Krásná krajina Jižních Čech nás na závod naladila již po cestě a když jsme dorazili do příjemného parku na břehu Nežárky, kde jsme si převzali startovní čísla, už jsme tušili, že se nám tu bude líbit. Přátelská atmosféra od pořadatelů na nás dýchala ze všech stran a stihli jsme prodiskutovat i předpověď počasí, které na závod slibovala opravdu nevšední zážitek. Již za pár hodin jsme měli zjistit, jak velkou jsme měli pravdu.
Start se sluncem v zádech
Na startu panovala dobrá nálada. Teplota se sice pohybovala kolem 35 stupňů Celsia ve stínu, vody ale bylo dostatek a blížící se bouřkové mraky slibovaly, že osvěžení už je na cestě. Když starosta města vystřelil ze startovní pistole, vyrazili jsme na trať. Běžel jsem společně s kamarádkou Péťou, která okamžitě nasadila rychlé tempo, jako kdyby chtěla bouřkovým mrakům utéct. Trať se vinula po krásných cestách kolem rybníka a později navázala na úzkou silničku.
Rozhodně nás nečekala žádná rovinka a můj panický strach z přepáleného začátku způsobil, že hned v prvním kopci mi Péťa ukázala záda. Pomalu se začal zvedat vítr a příroda kolem jakoby nás chtěla povzbudit představením blesků s hromovým aplausem.
Na rovince či s kopce jsem byl rychlejší naopak já a tak jsme se s Péťou drželi neustále v kontaktu a vzájemně se předbíhali. Zhruba na šestém kilometru nastalo nefalšované peklo. Obrovské kapky z protržených mračen na mě okamžitě nalepily veškeré oblečení a po pár minutách jsem přes promočené brýle sotva viděl. Voda padala z nebe jako kdyby jí na mě někdo lil z kýble, cesta pode mnou se změnila v divoký potok. Nezapomněl jsem si na startu raft a pádlo?
Bouře nás dohnala
Cesta zabočila na louku a do lesa. Potok pod nohama se změnil v menší říčku, která se valila přes kořeny a každým druhým krokem jsem se zabořil do „tůňky“ až nad kotníky. Se štípavým pocitem se začaly přidávat kroupy o velikosti třešní. Okolní svět pro mě přestal existovat a já zapomněl, že závodím. Kolem mě se odehrávala neuvěřitelná smršť a já se smál. Čím horší podmínky, tím větší zábava a já věděl, že na tyhle okamžiky nezapomenu do konce života. Užíval jsem si technickou trať a pocit svobody, který mě nakopává. Podvědomě jsem zrychlil tak, až mi docházel dech. Nechal jsem se strhnout.
Podél cesty stojí plno povzbuzujících pořadatelů, odklánějí z trasy povadlé větvě a ukazují cestu. Když probíháme některou ze vsí, fandí nám spousta místních lidí. Schovaní v oknech svých domků, ale i s deštníky podél cest. Je to krásné, vřelé, příjemné. Na dalších občerstvovacích stanicích tentokrát nezastavuji, mám pocit, že jsem se dešťové vody nalokal až dost.
Zhruba od poloviny závodu držíme s Péťou stejné tempo a běžíme bok po boku. Stále častěji se spolu s potleskem ozývá směrem k Pétě: „Do toho, jsi první žena závodu!“ Je mi jasné, že na nějaké zpomalení můžu zapomenout.
Do cíle s vítězkou
Jak rychle déšť přišel, tak odešel a po pár kilometrech se mi začalo schnoucí tričko konečně odlepovat od těla. Začínám více vnímat trať kolem a užívám si pasáže vedoucí po cestách lesem nebo mezi poli. Stále téměř žádná rovina, buď táhlá stoupání nebo prudší seběhy. Zbývají poslední tři kilometry.
Podrobnosti |
S pohledem na Jindřichův Hradec mi začínají docházet síly a ozývá se pravá noha. Před námi je naštěstí již jen seběh dolů a dlouhá rovinka podél vody do cíle. Posílám Péťu do finishe se slovy „Užij si to, já zařvu kdyby tě nějaká doháněla“ a sbírám poslední síly. Fanoušci tleskají a já s pravidelným pohledy vzad kontroluji situaci. Péťa probíhá cílem jako ženská vítězka závodu a já zhruba 12 vteřin za ní v novém osobním rekordu. V cíli mi gratulují pořadatelé i nefalšovaná bílá paní. Dostávám medaili, gratuluji vítězce i kamarádovi Tomášovi, který na nás již čekal v cíli jako třetí v absolutním pořadí.
Jindřichohradecký půlmaraton byl pro mě neuvěřitelným zážitkem. Zajímavá a pestrá trať s certifikovanou půlmaratonskou vzdáleností mě bavila od začátku až do konce a nejhorší povětrnostní podmínky, ve kterých jsem kdy běžel (a že jsem pár běhů v bouřkách zažil), tento den proměnily v jednu velkou jízdu. Třešničkou na dortu byly nádherné broušené poháry pro vítěze i vtipný „běžecký rum“ se vlastní etiketou. Pozitivní dojem tak už nemohl zkazit ani nepříliš povedený pozávodní guláš.
Respekt i velký dík pořadatelům za skvěle odvedenou práci, na které bylo znát, že jí dělají srdcem a obdiv vřele naladěným fanouškům, kteří povzbuzovali i v dešti na mnoha místech na trati. Budu se těšit opět za rok!
