„Moje dětství nebylo super. Kdykoliv jsem přišla za mámou, dočkala jsem se jen odseknutí,“ vzpomíná dnes Jana.
Jana Alimenty přicházely z vězení
„Moje dětství nebylo super. Kdykoliv jsem přišla za mámou, dočkala jsem se jen odseknutí,“ vzpomíná Jana (47), která žije ve Zdicích. „Nikdy mě neobjala, ani neřekla, že mě má ráda, nezeptala se, co mě bolí, jak mi je,“ svěřila se ve čtvrtém díle televizního cyklu Ztracená rodina.
Víc lásky cítila od nevlastního otce, který ji vychovával. „Když mi bylo sedm let, taťka přišel z hospody, vzal si mě na klín a říká mi, že není můj táta. Pamatuji si, že jsem do něj bušila malýma pěstičkami a křičela, že to není pravda,“ vypráví dnes sama matka tří dětí, která měla svého otčíma moc ráda. „To on mě vodil za ruku, dělal se mnou domácí úkoly a byl doma pro mě.“
Janu informace o tátovi velmi ranila. Nevěřila, že je to pravda, a tak pátrala v maminčiných dokladech. „Našla jsem ústřižky od alimentů. Peníze přicházely z věznice a já vzala papír a tužku a napsala jsem tátovi pár vět,“ líčila moderátorovi. Tatínek Janě z vězení odpověděl. „Psal, že o mně ví, ale co tam bylo dál, to už si nepamatuji,“ přiznala.
Cítila jsem se jako v pohádce
O kontaktní adresu na svého biologického otce Jana přišla v době, kdy musela ze zdravotních důvodů na delší dobu do lázní. „Když jsem se vrátila, byly pryč dopisy i jeho adresa. Od táty už pak ani žádný dopis nepřišel a já neměla kam napsat,“ vysvětlila.
Jednou se však její otec z ničeho nic nečekaně objevil před jejich domem. „Otevřela jsem dveře a on šel ke mně. Měl na sobě šedivý oblek, byl to moc hezkej pán,“ líčila jedno jediné krátké setkání se svým otcem. Jenže za Janou stála maminka. „Řekla, že mu kafe neudělá, ale jestli chce, že mu ho můžu uvařit já a můžeme si spolu chvíli sednout v domě na chodbu,“ vzpomínala Jana.
Otec přiznal, že jeho první cesta z vězení mířila za dcerou. „Bylo to zvláštní,“ popsala po letech vzpomínku jeho dcera. „Cítila jsem, jako bych toho člověka odjakživa znala. Bylo to hezký, jak z pohádky, kde všechno dobře končí. Akorát to trvalo velmi krátce. Za chvíli přišla mamka. Kafe měl ještě horké, možná se ho ani nedotkl, a máma řekla, že by už měl odejít… a tak odešel,“ vyprávěla Jana i po letech vzpomínkou dojatá.
Na maminku byla tehdy velmi rozzlobená. Sebrala se a utekla k babičce, její matce, s tím, že domů už se nikdy nevrátí. „Ale jak to obvykle končívá: máma vždycky vyhraje a dítě jde zpátky,“ uvedla.
Zklamání i radost při hledání kořenů. Máma Kristýnu zapřela, sestra přijala |
Od té doby už Jana svého biologického tátu nikdy neviděla. Její maminka dělala všechno pro to, aby spolu v kontaktu nebyli, což jí její dcera nikdy neodpustila. „Měla jsem právo si sama zjistit, jestli je táta dobrý, nebo špatný člověk. Bylo mi tehdy mezi desátým a dvanáctým rokem a doteď nevím, co je to za člověka. Chtěla bych ho konečně najít a prožít si svůj sen, který jsem si měla splnit už dávno,“ rozplakala se.
Táta měl vkus na „super ženy“
Moderátor Mirek Vaňura začal s pátráním po Janině otci v obci Hředle u současných majitelů domu, v němž tehdy Jana s maminkou bydlela. Dozvěděl se, že se její matka odstěhovala do Zdic a otec František se po rozvodu odstěhoval do Loun. Tam si založil novou rodinu a narodil se mu syn František. Na lounské adrese však televizní štáb pátral marně.
