Všichni bez rozdílu toužíme po radosti, i když každého potěší něco jiného. Herec a spisovatel Miroslav Horníček říkával, že ji mívá i pesimista, tedy člověk veskrze neradostný – to když dojde na jeho slova a ukáže se, jak je všechno těžké a hrozné.
„Radost patří k základním emocím, které člověk má,“ říká psychoterapeutka Jana Koutníková. „Existuje mnoho teorií, proč ji k životu vlastně potřebujeme. Asi se shodneme na tom, že nám přináší příjemné prožitky, něco dobrého. Jsou to chvíle, kdy se oddálíme od běžných starostí i smutku. Prožívání radostného pocitu má pozitivní dopady na naše psychické zdraví, zvyšuje naši odolnost a energičnost.“
Radost je podle Jany Koutníkové palivem motivace, dává nám důležitou sílu. Ovšem má i velký socializační charakter – sbližuje lidi a upevňuje vztahy mezi nimi. „Když se třeba matka dívá na své dítě a prožívá radost, dítě se začne usmívat a také má stejné pocity. I fyzicky se často v takových chvílích přibližují, a to vše upevňuje životně důležitou vazbu mezi nimi,“ dodává terapeutka.
Stop špatné náladě. Nastartujte svůj den k radosti ze života |
Kdybyste měli odpovědět na otázku, co vám brání v tom, abyste se radovali co nejčastěji, nejspíš byste řekli, že to jsou hlavně ostatní lidé a vnější okolnosti. Jenže v tom se můžete mýlit. Někdy jste totiž největšími nepřáteli vaší radosti vy sami.
Co děláte špatně?
Moc pitváte minulost
Bylo by krásné žít smířeni s lidmi i s tím, co jste prožili. Jenže z minulosti si mnohdy nesete nejrůznější zátěže a nevyřešené věci. Často netušíte, jak se jich zbavit, a tak se zatěžujete tím, že se pořád vracíte k tomu, co bylo, pitváte to, přemítáte – a tím to většinou končí.
„Moudří říkávali: Oprav, co jde opravit, ostatní se snaž přijmout,“ radil filozof Erazim Kohák a dodával, že to je podobný trénink, jako se naučit skočit z prkna do bazénu, alespoň po nohách, když už ne salto.
Zejména citlivější ženy mívají v souvislosti s blízkou nebo vzdálenou minulostí jednu specialitu: Umí se hodně zanášet myšlenkami, co by bylo, kdyby. Pitvají i dávno uzavřené situace a trápí se tím, jestli náhodou neměly udělat pravý opak, jestli odvedly maximum, a co by nastalo, kdyby jednaly jinak. Nemůže být v té chvíli větší zabiják radosti.
Málo odpouštíte
Téma odpouštění a smíření je velké a táhne se celými dějinami lidstva. Není vůbec jednoduché, ale protože může přinášet velké uzdravení, osvobození a radost, pracují s ním i psychologové a terapeuti 21. století.
Ptali jste se někdy sami sebe, proč se vám nedaří odpouštět? Kromě jiného máte možná v hlavě zaseknuto, že ruka podaná ke smíru je důkazem rezignace, a že kdo odpouští, prohrává. Ale opak je pravdou. Málokdo má tolik vnitřní síly jako ten, kdo promine.
Chyťte si svou „mušku zlatou“. Dobrá zpráva je, že štěstí se dá natrénovat |
Stejně tak odpustit sám sobě neznamená zbabělost a není to opak pokroku. Smířit se se sebou může teprve odstartovat úspěchy na mnoha frontách.
Srovnáváte se s jinými
Nejsme příliš vedeni k tomu, abychom se ctili jako vzácné originály. Někteří rodiče sice tvrdí, že v tomhle duchu vychovávají děti, ale většinou je to jen hezký název pro výchovu bez hranic, z níž na konci procesu vypadnou nevycválané osobnosti.
Neustálé srovnávání se s jinými nám bere svobodu a naplňuje nás pocitem nedostatečnosti. Nikdy nebudeme mít nohy jako Tereza Maxová, bohatství jako soused, geniální dítě jako kamarádka…
Porovnávání funguje jako jed, kterým po kapičkách vrah otravuje kávu své oběti. Ba co víc, srovnávání vzbuzuje závist, a ta s radostí nejde už vůbec dohromady. Snaha být co nejvíc jako ostatní je nám do určité míry daná, v dávných dobách tlupa vyhnala toho, kdo se odlišoval. Nejspíš ho čekala smrt.
Lidé s nízkou sebedůvěrou prožívají méně radosti než ti, kteří si přiměřeně věří.
