„Kdybych věděla, co se stane, ani bych se o cestu do Evropy nepokoušela. Přísahám, že ne. Hodně jsme trpěli. Nic nám nezbylo,“ vypráví sedmadvacetiletá Bella z Guiney. Její vysněnou destinací bylo Španělsko, po neúspěšném pokusu o přeplutí Středozemního moře však v lednu i se svou o čtyři roky mladší kamarádkou Idiatou skončila v Mauritánii.
Tamní detenční centrum pro migranty v Ksaru na předměstí metropole Nouakchott je přísně střežené a ohrazené vysokými zdmi. Komplex se v poslední době stal přestupní stanicí pro běžence chycené mauritánskými bezpečnostními složkami. Další zastávka: poušť uprostřed ničeho. Bez vody, bez jídla, bez oficiálního úředního postupu, bez pomoci.
Guinejky tvrdí, že předtím zahlédly „bílé“ úředníky, o kterých jim Mauritánci řekli, že je to španělská policie. Pak skupinu migrantů vysadili v pusté, neobydlené části země a „jako zvířata je hnali“ směrem k hranici s neklidným Mali, kde v posledních letech řádí islámští teroristé. Skupina včetně obou kamarádek šla čtyři dny pustinou, než narazila na malijskou vesnici, kde si nakonec lidé domluvili odvoz k příbuzným v Senegalu.
To je střípek ze systému, který má odradit africké běžence od cesty „za štěstím“ do bohaté Evropy. „Musíte jim ztížit život. Zkomplikovat jim ho. Takže když je migrant třeba v Maroku a vy ho dvakrát vezmete na Saharu, potřetí požádá o dobrovolný návrat domů,“ vysvětluje pod podmínkou anonymity dodavatel, jenž pracoval na projektech financovaných Nouzovým svěřenským fondem Evropské unie pro Afriku.
Systém zřejmě do jisté míry funguje. Problémem, na který ukázala rok trvající investigace skupiny médií včetně amerického listu The Washington Post, je však způsob, jakým se se zadrženými lidmi zachází. A fakt, že to EU a jednotlivé evropské státy více či méně vědomě umožňují a financují.
Uprchlická vlna do Evropy se zvedá. Ceny za převaděčství klesly |
V případě Mauritánie to jsou Španělé, kteří svým partnerům na druhém břehu moře poskytli automobily pro převážení běženců, „pomáhali při zadržení na moři, zapojili se do zátahů na migranty a pašeráky lidí a financovali nová zadržovací centra“, píše WP. Například členové Evropského parlamentu o tom údajně vědí nejpozději od loňského prosince, kdy Mauritánii navštívili. Dozvěděli se tam o španělské pobřežní hlídce na místě, kde migranty vracejí z moře zpět na pevninu, i o deportacích běženců na hranice Mali a Senegalu.
Španělská diplomacie nicméně říká, že do Mauritánie vyslala zhruba padesát policistů a příslušníků civilní stráže, kteří tam měli „vyšetřit a zničit mafii pašující lidi“. Tyto síly podle Madridu pracovaly „s plným respektem vůči lidským právům a svobodám“ migrantů. I další španělské státní agentury odmítají, že by o kolektivním vyvážení Afričanů do pouště věděly. Mluvčí mauritánské vlády pak popírá, že by se s migranty při deportacích zacházelo špatně, a dodává, že jsou lidé vraceni pouze do zemí jejich původu.
Nejen v Tunisku cílí hlavně na černochy
Ve zvládání migrace Unie spolupracuje i s Tuniskem. Italská premiérka Giorgia Meloniová v tomto ohledu vyzdvihla „mnohé výsledky“ při své nedávné návštěvě Tunisu. V loňském roce zaznamenala EU, pokud jde o migraci, třetí rekordní rok za sebou. Loňských 380 tisíc nelegálních překročení hranice bylo také nejvíc od migrační krize z let 2015 a 2016.
Aby nikdo nemusel emigrovat. Itálie dá na projekty pro Afriku miliardy eur |
I proto Unie potřebovala dohodu se severní Afrikou. Ze Senegalu a Západní Sahary běženci a běženkyně plují na Kanárské ostrovy, z Maroka do Španělska a z Tuniska na italskou Lampedusu. Na centrální, tuniské trase přes Středozemní moře zřejmě i díky ní došlo v prvním čtvrtletí letošního roku k 59procentnímu propadu počtu migrantů. A změnila se i demografie. Letos zatím mezi nejpočetnějšími národnostmi těch, kteří tudy plují do Evropy, nefigurují žádné subsaharské země.
