Délka 47 km a 2600 m převýšení slibují intenzivní zážitek. V mém případě jde o první takto dlouhý závod. Proto volím spíše opatrnější taktiku s cílovým časem okolo osmi hodin. Start i cíl jsou situovány u vyschlé nádrže Labská, proto hned první kilometry znamenají slušné stoupání na Harrachovu skálu. Celá trasa poté vede přes Kotel, Dvoračky, Labskou boudu, dále na Erlebachovy boudy, nahoru na Kozí hřbety, dolů do Svatého Petra a závěrem na dvě sjezdovky Stoh a Pláně. Není čas na hrdinství, do kopců se opírám o hůlky a poctivě šlapu nahoru. Žádná závratná rychlost to není, ale přesto již od startu na mně není nit suchá.
Kousek nad Malou Kotelní jámou, v nadmořské výšce 1375 m, leží nejvyšší bod závodu. Zároveň to značí první třetinu zdolané vzdálenosti. Trasa se klikatí a ukazuje nám ty největší krásy místních Krkonoš. Pohled na Kotel je úchvatný a jednoznačně je toto ta nejhezčí pasáž celého závodu. Hřebenový přeběh na Labskou boudu je ve znamení spalujícího slunce, před kterým není možné se nikde skrýt. Hlavou mi letí myšlenky, zda je nutné, aby to slunce neustále svítilo a jestli má tahle sauna někde únikové dveře. Vysvobození přichází hned za Labskou, kde je občerstvovačka a navíc spojená s koupáním v Labi.
Mám za sebou již dvě a půl hodiny závodu a příjemně občerstven opouštím Labe. Trasa nás nyní vede po kamenitém chodníku. Ten nejdříve proklínám jen v duchu, ale časem i nahlas. Není to dnes poprvé a ani naposled, kdy se snažím doslova přežít útrapy kamenného chodníku. Naproti tomu následující dřevěné lávky a borůvčí mě rychle nechává zapomenout na útrapy. Erlebachovy boudy vzdálené 9 km od Labské se objevují dříve, než jsem čekal. S pocitem, že již mám více jak půlku za sebou se bezstarostně vrhám klesáním k pramenu Bílého Labe. Je to asi poslední místo, kde se opravdu cítím fit.
Salomon Trail Running Cup 2015
Ostatní informace najdete na stránkách organizátora www.strc.cz |
Následné stoupání na Kozí hřbety mě systematicky dostává do kolen. Mírný začátek se mění v nekonečné stoupání, které odmítá ustat. S každou další zatáčkou se modlím, ať už nestoupám nebo alespoň ať tolik nesvítí ten proklatý zlatý kotouč. Vyslyšen jsem tak na půl. Slunce do mě stále pere o sto šest, ale alespoň již nestoupám. Zato padám po kamenných schodech. A padám doslova. Párkrát jsem nucen si hrábnout na zem nebo se zachytit stromu. Kotníky skučí, ale tohle prostě musím vydržet. Hodinky mezitím vesele hlásí 40. kilometr a mě začíná docházet, že dnes to do cíle bude ještě pěkná dřina.
Každým krokem se totiž více a více blížím obávané sjezdovce Stoh. Ještě před tím než se do ní pustím, dopřeji si koupel ve Svatopetrském potoce. Čas závodu 6 hodin značí jediné, vítězové jsou již dávno převlečení a čekají na nás opozdilce. Nerad na sebe nechávám kohokoliv čekat, takže hurá do Stohu. Než se zlomí v nejprudší českou sjezdovku, docela to jde. Pak už jen funím, dupu a opírám se o hůlky. Rvu se seč můžu, ale jde to ukrutně pomalu. Tak pomalu, že i hodinky si občas myslí, že stojím. I tahle dřina ale jednou končí a já zase běžím vstříc dalšímu krpálu. Tím je sjezdovka Pláně. Pod lanovkou se opakuje historie ze Stohu. S rozdílem, že nyní již tomuto kopci hlasitě nadávám a vyhrožuji. Zní to dětinsky, ale vždy mi to dá trochu sil na to, udělat pár dalších kroků. A sil těch už věru nemám nazbyt.
Další informace |
Závěrečný seběh je v mém případě jednoznačně v režimu přežití. Stehna už mě nenesou. Již hodně škobrtám a ani koncentrace není kdoví jaká. Jednoznačně, už běžím jen v tunelu. V tunelu ve kterém nevnímám krásy okolí, ale jen se snažím dostat dolů. Když narážím na pořadatele a ten ukazuje směr dolů po sjezdovce, málem omdlím. Stehna pálí, brzdím hůlkami. Ale stejně musím zastavovat a odpočívat. Načínám devátou hodinu a doufám, že z ní již moc neukrojím.
Z mé letargie mě dostávají až diváci, kteří před cílem povzbuzují. Snažím se tedy občasně popoběhnout, abych už to měl za sebou. Vidím vlajky Salomon. Možná i bránu, ale u ní si nejsem jist, jestli to není konec mého tunelu. Tabule ukazuje čas 8:08. Když cílovou bránou konečně proběhnu, nevěřím. Nevěřím, že je to za mnou. Nevěřím, že se mi podařilo dokončit v takovém počasí. A nevěřím neskutečnému času vítěze Víta Pavlišty 4:31:30.
