„Mezi základní diagnostická kritéria závislosti patří silná touha se napít, porušené ovládání při užití alkoholu, přetrvávající užívání i přes škodlivé důsledky, upřednostňování alkoholu před ostatními aktivitami, zvýšená tolerance alkoholu a somatický odvykací stav (pokud alkohol vysadíme, je nám špatně i po fyzické stránce). Závislost lze diagnostikovat, pokud u sebe pozorujeme v období posledních 12 měsíců alespoň tři výše uvedených znaků,“ vysvětluje terapeutka Marie Funke z centra psychologické a psychiatrické péče Adicare.
Bez porady s odborníkem působí výše zmíněná kritéria velmi neurčitě, obecně a možná i přísně či nerealisticky. To pak vede u široké veřejnosti ke značnému zkreslení samotného pojmu závislosti na alkoholu. Rovněž léčbu alkoholismu doprovází i v dnešní době řada mýtů. Které to jsou?
Mýtus: alkoholika poznáme na první pohled
Asi nejrozšířenějším mýtem je obecně vžitá představa alkoholika jakožto člověka, který může vstát, až když si přihne z lahve vodky schované pod postelí. Má žilnatý nos, z jeho dechu je denně cítit alkohol, rodina se mu rozpadla a propuštění z práce se neodvratitelně blíží.
„Takto skutečně může vypadat terminální stadium závislosti. Tomuto stadiu však předchází celá řada různých forem zacházení s alkoholem, které již dávno překročily hranici rekreačního a společenského pití,“ říká terapeutka.
A dodává, že slavný americký lékař a otec adiktologie Elvin Morton Jellinek rozlišil již před sedmdesáti lety několik typů alkoholiků. Zjednodušeně lze říci, že rozdělil závislé na dvě základní skupiny. První z nich tvoří lidé, kteří mají v určitých situacích zcela porušenou schopnost sebekontroly, co se týče množství alkoholu, (tzv. „nemají záklopku“). V mezidobích však žádné problémy mít nemusí, jsou schopni pít kontrolovaně nebo i abstinovat. Vedle nich však existují i závislí, kteří jsou schopni kontrolovat pití co do množství a neopíjejí se „namol“. Alkohol se však již natolik stal nedílnou součástí jejich života, že jim abstinence – byť i pouze několikadenní - činí značné problémy. A k této skupině patří i ti, jejichž denní dávka není zpočátku nijak extrémně vysoká.
I když v dnešní době spíše rozlišuje typy alkoholismu podle okolností, při nichž je pití alkoholu co do nebezpečí vzniku závislosti výrazně rizikové, Jellinekova kategorizace neztratila dodnes svou aktuální platnost. Významně totiž přispěla k vyvrácení jednoho všeobecně přijímaného mýtu, když upozornila, že alkoholik nemusí být nutně člověk na okraji společnosti, u kterého to je hned na první pohled poznat.
Mýtus: čím více alkoholu vypijeme, tím víc jsme ohroženi závislostí
Nejrozšířenějším omylem ovšem zůstává, že se míra závislosti posuzuje primárně podle množství vypitého alkoholu. Přitom „pít hodně“ nemusí nutně znamenat být závislý. Sami intuitivně cítíme, že když s přáteli po dobré večeři v restauraci vypijeme sedmičku bílého vína, není to totéž, jako když někdo překotně vypije dvojku vína před poradou, aby se zbavil nervozity. Co jsou tedy výše zmíněné patologické konzumační vzorce neboli způsoby velmi rizikového, tedy již „nemocného“ pití?
„Těchto vzorců je více, pro ilustraci je užitečné uvést ty nejčastější. Patří mezi ně především excesivní alkoholismus, kvartální alkoholismus, konfliktní alkoholismus, sebemedikační alkoholismus a udržující alkoholismus,“ popisuje terapeutka.
A jak tyto jednotlivé pijáky poznáme?
