Děti rozeznám, i když brečí, říká maminka čtyřčat

Svému synovi chtěli pořídit sourozence, ale příroda tomu chtěla jinak. Místo jednoho má tříletý Vojta hned tři sestry a jednoho brášku. Dětem jsou právě tři měsíce a mají se k světu. „Vždycky jsem chtěla mít velkou rodinu,“ říká v rozhovoru pro OnaDnes.cz šťastná maminka Helena.

Snad každá maminka vícerčat se děsí toho, že děti budou spát na přeskáčku, ale nikdy ne všechny najednou. Jak je to u vás?
Všechny děti najednou spí docela často. Snažím se poměrně striktně držet nastavený režim, takže je pokaždé v sedm večer nakrmíme, popřejeme dobrou noc a ony spí až skoro do sedmi do rána. Tedy v deset večer jim ještě dáme najíst a ještě pak ve tři v noci. Samozřejmě to platí asi tak posledních čtrnáct dní, že takhle hezky spinkají a my mohli najet na tento režim. Když byly menší, bylo to samozřejmě horší. I přes den občas spí všechny najednou, ale nedá se přesně říct kdy, občas dopoledne, někdy odpoledne.

A co tou dobou děláte?
Dávám prát prádlo, žehlím, prostě dělám většinu věcí v domácnosti. Za celý den si nesednu. A když náhodou jo, tak jen tak koukám do blba. Ale to je opravdu málokdy.

Stalo se vám, že jste si děti někdy popletla, nebo je bezpečně poznáte?
Musím říct, že jsem se strašně bála, že si je budu plést. Ale jak je každé úplně jiné, nikdy se mi to nestalo. Dokonce je teď poznám, i když brečí.

Co jste si pomyslela, když vám řekli, že čekáte čtyřčata?
V prvním okamžiku jsem měla hroznou radost, že budeme velká rodina. Že budeme společně zažívat hezké okamžiky. Takové, jaké jsem třeba zažívala já, když jsem vyrůstala spolu se dvěma sestrami. Veškeré dovolené, volný čas trávila celá rodina pohromadě. Byly to pěkné okamžiky, ráda na to vzpomínám, hodně jsme se nasmáli. Moc bych si přála, aby mé děti jednou zažívaly to samé.

A to vás ani na chvilku nenapadlo: jak to všechno zvládneme?
Určitě taky, ale prvotní je takové to nadšení. Až druhá myšlenka se týká toho, jak se to všechno zvládne. Mám skvělou rodinu a vím, že v ní mám velkou oporu. Tak jsem si říkala, že to všechno zvládnout musíme a určitě všichni pomůžou.

O mamince čtyřčat

Helena letos v březnu oslavila třicáté narozeniny. Vystudovala Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy - obor biologie a geografie. Po škole pracovala jako učitelka na prvním stupni základní školy. S manželem Josefem, který pracuje ve finančnictví, mají tříletého syna Vojtu, k němuž jim letos v létě přibyla čtyřčata - Anežka, Monika, Klára a Ondřej. 

Jaké jste měla těhotenství?
Celkem dobré, i když musela jsem hodně ležet, to byla taková podmínka lékařů. Doma jsem byla až do 28. týdne těhotenství. Samozřejmě, že s velkým břichem nebyl pohyb úplně jednoduchý, bylo to náročnější, ale celkově bylo těhotenství v pohodě.

Pociťovala jste nějaký rozdíl, když jste byla těhotná s prvním synem a teď se čtyřčaty?
Zajímavé je, že s prvním synem jsem nabrala přes dvacet kilogramů a se čtyřčaty taky. Nebyl to tedy žádný čtyřnásobný extrém, ale samozřejmě břicho bylo větší, třeba se mi hůř dýchalo. Ale zase tak zásadní rozdíl to nebyl.

Objevily se u vás v těhotenství nějaké komplikace?
Žádné komplikace jsem neměla, jen mě pálila žáha. Ani nohy mi moc nenatékaly, jak jsem celou dobu polehávala.

