Postavím někam čaj a hned nevím kam,“ říká Naděžda Glabazňová.
„Hledám brýle a zjistím, že je mám na čele. Strašně mě to štve. Ale paní doktorka říkala, ať si z toho nic nedělám, že to je běžné,“ přidává se Miroslava Pchálková.
„Přišla jsem o hodinu dřív a divila jsem se, proč tu ještě nejste. Zapomněla jsem, že jsme se dohodli až na desátou. To je přece hrozné. Starou paměť mám rozhodně lepší,“ tvrdí Taťána Žurovcová.
„Líp si vybavuju, co bylo hodně dávno, než to, co bylo včera. Staré zážitky si dávám do souvislostí, dokážu si zdůvodnit, proč jsem něco udělal, proč se něco odehrálo tak, a ne jinak. Dřív jsem takhle nepřemýšlel,“ vypráví Pavel Dočkal.
Všem je přes osmdesát.
Všichni žijí v domově pro seniory Kamenec v Ostravě. Jednou z nejoblíbenějších zdejších akcí jsou kurzy trénování paměti. Mnozí klienti jsou totiž lehce nervózní z toho, že si třeba nepamatují, jak se nazývala knížka, kterou právě dočetli, co si dneska objednali k obědu nebo co měli včera.
Čím je člověk starší, tím se mu to děje častěji právě proto, že už má mozek informacemi a zkušenostmi zahlcen.