Jana Koutníková, psychoterapeutka
Na podobné vlně se ale neseme pořád a začíná to už v porodnici. Miminko vedle víc pije, to z druhé strany lépe spí, další dělá lépe to a to. Mámy i tátové se později chlubí, že jejich děcko běhá, nepotřebuje pleny a samo jí lžičkou. Umí to i to vaše? Když se do života zapojí školka a pak škola, je ještě hůř – a dítě už ví, že bez srovnávání nepřežije. Už tady se rodí zdravá nebo narušená sebedůvěra, se kterými žijeme i v dospělosti.
„Lidé s nízkou sebedůvěrou prožívají méně radosti než ti, kteří si přiměřeně věří,“ souhlasí Jana Koutníková. Vybavuje si příběh jedné klientky, které se ze života vytratila radost a převládala hlavně skleslá nálada.
„Byla třetím dítětem ze čtyř. Rodiče ji často srovnávali s jejími sourozenci. Nedělali to nijak zle – jejich záměr nebyl v podstatě špatný. Chtěli dceři ukázat, jak vypadá úspěch a dobrý život. Málo se ale zajímali o její vlastní prožitky a potřeby, nedokázali potvrzovat její vlastní hodnotu, a tak se v rodině stala neviditelnou. V době, kdy se tahle mladá žena stala matkou a zvýšily se na ni v mnohých ohledech nároky, začala sama sebe motivovat přesně tak, jak to měla naučené. Srovnávala se. Mnohokrát za den. A samozřejmě – většinou neobstála.“
Ze srovnávání totiž nikdy nemůžete vyjít vítězně, vždy najdete někoho, kdo bude v něčem lepší.
Máte přehnaná očekávání
Může jít i o nemoc Lidé, kteří nejsou dlouhodobě schopni cítit jakoukoli radost, můžou trpět například syndromem vyhoření, depresí nebo nějakou psychickou poruchou. „Existují psychická onemocnění nebo stavy, kde je neschopnost prožívat radost jedním z důležitých symptomů,“ vysvětluje psychoterapeutka Jana Koutníková. „Ovšem zdaleka ne každý člověk, který ve svém životě nezažívá příliš radosti, trpí nějakou duševní poruchou. Z výzkumu mozku a lidského chování vyplývá, že naše standardní nastavení je spíš negativní, a to i ve chvíli, kdy si myslíme, že naše myšlenky mají neutrální význam. Máme tedy přirozeně větší sklon zažívat obavy a přemítat o tom, co nás ohrožuje, než se radovat. Souvisí to s podvědomým vyhodnocováním nebezpečí, a tedy se zvýšením šance na přežití. To je celkem zajímavý poznatek.“ |
Už jen ta samotná slova kazí náladu. Když Nejenom strach má velké oči, nejspíš je míváte i vy. Jste odkojeni knihami a filmy o hrdinech, pro které není žádná překážka malá. Někdy vám sice dodávají odvahu, ale mnohdy vás podporují v tom, abyste od sebe i od druhých chtěli víc, než je možné.
V zaměstnání se k těm neprůstřelným rekům přidají různí manažeři a šéfové se svými hesly v duchu „Ještě více, rychleji a lépe“. Potom vše, co stojí v cestě vašim očekáváním, nazýváte komplikacemi a problémy.
O něčem řeknete, že je to potíž, začnete se do určité míry chovat jako v krizové situaci. Z velkých očekávání se rodí strach, že nebudete úspěšní, a také větší touha po uznání a ocenění.
„Prožívat radost nám také brání takzvané fixní nastavení mysli. Radovat se ve fixním nastavení totiž můžeme jen tehdy, když dostaneme dobré hodnocení, zvýší nám plat, koupíme si nové auto, vyhrajeme či jinak dokážeme, že jsme dobří, úspěšní a talentovaní. Nejlépe perfektní. Mysl se fixuje k výkonům a také často k pochvalám. Bez pochvaly to ve fixním nastavení mysli nejde. Radost nepřichází nebo trvá velmi krátce,“ dodává Jana Koutníková.
Jste vším přesyceni
Profesor Erazim Kohák celá léta nabádal k takzvané dobrovolné skromnosti, tedy k dobrovolnému drobnému odříkání. Tvrdil, že společnost, která to nedělá a žije v duchu hesla Madame de Pompadour „Po nás potopa!“, se dřív nebo později bude muset smířit s vnucenou skromností.