Další stopa vedla k synovi Františkovi do obce Dobroměřice. Tam moderátorovi otevřela dveře jeho sestra z matčiny strany. Od ní se televizní štáb dostal k informaci o tom, že se bratr přestěhoval do vlastního bytu v Lounech a jeho – a tedy také Janin otec – že v roce 2005 zemřel.
Ukázalo se, že František (22) o sestře z otcovy strany vůbec nevěděl. „Od maminky mám sedm starších sourozenců, kteří mají jiného tátu, o nikom dalším jsem nevěděl,“ svěřil se František. Na tátu si moc nepamatoval, protože zemřel na rakovinu, když byly Františkovi čtyři roky.
„Vím, že byl hodnej a že měl hodně dlouhé vlasy, byl hubenej a dlouhej,“ zavzpomínal. „Mamka mě nikdy moc neřešila. Měla hodně dětí. Navíc všechny peníze cpala do nějakého chlapa a ani nájem neplatila, takže jsme se museli odstěhovat,“ vylíčil trampoty svého dětství a dospívání. Naštěstí ho ve 14 letech zachránila sestra, která si ho vzala k sobě domů. Od té doby František s matkou nemluvil. „Někdy jsem jí možná potkal na ulici,“ podotkl.
Když si přečetl Janin dopis určený jejich společnému otci, viděl, že jejich osudy jsou si dost podobné. „Je zajímavé, že jí taky máma nikdy neřekla, že jí má ráda. Prošla si docela podobným životem, jako já,“ konstatoval s tím, že ani jemu nic takového máma nikdy neříkala.
„Asi měl táta vkus na samé ‚super ženy‘,“ shrnul a vyjádřil přesvědčení, že on jednou svým dětem bude pořád říkat, jak moc je má rád. „Po někom to dobro v sobě mít musím, tak asi po tátovi,“ usmíval se.
S jizvami se musíme naučit žít
Oba poloviční sourozenci se poprvé v životě potkali v Lounech, kde jejich společný tatínek před svou smrtí žil. „Je celej můj syn Dominik,“ těšila se Jana na mladšího brášku. Oplakala sice, že už se nemůže obejmout s tatínkem, ale nakonec smutek překlenula radostí z bratra.
„Ulevilo se mi, je to úžasný, mám takovýho krásnýho bráchu! Jako kdyby do té mé prázdnoty v duši někdo nalil hrnec lávy. Škoda, že se toho táta nedočkal. Je to strašně krásný pocit, že nejsem sama,“ radovala se.
František sice Janě v pátrání po tátových příbuzných moc nepomohl, protože si otce nepamatoval a ani nikdy nepoznal jeho rodiče, ale přesto i on byl rád, že má sestru. „Jsem z toho nadšenej i vyjukanej. Zažili jsme si dost, ale rány se zahojily a i s jizvami na duši se člověk musí naučit žít,“ shodli se sourozenci a na závěr šli společně na hřbitov zavzpomínat na tatínka.
Od té doby se Jana s bratrem ještě neviděla, protože hned po natáčení František odjel dlouhodobě pracovat do ciziny.
Pátrání očima genealoga Jana Eberta„V době Janina narození pracovali její rodiče na statku, ale nemovitost již několik let vlastní někdo jiný. Od něj jsem dostal tip na známého Janina otce a pátrání šlo jako po másle. V místě jeho nového bydliště již nebylo složité zjistit informace o otci a následně i o jeho pozdním synovi.“ |
Milana ve dvou letech adoptovali náhradní rodiče.
Milan Málem jsem nepřežil
Ve dvou letech Milana adoptovali jeho náhradní rodiče. „Byla to prý láska na první pohled. Když jsem je viděl, rozběhl jsem se k nim, zakopl a naši mě zvedli,“ vyprávěl Milan (42). Od té doby za ním jeho noví rodiče jezdili do dětského domova, až si ho nakonec odvezli domů nadobro.
