Vzpomenete na den, kdy jste začala s běháním?
Já začala dvakrát. Rodiče mě vedli ke sportu odmala, zkusila jsem i gymnastiku a krasobruslení. Když mi bylo osm, tak jsem v televizi viděla seriál Dlouhá míle – a to bylo prostě něco neskutečného. „To chci,“ řekla jsem tenkrát a táta mě vzal na škvárový ovál. Tam jsem se rozběhla a běhala jsem šest let. Bylo to krásné období, moc mě to naučilo. Ve čtrnácti jsem si ale utrhla stehenní sval, dostala jsem sádru a roční stopku. A běhání po ovále vystřídalo běhání za kluky.
Uběhlo čtrnáct let, měla jsem ročního syna a zrovna žila v Americe. A běh tam tehdy zažíval obrovský boom. Na mě tenkrát vyběhla reklama na ženský půlmaraton, přičemž ta vzdálenost mi přišla úplně nesmyslná, protože mou disciplínou bývala osmistovka. Neměla jsem ani běžecké boty! No, z pohledu trenérky jsem udělala skoro všechno špatně. Každopádně jsem tu půlku zaběhla pod dvě hodiny. Byla to hrozná euforie a zároveň začátek všeho.
Vydržela jste u toho třináct let a nevypadá to, že by se vám chtělo končit. Jaký je klíč k takové vytrvalosti?
Člověk to musí chtít, musí ho to bavit a musí být trpělivý. Nedělat to proto, že chce jen zhubnout, nebo proto, že mu to někdo řekl. To je pak akorát trápení. Běh jde od hlavy přes srdce až do nohou. Když u toho chce někdo vydržet, vždy mu radím, ať si dá nějaký cíl. A může být jakýkoli – uběhnout pět kilometrů, běžet půl hodiny v kuse, uběhnout půlmaraton, běhat pro radost bez bolesti… Samozřejmě by měl být ten cíl reálný, důležitá je startovní pozice člověka a podpora nejbližšího okolí. Já jsem vděčná, že u nás běhá celá rodina. Někdo na trati, někdo fandí v cíli.
Bylo by naivní si myslet, že každý trénink odběháme skvěle, že se nám povede každý závod, že ta radost je kontinuální. Nějaká forma běžecké deprese, jak já tomu říkám, velmi pravděpodobně přijde, pokud se běhu věnujeme.
