Někdy v loňském roce se ve mně cosi zlomilo. Přestaly mě zajímat masové komerční běhy a začaly se mi líbit lokální závody. Ty soukromě nazývám „Bio kvalita“. Běží se v lese, po poli či louce. Není nutné se na ně přihlašovat rok předem, startovné se platí na místě a obvykle stojí celých padesát korun. No, nekupte to! V ceně je čaj i sprcha. K tomu ještě zcela zdarma výběh a možnost změřit své síly s ostatními běžci. Ehm, já tedy mám své síly s ostatními dávno změřené a můj osobní souboj se odehrává někde na konci závodního pole.
Malé závody mám ráda i proto, že miluji rozhodování se na poslední chvíli. Je v sobotu ráno hezky? Hurá na závod. Nebaví mě doma uklízet a vařit? Můžu si v neděli dopoledne vyběhnout s ostatními šílenci. Kromě toho chodím na závody i proto, abych trochu potrénovala - kopce, intervaly. Naprosto opačně než ostatní, kteří trénují intervaly, kopce a abecedu právě proto, aby mohli jít závodit.
Tuto neděli ráno (15. března) hezky nebylo. Pršelo a v Tachově, kde se měl 16. memoriál Josefa Machta odehrávat, dokonce padal sníh. Dost nefér od svatého Petra, když si vzpomenu, že ještě v úterý jsem běhala v krátkých rukávech. Ale což, na počasí si už dávno nestěžuji. Životní zkušenosti mi ukázaly, že to stejně nemá cenu. A kromě toho, boj s nepohodou člověka prý zocelí!
Těsně před odjezdem na místo činu jsem se dozvěděla, že pětikilometrový závod startuje na louce pod sjezdovkou a pokračuje jejím výběhem. No dobrá, to je jen kousek. Když jsem návdavkem obdržela jako sladké tajemství informaci, že na trati je bláto i tehdy, když je sucho, rozhodla jsem se pro nejšpinavější boty. Silniční Mizuna. Nejlepší z nejhorších nápadů za posledních deset let. Nevím, proč jsem nechala doma trailové „ády“, ale asi proto, že jsem den předtím ze špuntů vyškrábala šroubovákem zaschlé bláto.
Na startovní čáře se nás sešlo poměrně dost. Pořadatel ještě vítá celebrity z běžeckých kruhů. Mistry běhu nevím jakých kategorií (promiňte!). Když v tom slyším: „A taky tady vítáme běhající spisovatelku Zuzanu Součkovou.“ Všichni se na mě otáčejí, já neskromně zvedám ruce nad hlavu. Přitom si pomyslím: „Jen se tady předváděj. Propásla jsi šanci zůstat v anonymitě. Tady se svítivou čelenkou na tebe bude vidět téměř celou trať. A to si piš, že dost!“
Vybíháme.
Setkání s redakcí a závod v jednom - přijďte, těšíme se na vás!(aneb pojďte provětrat svoje běžecké boty na naše dubnové závody v Ostravě)  Na našich závodech se cítí dobře každý |
Chvíli se držím ostatních, pak mi ale podklouznou nohy a než v silničkách vyberu smyk, jsem sama. Sleduji trať, poskakuji mezi krtinci, snažím se vyhýbat loužím. Občas se sklouznu po drnu nebo prošlápnu krtkovi domeček. Dobíhám do místa, kde mizí tráva a leskne se vodní hladina. Není čas, ztrácet čas obíháním vodního příkopu. Beru vodu přímo. Do bot mi šplíchne horem, dolem, předem i zadem ledová voda. Cítím, že se mi povoluje levá bota.
„Doprčic, utáhla jsem si málo tkaničky, ještě tady botu ztratím,“ nadávám si. Ale už jsem z toho venku, boty mám obě. Cítím jen ledový chlad a zmrzlé brnící prsty. Snažím se to nevnímat a snažím se běžet dál. Otáčím se. Nejsem poslední. Svou pozici od té doby pravidelně kontroluji.
V kopci do sjezdovky zmizelo veškeré rostlinstvo, zůstává čisté nefalšované bahýnko, uklouzané borci, kteří tu byli přede mnou. Klouže to pekelně. Silničky nezklamaly, podkluzují a dostávají mě na čtyři. Rychle zpátky na dvě a snažit se dostat nahoru. Představuji si Gábinu Soukalovou a její strojové tempo do kopce. Beru to stromečkem, i když nemám lyže. Ale mé Mizuna mají taky slušný skluz.
Někde v půlce trati na mě začínají útočit myšlenky: „Proč jsem tady? Není to absurdní? Je to absurdní! To jsem se zase nechala nachytat! Sem už nikdy! Ale vždyť přece běhám, abych měla o čem psát. No jo, ale Agatha Christie taky nevraždila, aby měla co psát. Jo, jestli ta Agatha nebude jinej level než já.“ Ukončuji svoji polemiku, která je stejně k ničemu a přepínám na automat. Běžím na hranici svých možností. Zpětně si troufám říct, že jsem měla na víc. Za všechno můžou ty špatné boty. Za mé tempo nemohou plíce, které hrozily vyplivnutím, nemohou nohy, které ztvrdly na kámen, takže jsem měla pocit, že už neudělám ani krok. Nemůže za to ani závodní duch, který, když zjistil, že nikoho nedoženu a nikdo mě nepředběhne, zase spal jako zabitý.
Krátký finiš do cíle. Úsměv. Co kdyby tam byl fotograf!
Hurááá, mám to za sebou. Hned, jakmile se vydýchám, vydávám směrem k pořadateli tiskové prohlášení: „Bylo to pěkný, díky, a zase za rok!“
A výsledek? Dneska to cinklo! Třetí místo ve své kategorii. Krásná bronzová medaile se mi ještě večer houpe na krku a pocit z pěkně prožité neděle hřeje u srdce.
Zuzana Součková Běžkyně a úspěšná blogerka na iDnes.cz. |