Ještě loni přitom byli nejčastějšími „cestujícími“ na této trase kromě samotných Tunisanů i Guinejci a občané Pobřeží slonoviny. Média zapojená do investigace to dávají do spojitosti s agresivním přístupem tuniského prezidenta Kaíse Saída vůči černošským migrantům. Vládce země tvrdí, že se „zrádci“ snaží změnit demografické složení Tuniska a tamní občany „nahradit“ černochy.
Tuniský autoritář našel nového obětního beránka. Po opozici útočí na černochy |
Tuniské ministerstvo zahraničí nicméně trvá na tom, že dodržuje lidská práva, že se migranti nechávají vyhošťovat dobrovolně a navíc jen do své vlasti. Od ledna do dubna provedlo 2 718 operací, které „zachránily“ 21 545 migrantů, kteří chtěli vyplout na moře. Dalším 21 462 migrantům tuniské síly zabránily „proniknout na tuniské území“ po souši.
„Myslím si, že Tunisko není odpovědné za to, co se děje. To Evropská unie nás nemá ráda. Proč jsou lidé ze subsaharské Afriky vnímaní jako odpad?“ ptá se osmatřicetiletý Kamerunec François. Na přeplněné lodi se pokusil přeplout moře už čtyřikrát, i se svou ženou a šestiletým nevlastním synem. Vždy ho námořní služby zachytily a vrátily zpět na tuniskou pevninu.
Třikrát z toho jej pak spolu s dalšími více než dvěma desítkami migrantů odvezli do pustiny u alžírské hranice. „Tam je Alžírsko, jděte za světlem. Pokud vás tu uvidí, budete zastřeleni,“ vykřikl na ně jednou tuniský pohraničník. Nejhorší to prý bylo v září, kdy s ostatními včetně dvou těhotných žen šli devět dní pouští. V odlehlých městečkách žebrali o chleba a vodu, občas je i dostali.
Imigrantů z LGBT komunity v Evropě přibývá. Z domovů je vyhání perzekuce |
Poté, co je v jedné vesnici napadli, raději sešli z cesty. „Uprostřed pouště se podíváte doleva, doprava, a nevidíte nic,“ vypráví. Někteří členové skupiny podle něj cestou začali trpět halucinacemi. Nakonec došli do města Tajerouine. V době, kdy běženci bloudili odnikud do nikam, se v Tunisku podle WP otevřelo výcvikové centrum pro pohraničníky, jež financovalo Rakousko, Dánsko a Nizozemsko.
Ročně se díky dohodám s vládci severní Afriky zachytí desetitisíce migrantů, kteří se toužili dostat do některé z evropských zemí, nejčastěji do Německa, Velké Británie, Francie či Švédska. Tisíce lidí se však každý rok utopí během nebezpečné plavby rozbouřeným Středozemním mořem, za niž předtím pašerákům zaplatily obrovské částky.
Poslední zdokumentovaný odvoz je z května
Novináři pro článek analyzovali dostupná videa a ověřovali je s údaji v mapách, některé případy viděli na vlastní oči a zdrojem byly také interní dokumenty Evropské unie a rozhovory s představiteli zmíněných afrických států. Mluvili také s padesáti běženci, kteří odvoz do pouště sami prožili.
„Je to složitá situace. Rychle se mění a my budeme pokračovat v práci,“ odpověděl mluvčí Evropské komise Eric Mamer, když se jej média v úterý ptala na zveřejněná zjištění.
 |
Podle zprávy námořní služby Frontex i výpovědí některých migrantů se akce pohraničníků a bezpečnostních složek primárně zaměřují na černošské běžence. Frontex zaznamenal „obvinění z rasového profilování a nadměrného používání síly ze strany policie a dalších donucovacích orgánů vůči migrantům, žadatelům o azyl a uprchlíkům, jakož i svévolné zatýkání, zadržování a nucené přemisťování ze severu na jih, které se neúměrně dotýkalo migrantů ze subsaharských zemí“.
„Zahlédnou černocha a vyrážejí,“ potvrzuje pětadvacetiletý Lamine z Guiney, kterého podle jeho slov opakovaně zadrželi a zbili v marockém Rabatu, než jej odvezli do neznáma. Přesto, že má oficiální dokumenty od UNHCR potvrzující, že je uprchlík. Novináři v Rabatu také nejméně třikrát sledovali, jak jednotky financované z unijních fondů nahnaly migranty tmavé barvy pleti do dodávek. Podobně to vypadalo i ve Fezu na severu Maroka, Tangeru u Gibraltarského průlivu či v Al-´Ajúnu na Západní Sahaře.
Migranty bili, svázali a okradli, stěžují si Lékaři bez hranic na Řecko |
Maroko k obviněním uvedlo, že jsou nepodložená. Migranti jsou podle úřadů převáženi pro svou vlastní ochranu před pašeráckými gangy. „Migranti jsou vytlačováni do těch nejvíce nehostinných částí severní Afriky. Jsou opuštěni bez jídla či vody, hrozí jim únos, vydírání, prodej do cizího vlastnictví, mučení, sexuální násilí a v nejhorším případě i smrt,“ uvádějí však média.
