Jana hledala své biologické rodiče od 15 let, kdy se dozvěděla, že je adoptovaná.
Možná vám umře
„V době, kdy si rodiče podali žádost o adopci, ležela jsem v nemocnici a byla jsem jim nabídnuta s tím, že jsem volná, ale možná jim umřu,“ líčí Jana (58) z Poděbrad okolnosti svého příchodu na svět. I když byla velmi těžce nemocná, její adoptivní rodiče se nenechali odradit. Adoptivní maminka ji svou trpělivou péčí nakonec úplně vyléčila.
„Rodiče jsem měla skvělé, jen byli oba faráři Církve československé husitské, takže když jsem se po maturitě na dopravní škole chtěla přihlásit na práva, bylo mi řečeno, že se ani nemám hlásit, že mi přihlášku ani nepodepíší,“ vzpomíná Jana.
Až do svých 15 let nevěděla, že její adoptivní rodiče nejsou biologičtí. Dozvěděla se to až při sčítání lidu. Přišla k nim domů paní učitelka a ptala se matky, jak je to vlastně s tou její adopcí. Jana už dřív totéž slýchávala od dětí, ale nevěřila tomu.
„Ale jak to řekla paní učitelka, věděla jsem, že je to tutovka. Začala jsem strašně brečet a říkala si, že tohle není máma s tátou, ale teta se strejdou. Nikdy jsem to však nevyslovila. Byla jsem zvyklá jim říkat mámo a táto – nešlo to jinak.“
Od té chvíle si přála najít své biologické rodiče a ti adoptivní jí v tom nebránili. Zajímalo ji, proč ji matka nechala rovnou v porodnici, proč skončila v kojeneckém ústavu a následně v dětském domově. „S kamarádkami jsme se sebraly a jely do Prahy. Jenže Praha je veliká a najít se nám nikoho nepodařilo,“ vzpomíná.
O sestře jsem nevěděla
„Z úředních dokumentů jsme zjistili poslední bydliště Janiny matky Soni Havlíkové,“ líčil moderátor pořadu Mirek Vaňura první kroky. Jenže v Belgické ulici v Praze žádného z jejích příbuzných nenašli.
„Zkusili jsme štěstí v archivu bezpečnostních složek. Objevili jsme vyšetřovací spis, z něhož vyplývá, že se paní Soňa Havlíková provdala za českého občana Miroslava Dvořáčka a s ním v září 1968 emigrovala i se svou dcerou Kateřinou přes bývalou Jugoslávii do Kanady,“ popisuje Vaňura další postup při pátrání.
Avšak v kanadském Vancouveru vyšlo najevo, že paní Havlíková-Dvořáčková v roce 2009 zemřela v 63 letech na rakovinu a její manžel o tři roky později také. „Začali jsme tedy pátrat po jejich dceři Kateřině. Jediná stopa vedla do domova pro seniory ve čtvrti Fairview, kde měla údajně sestra paní Jany pracovat.“
Jenže, jak se štáb dozvěděl, sice tam Kate Dvoracek pracuje, ale momentálně je po operaci na dlouhodobé nemocenské. A tak za ní se moderátor vypravil do New Westminsteru, kde Janina sestra bydlí.
Kate byla v šoku, neměla o existenci sestry vůbec tušení. Rozhovor probíhal v angličtině, protože z její češtiny už zbyly jen střípky. „Matka mi o sestře nikdy neřekla. Celou dobu jsem žila v domnění, že mám jen bratra,“ reagovala bezprostředně Janina starší sestra. Z Československa si pamatovala jen to, že matka s ní moc nebyla a hlídala ji hlavně babička.
Ztracenou rodinu jsme hledali i na Kubě. Zklamání neuvidíte, říká Pergnerová |
„O tom, že by máma čekala miminko netuším nic. Jedině vím, že ji jednou vzali do nemocnice, protože údajně spolkla rybí kostičku. Jestli to nebyl ten moment, kdy jela porodit sestru?“ uvažovala Kateřina a dodala, že její bratr se narodil až v Kanadě.
„Když ho matka přivezla z porodnice, dala hned postýlku ke mně do pokoje, abych se o něj starala. Byl mi v patách až do jeho osmi let,“ vyprávěla paní Kate, která měla vztah s matkou docela komplikovaný.
„Obě jsme byly tvrdohlavé a někdy jsme spolu nemluvily třeba i několik let. Možná proto, že byl mezi námi tak malý věkový rozdíl – měla mě už v 16 letech – a já měla pocit, že mi nemá říkat, co mám v životě dělat,“ rozpovídala se na kameru.
Když viděla Janinu fotografii, byla dojatá. „Vždyť vypadá jako já, máme dokonce stejné vlasy,“ nacházela společné rysy a po přečtení dopisu od Jany přeloženého do angličtiny kývla na nabídku k setkání se sestrou.
„Proč tenkrát máma nenechala v porodnici mě? Vždyť jí bylo teprve 16 let, odložená jsem měla být já. Bojím se, že Janě neodpovím na některé otázky, když ani já si na ně nedokážu odpovědět.“ neubránila se slzám.
Dojatá byla i později Jana v Poděbradech nad fotkou maminky a smutek nad tím, že už nežije vystřídala naděje, že se uvidí s vlastní sestrou. „Na stará kolena bych si sourozence dovedla užít, byl by to splněný sen. Celý život mi chyběli a záviděla jsem těm, co je měli,“ těšila se na první setkání se sestrou, které se mělo odehrát ve Vancouveru.
Máš mě!
„Vidím v ní naší matku, není pochyb, že je to moje sestra,“ usmívala se Kate, když Janu poprvé objala. Přiznala, že o ní nevěděla, jinak by se ji snažila najít. „Čekaly jsme dlouho, ale teď máme jedna druhou,“ radovaly se.
Ani Jana neskrývala svou radost. „Nejraději bych tě umačkala, jsi moje! Jsem strašně ráda, že tě mám, akorát ta dálka mezi námi, měla zůstat doma, bylo by to všechno jednoduší,“ řekla. A když se dozvěděla, že Kateřina nemá děti, zatímco ona dvě, spontánně vyhrkla: „Máš mě!“
Jejich mladšímu bratrovi Patrikovi zatím Kate o Janě neřekla. „Není schopen se vracet do minulosti a mluvit o matce s kýmkoliv. Zažil kvůli rodičům tolik bolesti, že nechce další,“ přiznala.
„Naše máma skutečně neměla mít děti, nedokázala projevovat city. Dělalo jí velký problém nás obejmout, dát nám pusu. Na bratra snad tolik ne, ale na mě byla dost tvrdá,“ svěřila se starší sestra, zatímco Jana si naopak o to víc uvědomila, jak hezký měla život a skvělé adoptivní rodiče.
Obě sestry jsou nyní spolu v kontaktu na sociálních sítích a Jana plánuje návštěvu v Kanadě i se svým partnerem.