Co vám vlastně řekli lékaři, kdy zjistili, že čekáte čtyřčata?
Musela jsem podepsat formulář, že si uvědomuji riziko, co všechno se může stát během těhotenství a při porodu. Na posledním řádku bylo dokonce napsáno, že můžu i umřít. Bylo hodně nepříjemné podepsat, že když umřu, tak s tím souhlasím. Ale potřebovali mít nějaký souhlas, že se jistí před případnými vážnými komplikacemi, to chápu. Ale připadalo mi to kruté.

To aby spaly všechny čtyři děti najednou je hlavně v noci, přes den je to spíše výjimečné.

Jak dlouho před porodem jste musela do nemocnice?
Do nemocnice mě přijali v 28. týdnu, myslím, že jsem tam nastoupila 9. května. Do té doby jsem ležela doma, ale jednoduché to nebylo. Chod celé domácnosti musel převzít manžel a rodiče, kteří manželovi hodně pomáhali se vším. Takže jim opravdu všem patří velký dík. Já jsem totiž nemohla dělat vůbec nic. Ani vařit nebo uklízet. Všechno mě docela dost rychle unavovalo. A když jsem třeba něco vařila, ani jsem k hrncům přes břicho nedosáhla. Prostě to bylo komplikované.

Měla jste porod naplánovaný? Nebo se čekalo na spontánní porodní bolesti?
Porod byl naplánovaný na 12. června, ale děti se narodily spontánně dřív, protože jednomu plodu - Anežce - praskala plodová voda. Takže se nakonec všechny narodily o pár hodin dříve, už v noci 11. června.

Očima autorky

Nedovedla jsem si dopředu představit, jak to může v tak početné rodině fungovat. Přivítala nás však i přes viditelnou únavu usměvavá maminka čtyřčat, která stejně jako jejich babička zářila optimismem. Obě přiznaly, že to bylo překvapení, ale berou to jako dar, miminka si užívají a říkají s úsměvem, že to je přeci naposledy. Za tři hodiny, které jsme u nich doma strávily, jsme si s kolegyní Karlou Mráčkovou vyzkoušely, jaký to je s tolika dětmi zápřah a to byl nejstarší syn ve školce. Když začaly plakat všechny najednou, byl to opravdový koncert. Ale jak se ukázalo, když drží rodina spolu, je to velká výhra. Čtyřčata mají skutečné štěstí, že se právě do takové spokojené a milující rodiny narodila.

Jména už jste měli dopředu vybraná? A jak jste věděli, komu jaké dáte?
Měli. Pořadí určoval manžel u porodu. První bylo áčko - Anežka, potom Monika, Klára a poslední byl Ondřej. U něj to bylo jasné.

Za jak dlouho vás z porodnice pustili domů?
Děti tam strávily měsíc. Když nás propouštěli, vážily kolem dvou kilogramů. Všechny jsem vlastně až doteď krmila svým mateřským mlékem, naštěstí jsem ho měla dost. Nyní už je začínáme přikrmovat i umělým.

Co na sourozence říkal jejich bratr Vojta?
Musím říct, že byl hrozně rád. My jsme ho na to hodně připravovali. Už jsme docela brzy všechny čtyři děti pojmenovali, takže on věděl, že tam je jeden brácha a tři ségry. Nebyl to pro něj žádný šok. Věděl, že to je ten Ondra, o kterém jsme celou dobu mluvili, a to jeho sestry. Nejoblíbenější je samozřejmě brácha, hlavně toho chce chovat, krmit a dávat mu dudlík. Prostě jenom Ondra. Holky ho taky trošku berou, ale víc se těšil na parťáka.

Necítí se odstrčený, když má teď tolik sourozenců?
Všichni nás varovali, ale mám pocit, že určitě se odstrčený necítí. Když s ním komunikujeme, máme vlastně čas jen na něj. Horší to bude, až na nás budou mluvit čtyřčata, tam už se pak ta pozornost musí rozdělit.

