od písku. Po svačině máme ještě trochu času, a tak vyrážíme s lyží na vysokou dunu za stanem. Stačí nám jeden sjezd, ale na dunu zamíříme ještě jednou. Nahoře je to fotografický ráj, proto opatrně našlapujeme a fotíme a fotíme.

Občerstvení s hennou

Pokračujeme dál na velbloudech, písečná poušť postupně končí a začíná kamenná pustina. Na obzoru se tyčí ohraj kráteru, kde se nachází hranice s Alžírskem. Je uzavřená, místní se tu navíc o Alžírsku vyjadřují dost nelichotivě. Spíme u místních, kteří v těchto podmínkách zkouší zavlažovat kus půdy a pěstovat hennu, která je tady jedinou plodinou, a tak se z ní vyrábí vše. I naše polévka je z henny.