„Jsem jim vděčný za to, co pro mě udělali, protože bez nich bych nebyl tam, kde jsem teď,“ uvedl dnes světově uznávaný profesionální kuchař z Boskovic, který vede i kulinářské kurzy.
O svém původu se dozvěděl až v patnácti letech, ale pátrat po svém biologickém původu se odhodlal, až když jeho adoptivní rodiče před pěti lety zemřeli. Do té doby věděl jen to, že ho jako tříměsíčního odebrali jeho matce a v žalostném stavu převezli do nemocnice s desetiprocentní šancí na přežití. Z nemocnice putoval do kojeneckého ústavu a poté do dětského domova.
Slzy a dojetí. Naše máma neměla mít děti, zaznělo v pořadu Ztracená rodina |
„Informace, že jsem adoptovaný, se mnou neudělala nic. Svoje adoptivní rodiče jsem vždycky bral a budu brát za svoje vlastní,“ uvedl. Vztah s náhradními rodiči si Milan, až na drobné neshody okolo puberty, pochvaloval.
„Jak naši stárli a já dospíval, opět se naše cesty sblížily a poslední tři roky jsme měli ten nejkrásnější vztah,“ líčil sám dojatý. Když však rodiče zemřeli a jemu se navíc narodila dcera, řekl si, že je nejvyšší čas dozvědět se o své minulosti víc.
„Každého by na mém místě zajímalo, jestli nemám nějakou dědičnou nemoc, kterou bych svému dítěti předal,“ vysvětlil. Napřed po svých předcích marně pátral na vlastní pěst. Teď využil možnost je najít s pomocí pořadu Ztracená rodina.
„Z papírů vím jen to, že mi v roce 1979 v baráku uhořeli dva sourozenci a mě matce sebrali za úplně katastrofálních podmínek. Nikdy jsem ji neodsoudil, nic o ní nevím, třeba to v životě neměla jednoduché,“ utěšoval se Milan celé ty roky. Vedle zvědavosti, která ho ponoukala matku hledat, cítil i velký strach z odhalené pravdy.
Maminka mě v roce opustila
Pátrání po jeho matce začalo v Nižboru u Berouna, kde měla poslední trvalé bydliště. Jenže vyšlo najevo, že se dávno odstěhovala na Slovensko. Genealog vypátral, že měnila příjmení a poslední trvalé bydliště má v malé vsi s názvem Kamenica nad Hronom v okresu Nové zámky.
Jenomže na téhle adrese moderátor Mirek Vaňura nikoho takového nenašel. Naštěstí znovu pomohli sousedé, kteří věděli, že paní se sice už dávno odstěhovala do Rakouska, ale ve vesnici žije její dcera Veronika.
Jenomže ani Veronika matku nepoznala. „Vyrůstala jsem jen s tatínkem, protože matka nás opustila, když mi byl jeden rok,“ přiblížila svůj osud Milanova sestra přes tlumočníka, protože mluví převážně maďarsky. „Mám dvě děti, devatenáctiletého syna a devítiletou dceru, ale starala jsem se o ně v podstatě sama. Až před dvěma lety mi vstoupil do života můj současný přítel, a tak je teď vychováváme společně.“
Jen se předváděla, už ji nechci vidět
Na maminku si Veronika nepamatovala, zato velmi hodný tatínek pro ni byl vším. „Otec o matce nikdy moc nemluvil, a když, tak ne v dobrém. Řekl jen to, že utekla s nějakým chlapem,“ uvedla a doplnila, že ona sama nikdy netoužila po tom, se s ní vidět. Až teprve její přítel ji nabádal, ať matku vyhledá a navštíví. „Našla jsem si ji přes sociální sítě a s přítelem jsme ji opravdu navštívili. Bylo to však, jako kdyby se potkali dva cizí lidé,“vyprávěla moderátorovi Mirkovi Vaňurovi.
