Když se onen jednašedesátiletý stařík v roce 1983 na startu závodu o 875 kilometrech ze Sydney do Melbourne objevil, všichni si mysleli, že se jen přišel podívat. Co jiné by tam asi tak mohl dělat, hm? Poté, co si ale docupital pro startovní číslo 64, si začali si novináři i diváci vyměňovat nevěřící pohledy. Myslím, že se na mě dívali s opovržením, přiznal později.
Měl pravdu. A upřímně řečeno, nebylo divu. Na sobě měl totiž pracovní kombinézu, na nohou galoše, bezzubá ústa. Vypadal jako sklerotický děda, který dočista zabloudil a omylem se přidal k něčemu, kam opravdu nepatří. Chudák.
Když se po startu skutečně rozběhl, dojem nijak nevylepšil. Běžel zvláštním, šouravým způsobem a všichni mu hned utekli.
Předtím ale stihl šokovanému novináři sdělit: "Jsem Cliff Young, jsem z velkého ranče, kde naháníme ovce. A jistěže se chystám běžet." A vysvětlil, proč si na závod nevzal umělé zuby: při běhu mu prý cvakají a je mu to nepříjemné.
Lidé si klepali na čelo a báli se, že během závodu zemře.
Vyspím se až potom
Co ho na start zavedlo a co mu dalo onu pokornou, nenucenou sebejistotu, vysvětluje sám jeho život. Jeho dědeček a otec byli na konci 19. století mezi prvními osídlovateli Beech Forest na jihu Austrálie, kde začali farmařit a protloukali se, jak se dalo. Cliff se narodil v roce 1922 a odmala pomáhal s farmařením a péčí o ovce – a v tom to vězelo.
"Podívejte, vyrůstal jsem na farmě, kde jsme si nemohli dovolit koně nebo auta, takže jsem ovce naháněl já. Kdykoli se blížila bouřka, musel jsem sehnat celé stádo. Ovcí jsme měli dva tisíce a měli jsme dva tisíce akrů půdy. Někdy jsem musel běžet dva či tři dny, než jsem je sehnal, trvalo to dlouho, nakonec jsem to ale dokázal," odtušil v rozhovoru před startem ultramaratonu ze Sydney do Melbourne.
A šlo hlavně o to, že během oněch dní, kdy běhal za ovcemi, nespal. To byl jeho hlavní trumf i na závodu, v němž měřil síly se světovou elitou, s běžci o více než třicet let mladšími, se sponzory v zádech, nejnovějších botách a s masivními podpůrnými týmy po boku.
Tehdy panovalo přesvědčení, že závod Sydney – Melbourne nelze zdolat za méně než za sedm dnů, což byl také rekord. Závodníci se řídili stejným rytmem, osmnáct hodin běželi, šest hodin spali. Problém byl, že Youngovi to nikdo neřekl – a v tom byla jeho síla. Běžel tedy, zatímco ostatní spali, to, co ztratil během dne, si na svých mladších protivnících naběhal přes noc. Nejprve jen stahoval jejich náskok, poté akumuloval svůj.
Byla v tom jistá zarputilost pěstitele brambor z buše. "Z ničeho nedělal vědu. Bral věci, jak byly, nic víc, nic míň, a vytěžil z nich maximum," říkal o něm jeho přítel Mike Tonkin. Jeho podpůrný tým byl na stejné vlně. "Dokud člověku neteče krev z očí, není zničenej," říkával Wally, jeden z dvoučlenného týmu přátel, který ho na trati doprovázel.
"Wally byl zatracenej šílenec," popisuje ředitel závodu Sydney - Melbourne John Toleman a vypráví, jak se z nekonečného běhu udělal Youngovi na noze ohromný puchýř. Wally vzal prostě kapesní nůž a vyřízl mu ho, potom mu strčil nohu do misky s alkoholem. "Ještě dnes cítím tu bolest. A to byl Cliff jen u Albury a měl před sebou ještě dlouhou cestu do cíle."
Zvládl ji ale, překonal i déšť a vítr, bez pláštěnky: jednak si žádnou nepřipravil, jednak si ji nemohl, když mu ji donesl někdo z diváků, obléct. Kvůli pádu, který utrpěl, nezvládl natáhnout paži.
Přesto doběhl do cíle u melbournského obchodního domu Westfield Doncaster jako první. Co víc, cílovou páskou proběhl v ohromujícím rekordu. Trať zdolal za pět dní, patnáct hodin a čtyři minuty. O dva dny dříve, než byl předchozí rekord. "Představoval jsem si, že naháním ovce a musím to stihnout před bouřkou," vysvětlil, co jej motivovalo, vyzáblý stařík, který se stal ještě během závodu přes noc mediální celebritou.