Péče o čtyři miminka najednou je velká zátěž, kdo všechno vám pomáhá?
Pomáhá nám hlavně maminka, která zastává funkci pečovatelky. Zatím si v práci vzala rok neplacené volno. A pak se zapojuje rodina, kdo zrovna může. Manžel, když přijde z práce, a také můj tatínek. A potom máme jednu paní dobrovolnici, která k nám jezdí pomáhat dvakrát týdně, takže i té patří velké poděkování. Jinak nikdo, i když bychom samozřejmě další pomoc s domácností uvítali. Nějaké peníze bychom pro něho získali, ale takoví lidé se hledají dost těžko. O děti se s mamkou postaráme, ale právě na úklid, na občasné vaření nebo nákup, to nám jedna síla opravdu chybí.

Při krmení nastává chvilka ticha a miminka jen spokojeně pomlaskávají.

Jak vypadá váš běžný den?
Miminka většinou vstávají mezi šestou a sedmou ráno. Všechny nakrmíme a pak se jdeme nasnídat my. Manžel pak odveze syna do školky. Převlékneme a přebalíme děti a kolem desáté zase jedí. Pravidelně po třech hodinách. Před tím musím všem ohřát moje odstříkané mléko. Potom umyjeme a vyvaříme všechny lahvičky, já znovu odstříkám mléko. Po obědě dáme děti do kočárku a jdeme na procházku. Mezitím vyzvedneme syna ze školky a ve čtyři odpoledne už je další krmení. Pak znovu v sedm, ale před tím je obden koupeme. Převlékneme je do pyžámek a jdou spinkat. Než jdeme spát my, znovu je nakrmíme, pak už se probudí jen jednou mezi třetí a čtvrtou. Takže žijeme od krmení ke krmení a mezitím se snažím s mámou zvládnout domácí práce. A když přijde Vojta ze školky, tak si ještě hrát s ním.

O čtyřčatech

Děti se narodily 11. června 2018 ve Fakultní nemocnici v Motole. Na svět přišla v tomto pořadí - Anežka (1 400 g), Monika (1 530 g), Klára (1 450 g) a Ondřej (1 660 g). Jsou to už dvaadvacátá čtyřčata narozená v zemi od roku 1950, poslední se narodila před patnácti lety. 

Pro čtyřčata byl zřízen transparentní účet č.: 215252811/0600, variabilní symbol: 4, který pomůže rodině s náklady na pořízení věcí pro děti. 

Dostali jste nějaký mimořádný finanční příspěvek od státu nebo od města?
Od města jsme dostali finanční dar dvacet tisíc korun. A také jsme obdrželi jednorázový příspěvek od státu – zhruba 50 tisíc korun.

Co vám kromě volného času schází?
Vlastně nic, já jsem hrozně spokojená. Vždycky jsem si přála velkou rodinu. Pamatuju si, když jsem se učila na vysoké škole na zkoušky a maminka v kuchyni vařila oběd, jak jsem říkala: Maminko, já už prostě nemůžu, mě už to nebaví se učit, já už se chci starat o vlastní rodinu. A maminka odpovídala: Neboj, to uteče a pak si to budeš užívat. A teď musím spokojeně přiznat, že jsem dokončila školu, pracovala a teď si to opravdu doma s dětmi užívám.

Ale přeci jen, co by vám pomohlo?
Když tak přemýšlím, asi mléko pro děti. Já už teď pomalu přestávám kojit a začínáme dokrmovat umělým mlékem. A je pravda, že to je poměrně nákladné, takže bychom se nebránili, kdyby se nám ozval nějaký sponzor. Určitě máme i velkou spotřebu plen a dětské kosmetiky. Ale samozřejmě jsme vděčni za jakoukoli pomoc, protože je to poměrně finančně náročné všechno kupovat čtyřikrát najednou. A já se do práce budu moct vrátit nejdříve za několik let, až budou děti chodit do školky. Mám skvělou práci, zase se na ni těším, budu opět mezi dětmi. Učím totiž na prvním stupni na základní škole.