Eurokomisařka pro vnitřní záležitosti EU Ylva Johanssonová v lednu přiznala, že zprávy o tomto aspektu zastavování migrace platí minimálně pro Tunisko. Tam novináři ověřili jedenáct případů odvozů k libyjské či alžírské hranici, přičemž v každé „várce“ bylo kolem devadesáti migrantů a poslední případ se odehrál během tohoto měsíce. Nejméně devětadvacet lidí v důsledku špatného zacházení zemřelo, další jsou nezvěstní.
12. března 2023 |
„Nemohu říct, že by už tato praxe přestala,“ uvedla eurokomisařka. Popřela však, že by Unie „sponzorovala“ špatné zacházení s běženci. Unijní představitelé však podle WP v soukromí připouštějí, že je téměř nemožné dohlídat, jak se finanční prostředky poskytnuté různým nasmlouvaným agenturám využívají. K dosavadním financím EU loni Tunisku nabídla dalších 105 milionů eur a letos uzavřela dohodu s Mauritánií. Ta získá 210 milionů eur.
„Faktem je, že si evropské státy nechtějí ušpinit ruce. Nechtějí nést odpovědnost za porušování lidských práv. Takže to zadávají třetím státům. Ale myslím si, že podle mezinárodního práva tu odpovědnost také nesou,“ míní francouzská expertka Marie-Laure Basilien-Gaincheová univerzity v Lyonu.
Rodiny musely za blízké platit výkupné
Někteří běženci však dopadli ještě hůř, než „jen“ bez prostředků na poušti. Devětatřicetiletý Kamerunec Moussa se ve vzpomínkách vrací do loňského listopadu, kdy se na libyjské hranici krčil v písku spolu s dalšími černošskými muži a sledoval, jak jiní rozhodují o jejich dalším osudu. O pár hodin dříve je policisté ve městě Sfax nahnali do bílých nissanů, jaké tuniské síly dostaly od Itálie a Německa mezi lety 2017 a 2023 na „boj proti pašerákům lidí a proti nelegální migraci a organizovanému zločinu“.
V autech je pak odvezli k hranici. Tam se sešli s libyjskými milicionáři a převzali si od nich kufřík. Moussovi prý tehdy došlo, že ho prodali. Muži ve vojenské uniformě s útočnými puškami své „zboží“ následně převezli do malé špinavé cely v Al Assahu na severozápadě Libye. O tom, že libyjská pohraniční stráž v této oblasti poskytla vodu a první pomoc desítkám dehydratovaných černošských migrantů vyhozených z Tuniska, loni v létě psala i agentura AFP.
V malém prostoru se podle Moussy mačkalo na pět set lidí. Prostředníci mu nařídili, aby jim předal kontakt na svou rodinu v Kamerunu. Ta dostala na výběr – buď nám zaplatíte výkupné, nebo Moussa zůstane ve vězení. Zatímco podle jednoho z dozorců prý každého migranta koupili v přepočtu za zhruba 147 korun, Moussova matka musela sehnat téměř 23 tisíc, aby svého syna vykoupila. Trvalo jí to dva měsíce. Vzhledem k nelidským podmínkám v cele Moussa za tu dobu dostal svrab a vši.
Peníze berete, ale běžence přijímat nechcete, vyčítá Česku italský exministr |
Najíst prý stejně jako ostatní dostával jednou denně, a to nudle servírované v jednom společném hrnci. Jako záchod sloužila díra v rohu a umýt se nebylo kde. Dozorci vězně také často bili, tvrdí Moussa, který novinářům ukázal jizvy po ranách mačetou. Tři migranti podle něj zemřeli na důsledky střelných zranění od zbloudilých kulek. Občasnou střelbou Libyjci udržovali pořádek.
Zatímco Itálie se ke zjištění médií odmítla vyjádřit, Německo přiznalo, že o „omezeném počtu převozu uprchlíků a migrantů k libyjsko-tuniské a alžírsko-tuniské hranici v létě 2023“ ví. Berlín prý „opakovaně vyjasňoval tuniským partnerům“, že práva migrantů „musí být respektována“. Němci také problém označili za „běžnou součást diskuse“.
Sám Moussa nakonec skončil v jednom z libyjských přístavních měst, kde střídá práce. Někteří zaměstnavatelé se podle něj po „fušce“ ohánějí zbraněmi a za provedenou práci odmítají zaplatit. „To, co nám dělají, je pořád jako z dob otroctví. Nemají k lidským bytostem žádný respekt, nemají respekt k Afričanovi,“ míní Moussa. Na to, aby se dostal z Libye, podle svých slov nemá peníze.
3. července 2022 |
