Jestli jsem od své blízké kamarádky Lenky něco nečekala, rozhodně to byla věta: „Vracím se k Milanovi.“ Šokovala mě už proto, že mé několikaměsíční snažení přesvědčit tuhle zamilovanou nešťastnici, aby onoho manipulativního proutníka jednou provždy vyhnala z hlavy, začínalo poslední týdny sklízet ovoce. Poznala totiž sympatického fyzioterapeuta, který jí k Vánocům věnoval vonný difuzér spolu s voucherem na wellness pobyt, a všechno postupně nasvědčovalo tomu, že kapitola „ex faktor“ je u ní nadobro uzavřena.
Ačkoli jsme se s Lenkou všichni radovali, Milan zastával zcela jiný názor. Pod vlivem strachu ze ztráty pevné půdy pod nohama se Lenku rozhodl přesvědčit, že nakonec miluje fakt jen ji a mladičká barmanka, s níž se spustil, byla jedna velká chyba, která se samozřejmě už nikdy nebude opakovat. A že chce začít znova, dokonce ji vezme i k moři.
„Lenko, jsi pitomá!“ musela jsem jí říct. Proti slepovaným vztahům nic nemám. I nevěru v některých případech dokážu pochopit. Jakmile se ale chlap zblázní do jiné a z oficiálního vztahu kvůli milence odejde, návrat bych rozhodně zvážila poněkud svědomitěji.