Excesivní piják je schopen několik dnů až týdnů pít kontrolovaně, poté přijde alkoholový exces – neboli „ztráta záklopky“. Ten trvá většinou zhruba osm až dvanáct hodin, typické je silné omezení schopnosti sebekontroly spojené s nepříjemnými důsledky – ztráta dokladů, agrese, nechtěný sex apod. Následuje těžká morální i fyzická kocovina a opakované (bohužel většinou marné) předsevzetí, že se něco podobného již nebude opakovat. V pozadí excesivního alkoholismu je často neléčená stresová porucha.
Kvartální alkoholismus je co do své podstaty velmi podobný excesivnímu pití. Samotný exces je však delší (několikadenní) a mívá velmi dramatický průběh. Dochází k naprosté ztrátě sebekontroly a vztahu k realitě. Kvartální piják je často přímo ohrožen na životě, ať již akutní otravou alkoholem, či úrazy. Mezidobí klidu bývají delší, až několikaměsíční.
Co se děje s tělem alkoholika: zničená játra, vředy, nádory a demence |
Konfliktní pijáci nezvládají unést určitou formu emočního stresu. Nejčastěji to bývá konflikt s partnerem nebo jinak emočně významným člověkem. Tato situace jim přivodí neúměrné psychické napětí, které jsou schopni „vypnout“ pouze tím, že se rychle a silně intoxikují. Alkohol pijí hltavě, často si nepamatují jeho druh či chuť. Konfliktní pijáci jsou většinou lidé s neléčenou úzkostnou poruchou.
Sebemedikačním alkoholismem jsou nejčastěji ohroženi úzkostní lidé (typicky se sociální fobií), kteří alkohol používají jako lék. Bez toho, aniž by byli do určité míry opilí, nejsou schopni absolvovat veřejná vystoupení, společenské akce, setkání s neznámými přáteli svého partnera apod. Alkohol jim nepřináší pocit euforie, nýbrž je stabilizuje do normálního, alespoň částečně relaxovaného stavu. Zde je třeba zdůraznit, že použití alkoholu jako léku je vysoce rizikové i v mnoha jiných případech – nespavost, stres, deprese apod.
Udržující pijáci zařadili alkohol do svého života jako jakousi náhradní formu odměny. Jsou to často osamělí, frustrovaní lidé, kterým se daří svůj problém před okolím tajit a na veřejnosti vystupují co do konzumace alkoholu velice zdrženlivě.
„Všechny uvedené vzorce pití jsou velmi nebezpečné. Mezidobí klidu se zkracují, excesy nabývají na intenzitě. Utlumování úzkostných stavů alkoholem vede ke ztrátě duševní otužilosti a potřeba intoxikace vzrůstá. Pravidelné pití samozřejmě vede ke zvýšení tolerance a tím i potřebě vyšších dávek,“ uvádí odbornice na léčbu závislosti.
Mýtus: každý alkoholik patří do léčebny
Mnoho mýtů o současné léčbě závislosti je spojeno s filmem „Dobří holubi se vracejí“. Většina lidí, kteří jej viděli, si při slově léčba závislosti vybaví dlouhodobý pobyt v psychiatrické léčebně spojený se ztrátou svobody, vymýváním mozku či ponižováním a celoživotní nálepku vyléčeného alkoholika.
Pobyt v léčebně, který doprovází přísný režim a celoživotní abstinence, je skutečně nutný, ale pouze pokud závislost postoupí do závažnějšího stadia. Jde o jakousi „poslední záchranu“ pro ty, jimž závislost již ovládla život. Je třeba ovšem říci, že ve většině léčeben se dnes těžcí alkoholici setkávají s důsledným, ale laskavým a empatický přístupem.
Mnozí se však potýkají s projevy počínající závislosti. Alkohol už jim sice způsobuje určité potíže (nejvíce ve vztazích), ale jejich profesní a sociální zázemí ještě zcela nenarušil. Některým se jejich trápení dokonce daří před okolím tajit. V těchto případech mnohdy stačí ambulantní léčba bez nutnosti jakýchkoliv „drastických opatření“.
„Je projevem velké osobní zodpovědnosti, pokud člověk včas pochopí, že jeho vztah k alkoholu začíná být problematický. Čím dříve vyhledá odborníka a začne na určitých nebezpečných tendencích svého vztahu k alkoholu pracovat, tím rychlejší a snazší je cesta ke změně,“ říká terapeutka Marie Funke.