„Radost plyne i z toho, že vím, kdy mám dost,“ doplňoval. „Když si koupím nové boty jednou za rok, budu z nich mít radost, ejhle, jak se krásně lesknou. Když pojedu k moři jednou za dva tři roky a mezitím se budu toulat po Jeseníkách nebo vylezu na Říp, neztratí pro mě moře kouzlo. Pokud si ale dopřeju takové zážitky často, nemůžu se divit, že pak už budou šedé a nudné.“
TEST: Co potřebujete ke štěstí? |
Máme to štěstí, že žijeme v sytém a bohatém světě, kde nám ke každodennímu životu opravdu nestačí dva dolary, jako je tomu v jiných zemích. Tím pádem možná i vy někdy zapomínáte, jaké to bylo dobrodružství, když jste si kdysi šetřili korunku ke korunce ze studentského kapesného, abyste si koupili třeba přehrávač. A pamatujete, jaká to byla radost, když vám pak jeden začal říkat pane?
Příliš řešíte budoucnost
Spřádáte plány, snažíte se nalinkovat si život na dlouhou dobu dopředu. Lajnujete ho ale i druhým, vašim dětem, celé rodině... O radost vás připravuje to, když se potom věci vyvíjejí jinak anebo když se vaši blízcí vzepřou a chtějí si své osudy odvíjet po svém.
„Starý dobrý vtip praví: Chceš rozesmát pánaboha? Vyprávěj mu o svých plánech!“ říkával profesor Kohák a dodával: „Sice se čím dál častěji mluví o tom, že máme žít tady a teď, ale je to většinou jen fráze, stejně se všichni chovají jako ten boháč v bibli, který si liboval, jak má plné stodoly a kolik let si bude žít v blahobytu. Jenže pak se z nebes ozval hlas: Ještě dnes si tě povolám, ty bloude.“
Žijte tady a teďKde se dá dnes najít radost? „Vlastně kdekoliv,“ říká psychoterapeutka Jana Koutníková. „Jakmile snížíme nároky na to, kdy si radost můžeme dovolit a co všechno musíme zvládnout, začne se objevovat. Podstatné je všímat si pocitů, které prožíváme. Toho, co je tady a teď. Radost pak přijde ve chvíli, kdy si po celém dni sundáme boty na podpatku a pocítíme radost z úlevy. Nebo když si uděláme dobrou kávu, vychutnáváme si kousek čokolády, koupíme růži. Úsměv nám vykouzlí dva kosáci ráchající se v louži nebo pohled na partnera, když spí. Když tyhle drobné radosti doplníme i těmi většími – zábavou, sportem, oslavou, dobrou večeří, přinese to do života více vyrovnanosti, pocitu smyslu a zejména prohloubení vztahu k nám samotným.“ V rámci tréninku radosti pomůže i to, když si každý večer před spaním uvědomíte, co pěkného jste ten den prožili. A ráno po probuzení se zaměříte ne na to, jak nejspíš hrozný den vás čeká, ale co radostného by se mohlo stát. Výborně funguje i to, dát si v týdnu jeden den nebo aspoň půlden klidu bez televize, mobilu a počítače. Zpočátku je to sice lehce stresující, ale časem se to stane nedílnou součástí duševní hygieny, díky které začnete lépe vnímat také radost. Někomu hodně pomáhá, když zpomalí. Místo pěti akcí, které považujete za nutné, udělejte denně třeba jen tři. Není nutné mít vše perfektní a být u všeho. Z práce se loudejte, pozorujte přírodu, zastavte se, zavřete oči a jen v klidu dýchejte. Radost se k nám dostává přes pocity a smysly. Tak k ní lze vychovávat i děti, ale většinou jsou to právě ony, od nichž bychom se mohli učit. Žijí naplno v přítomnosti, jsou otevřené a bez předsudků. |
I přílišná péče o budoucnost ve vás může vzbuzovat strach. „Je to ta úzkost na duši, jak bolestně zranitelné je všechno, co milujeme a co se nám líbí. A o co všechno můžeme tedy přijít,“ vysvětloval Erazim Kohák. Ke klidu a k vychutnání si toho „tady a teď“ dnes nepřispívá ani to, jak jsme všichni doslova bombardováni informacemi. Jejich třídění a posuzování přináší únavu, dalšího nepřítele radosti. Byli na tom v tomhle směru naši předkové lépe?
Psychoterapeutka Koutníková se domnívá, že do jisté míry ano. „Odlišnost vnímám ve zrychlení doby a znásobení požadavků na to, co musíme mentálně zvládat. Oceňován je zejména výkon a úspěch s ním spojený. Žijeme daleko více v budoucnosti, odkládáme prožitek radosti až na potom – až se stane něco výjimečného. Naše babičky ale mohly prožívat radost častěji než my i díky většímu kontaktu se smrtí, utrpením a bolestí. Celkem úspěšně jsme tyhle fenomény života vytlačili až na okraj. Jenže právě ve stínu konečnosti se radost prožívá daleko častěji – jako lehký pocit štěstí a uspokojení.“
Kdy jste naposledy pocítili radost? Hlasujte v anketě na další straně.