Sběratel rekordů
Pravdou je, že se jeho úspěch nedostavil úplně zničehonic, Young běhal už jako třicátník. V roce 1974 zaběhl šestnáctikilometrový Adidas Sun Superun za 64 minut, melbournský maraton za 3 hodiny a 21 minut, melbournský závod na padesát mil dal za 6 hodin a 37 minut, sto mil za 14 hodin a 47 minut. A už tehdy působil na trati zděšení, vypadal jako zjevení. "Vzpomínám si, jak mě šokovalo, když si to kolem mě šinul šouravým krokem starý chlápek v dlouhých kalhotách, do nichž si udělal kvůli větrání díry," líčil vrcholný běžec Peter Ryan.
Závod Sydney – Melbourne si po svém fenomenálním úspěchu v roce 1983 zopakoval ještě pětkrát, nikdy už ale nevyhrál. Nicméně neuvěřitelných úspěchů dosáhl ještě mnoho, v roce 1985 zaběhl na Australian 24 Hour Championships za čtyřiadvacet hodin 235,969 kilometru mezi lety 1981 a 1999 dokončil 70 ultrazávodů a byl držitelem několika australských i světových rekordů v seniorské kategorii.
Ve svých pětasedmdesáti letech plánoval v charitativní akci oběhnout 16 tisíc kilometrů po Austrálii, problém ale byl v podpůrném týmu: nejprve nemohl nikoho sehnat, protože nikdo nechtěl asistovat při řízené sebevraždě, když nakonec dobrovolníky získal, musel po 6 520 kilometrech výzvu ukončit kvůli nemoci průvodce, za něhož nesehnal náhradu.
Nezapadl ani jeho původně vysmívaný šouravý styl běhu, běžečtí experti ho pečlivě zkoumali, někteří ho ocenili pro jeho energetickou úspornost a osvojili si ho někteří běžci, mezi nimiž byli i tři z pozdějších vítězů závodu Sydney – Melbourne.
Kvůli penězům neběhám
"Cliff byl a vždycky bude lidovým hrdinou," řekl o něm běžecký kolega Tony Rafferty. Měl pravdu, stařík z buše se svými běžeckými úspěchy ani mediálním zájmem nenechal rozhodit. Když v roce 1983 vyhrál deset tisíc dolarů, prohlásil, že pět běžců, kteří se umístili za ním, běželo houževnatěji, a rozdělil výhru mezi ně. Rok nato dostal na tomtéž závodě jako sedmý v pořadí jako cenu za nejodvážnějšího běžce automobil Mitsubishi Colt. "Neudělal jsem nic tak drsného jako tady Bob McIlwaine," prohlásil a předal klíčky od vozu dál, "Bobe, je tvoje."
Jednou dostal hodinky, hned je ale dal prvnímu dítěti, které potkal. Nechápu, na co bych je potřeboval, říkal prý, poznám přece, kdy je denní světlo, kdy tma a kdy mám hlad.
A když už jsme u jídla – od roku 1973 byl vegetarián. Byl to vedlejší produkt práce na farmě. "Krmil jsem telata z vědra, od doby, co se narodila. Myslela si, že jsem jejich máma, věřila mi. Pak vždycky přišel podzim a my jsme je poslali na jatka. Ty noci, kdy byla zabíjena, jsem nespal dobře," vysvětluje, proč se rozhodl přestat jíst maso.
Jako zemitý muž z buše má ale ještě jedno vysvětlení, jednou mu totiž jeho sestra udělala dušené maso, které už ale bylo prošlé. "To mě málem zabilo, celou noc jsem strávil na čtyřech a zvracel jsem. Hlavním důvodem, proč jsem vegetarián, je věc svědomí, ale tohle mi k tomu teda taky pomohlo," říkal. Věřil, že sílu mu dává oves, měl rád vajíčka, špagety, sendviče.
A měl za to, že běh léčí. "Doktoři mně jednou řekli, že mám na kloubech artritidu, odpověděl jsem jim, že ji vyběhám. Takže jsem běhal a ona zmizela," popisoval.
Všechno ale běh vyléčit nedokázal, v roce 2003 umřel Cliff Young na rakovinu. Tři roky předtím ale s touhle nemocí pokořil šestidenní ultramaraton a výkon mu vydobyl světový rekord. "Když něco začnu, chci to taky dokončit," bylo jeho motto.
