Malé Julii byly tři roky, čtyři měsíce a sedmnáct dní, když jí tragicky zahynul otec. "Od začátku jsem jí popravdě říkala, že tatínka už nikdy neuvidíme," vzpomíná dva roky po nešťastné události její matka Lada Jirásková.
"Kloním se k co největší otevřenosti," říká dětská psycholožka Iva Jungwirthová. Její kolegyně Alena Vávrová dodává: "Dospělí by určitě neměli sahat po lžích nebo zavádějících výrazech." Stejný názor propagoval i nedávno zesnulý nestor dětské psychologie Zdeněk Matějček.
Na téma umírání a smrt by měli rodiče s dětmi komunikovat pravdivě už od útlého věku, samozřejmě vhodným jazykem a s využitím slov, které potomek zná, přičemž je možné vypomoci si třeba mrtvým zvířetem či uhynulou květinou. Nikdy se dětem nesmí říkat, že zesnulý někam odjel, stejně tak by se nemělo používat sloveso spát, které je velice zavádějící.
"Dítě čeká, že se mrtvý probudí," vysvětluje psycholožka Jungwirthová. Navíc by se mohlo bát chodit do postele. Věřící samozřejmě mohou užít spojení "odešel do nebe" a podle pedagožky a spisovatelky Jaroslavy Paštikové se dá vyprávět i pohádka přiměřená věku, podobně jako Ježíšek, který nosí dárky.
Babička je hvězdička
"Mému dvouletému vnoučkovi maminka vysvětlila smrt prababičky povídáním, v němž se z ní stala hvězdička na nebi, která jim večer svítí na cestu," přibližuje autorka dětské knihy Jak se rodí bráškové a dodává, že děti pochopí smysl života velmi snadno.
Stejně hovoří i Juliina maminka. "Takhle malé dítě to bere ještě jako normální koloběh života. Nepochopila to dodnes tak, jak to chápeme my. Ale žije s tím. Naučily jsme se s tím žít přes tu pravdu," svěřuje se žena, které rodiče před lety zatajili, že zemřela babička. Dodnes to cítí jako křivdu. U dcery se proto po manželově tragickém pádu z kola podobného scénáře vyvarovala a podle odborníků učinila správné rozhodnutí.
Ti, kteří zažili utajování smrti v rodině, nebo jim v dětství zabránili zúčastnit se posledního rozloučení s blízkým člověkem, si totiž v sobě často nesou doživotní trauma. Lucii Procházkové bylo deset, když se jí zabili rodiče při autonehodě. Příbuzní s ní nekomunikovali a v prvních hodinách dokonce přesvědčili jejího staršího bratra, aby jí lhal. A to je věk, kdy člověk už všechno velmi jasně vnímá. "Mlčet před dítětem není fér," říká žena, kterou dodnes z nezvládnuté zátěžové situace trápí psychické i fyzické problémy.
Přítomnost na pohřbu dítěti pomůže smířit se s odchodem někoho blízkého.
Nezvratnost smrti pochopí už pětiletí
V jakém věku si vlastně děti uvědomí konečnost lidské existence naplno? "Porozumění smrti a jejímu místu v životě se u dětí vyvíjí v závislosti na jejich úrovni myšlení, prožívání a na tom, jaký světonázor, systém víry a celkový pohled na svět jim jako rodiče předáváme," objasňuje psycholožka Alena Vávrová.
Obecně se pak dá říci, že zhruba do dvou let děti smrt nevnímají nijak, berou ji jako každou momentální nepřítomnost blízké osoby. Jako dlouhou, ale stále jen dočasnou odluku, kterou však lze zvrátit, berou odchod ze života dvou až pětiletí. Vystihuje to i tvrzení mého tehdy tříapůlletého syna pár týdnů poté, co jsme mu vysvětlili, že mu zemřela prababička: "Musíme si koupit novou babičku a dát do ní baterky," sdělil mi. Už tříleté děti však z reakcí okolí vnímají, že se děje něco vážného a smutného.
Stejně tak i náš chlapeček jednoho dne krátce po oné události nechtěl večeřet, ležel s hlavou na stole a řekl nám: "Nemluvte na mě, stýská se mi po babičce." Její smrt si přitom představuje abstraktně a typicky pro tento věk: šlápnul na ni obrovský vlk. Zapojení fantazie a pohádkových bytostí (smrtka s kosou) je typické zejména pro předškoláky, kteří pomalu začínají chápat, že smrt je nezvratná. Zároveň se v tomto věku mohou často trápit mylnou domněnkou, že dotyčný zemřel kvůli nim.
Nejhorší je mlčení
Definitivní chápání umírání se posléze postupně vyvíjí až do devíti, deseti let, kdy člověk přijme konec života coby nevyhnutelnou záležitost i u sebe sama. "Desetiletí mohou toto téma hodně řešit, zabývat se vlastní smrtí i odchodem svých blízkých," dodává Vávrová. A právě v tomto věku přišla Lucie Procházková naráz o oba rodiče a příbuzní s ní jednali, jako by neexistovala. Bylo to to nejhorší, co mohli v tragických dnech udělat.
"Já chápala a cítila mnohé. Tu jejich nejistotu, ty jejich pohledy," vzpomíná. Před dětmi by se rovněž neměly odstraňovat důkazy o existenci zemřelých, mělo by se na ně naopak hodně vzpomínat. "Třeba fotografie jsou kouzelným pomocníkem," říká předčasně osiřelá žena. Přirozené je také nosit květiny a svíčky na hrob.
"Někdy jdeme na procházku na hřbitov, nikdy to však nedramatizuju ani hystericky nepláču," prozrazuje Lada Jirásková. O to samé prosí i ostatní. Aby o jejím muži mluvili před Julií stejně klidně jako mluví o komkoliv jiném, aby ji k sobě dramaticky netiskli a neříkali jí "sirotečku". Své dceři odpovídá pravdivě na všechny otázky, zbytečně však o tématu nezačíná sama, nevysvětluje a nic nepodsouvá. "Jsou týdny, kdy se neptá, pak přijdou dny, kdy to intenzivně řeší," říká.
"Smrt manžela, otce, matky i dítěte je tématem, které bylo a je v dnešní společnosti a zejména při výchově dětí tabu," říká Jaroslava Paštiková. A když je smrt v rodině tabu u dospělých, zůstane tomu tak podle psychologů i u dětí.
pomoci může kniha
|