Mýtus: každý, kdo má potíže s alkoholem, musí do smrti abstinovat
Jak bylo řečeno, pojem léčby alkoholismu je často spjatý pouze s přísnou a celoživotní alkoholovou dietou. To je také důvod, který některé od léčby odrazuje. Příčin vnitřního odporu k abstinenční léčbě je ovšem více. Někdo se obává nálepky „vyléčeného alkoholika“, někdo nepovažuje svůj problém za natolik závažný, někdo se zkrátka nechce trvale vzdát možnosti občas alkohol konzumovat. Zvláštní kategorii tvoří mladí lidé, pro které je celoživotní abstinenční záměr už z čistě časového hlediska těžko představitelný a naprostou abstinenci ztotožňují se ztrátou veškerého společenského zázemí.
Jak to tedy s abstinencí je? „Abstinence určitě představuje jediný, skutečně bezpečný způsob zacházení s návykovými látkami. Pokud se závislost již plně rozvine a selžou i opakované pokusy ji zvládnout s pomocí odborníků, je abstinence skutečně jedinou cestou. Abstinenci by měli dodržovat také všichni absolventi pobytové léčby,“ uvádí odbornice.
A zároveň dodává, že představa, že celoživotní alkoholová dieta je jedinou cestou i ke zvládnutí závislosti v počátečním stadiu, bylo vyvráceno mnoha studiemi. Ty jasně prokázaly, že v určitém stadiu je ještě možné „přehodit výhybku“ a vrátit se zpět do normálních kolejí. Pro léčbu těchto nerozvinutých forem alkoholismu se podle souhrnných výzkumů ukázal jako nejefektivnější kognitivně-behaviorální program Kontrolovaná konzumace alkoholu.
Mýtus: pít kontrolovaně znamená prostě pít méně
„V západní Evropě tvoří terapie Kontrolované konzumace alkoholu nedílnou součást nabídky psychosociální pomoci závislým již déle než dvacet let. V České republice byl tento nový přístup zahrnut do Národního akčního plánu pro boj se závislostí v roce 2013. Přestože se Klinika adikotologie a Společnost pro návykové choroby zasadila o propagaci tohoto nového přístupu k léčbě alkoholismu, v povědomí široké veřejnosti dosud panuje neznalost či dezinterpretace této terapeutické metody,“ říká Marie Funke, odbornice na léčbu závislosti na alkoholu.
Co vás čeká, když přestanete pít alkohol. Zhubnete a budete lépe spát |
A zároveň vysvětluje, že pít kontrolovaně neznamená pouze pít méně. Kontrolovanou konzumaci nelze zaměňovat za svépomocné, často neúspěšné pokusy o snížení dávek alkoholických nápojů. Při léčbě alkoholismu formou Kontrolované konzumace jde zejména o to, aby se v rámci psychoterapeutického procesu docílilo trvalého posílení schopnosti sebekontroly pacienta. Tím dojde k přerušení určitých bludných kruhů a odstranění vnitřních spouštěčů, které ho vedou k potřebě konzumovat alkohol v neúměrné míře. Zjednodušeně řečeno, kvalitní terapie by měla dovést pacienta k hlubokému pochopení toho, jaké psychické stavy způsobují touhu se napít, a umožní mu tyto stavy posléze eliminovat. Pokud se toto podaří, není důvod, proč by si za jiných, „zdravějších“ okolností nemohl dát např. sklenici piva k nedělnímu obědu.
Kontrolovanou konzumaci také nelze chápat jako konkurenci tradiční léčbě. Jak již bylo řečeno, v určitých případech je direktivní, abstinenční léčba skutečně jediným řešením.
„Kontrolovaná konzumace je jejím doplněním a rozšířením, které pro mnohé činí léčbu realističtější a přístupnější, přičemž jejím hlavním principem je posílení duševní odolnosti člověka, takže ji lze chápat i jako seberozvojovou terapii,“ dodává terapeutka Marie Funke.