Udání, zavržení i vězení. Ivo a Iveta konečně vědí, proč ztratili rodinu |
Při loučení jí matka slíbila, že je určitě navštíví, ale doteď se neukázala, takže ve Veronice jednou pro vždy umřely i poslední zbytky naděje na případný vztah. „Jen se před mými sourozenci předváděla. Na našem setkání nebylo nic opravdového,“ vylíčila a potvrdila, že její matka má ještě dalšího asi třicetiletého syna a dvě dcery okolo dvaceti let, kteří s ní bydlí.
O starším bratrovi neměla Veronika ani ponětí. „Řekli mi, že zemřel. Tak máma ho dala do dětského domova,“ konstatovala smutně, když se o Milanovi od moderátora dozvěděla. Nad jeho fotografií pak už slzy neudržela a rozplakala se.
Zasloužila by si, baba!
Že má sestru, se Milan dozvěděl od moderátorky pořadu Terezy Pergnerové. Ani on nedovedl nad sestřinou fotografií i informací, že je dvojnásobný strýc, skrývat slzy dojetí. Dozvěděl se, že po jeho tatínkovi se slehla zem a maminka sestru záhy opustila a teď žije v Rakousku. I to, že Veronika zná její adresu. „Je to jen na tobě, jestli se za ní vypravíš,“ ujistila ho moderátorka.
I když Milan o matce prohlásil, „zasloužila by si, baba,“ přesto byl odhodlán se s ní setkat a navštívit ji. „Rád bych ji viděl. Chtěl bych se jí podívat do očí, jestli bude mít tu sílu se dívat na mě, protože asi o mně vůbec neví. Dostane jenom jednu šanci, když ji nepřijme, tak odjedu tak rychle, jak rychle jsem přijel,“ řekl pak sestře, když se poprvé potkali na soutoku řek Moravy a Dunaje.
Veronika na setkání přijela s přítelem, který pomáhal s překladem. „Měla jsi ještě bratra a sestru, ale ti uhořeli v baráku, když máma šla do hospody,“ vylíčil Milan sestře tragédii, která předcházela té jeho. A doplnil, co věděl o sobě: „bylo mi pár měsíců, když mě sebrali zmláceného, podvyživeného a dali do nemocnice s tím, že nejspíš nepřežiju.“
Poté, co se Veronika dozvěděla, co jejich máma bratrovi provedla, byla na ni ještě víc naštvaná. „Už nikdy ji nechci vidět,“ ujistila Milana, ale byla překvapená, že on o setkání stále stojí.
„Tak dobře, kvůli tobě tam za ní pojedu s tebou, chci se také dozvědět, jak to doopravdy všechno bylo,“ nenechala ho v tom nakonec samotného. V bratrovi viděla sama sebe. „Jsme si hodně podobní, má i stejné záliby jako já. Taky moc ráda vařím.“
Milan byl dojatý. „Ségra je moc krásná ženská, má moje oči i oči mojí dcery. Je to rodina. Když mě objala, bylo to, jako když jsem naposledy objímal svoje rodiče. Cítil jsem velkou úlevu i hrdost a zaplnilo se prázdné místo v srdci,“ pochvaloval si.
A dodal, že i kdyby to s matkou nedopadlo dobře, tak je rád, že získal novou rodinu. „Už tak jsem vítěz. Je to pro mě velká výhra, stejně jako když se narodila dcera, i teď začíná nová etapa mého života. A hrdě do toho,“ těšil se.
Od té doby se Milan s Veronikou často vídají. Byli společně na dovolené a sestra mu i s celou rodinou byla na svatbě.
Pátrání očima genealoga Jana Eberta„Pátrání biologických rodičích Milana začalo v místě, kde bydleli jeho rodiče v době jeho narození. Přes tip z obecního úřadu se povedlo zjistit, že matka se po smrti dvou prvních dětí vrátila na Slovensko. Proto jsem případ jsem předal svému kolegovi Peterovi Nagymu, který našel podle bydliště matky, sestru Veroniku. Milan se sestrou se za matkou do Rakouska zatím chystají. Cestu musel nedávno zrušit kvůli autonehodě. Podle dokumentu o umístění Milana do dětského domova, má Milan jiného otce než Veronika a Milan po něm stále pátrá. Slíbil jsem mu, že mu v tom pomůžu.“ |
