Říká se, že čím je člověk starší, tím více vzpomíná. Na dětství, na přátele, na lásky, na místa, kde byl šťastný… Přítomnost jako by ho unavovala a rád by z ní utekl. A budoucnost? Kdoví, co bude! Ale vzpomínky jsou jasné, zářivé, barevné.
Uchováváme je jako vzácný porcelán a dáváme velký pozor, aby nám ho někdo nerozbil. A o toto přesně se snaží vědci, kteří zkoumají činnost mozku a s tím spojený fenomén vzpomínek. Poslední výzkumy dokazují, že při výletech do minulosti máme tendenci tak trochu podvádět a některé věci si přikrášlovat.
Kam až sahají vzpomínky?Většina lidí si nevzpomíná na dobu svého raného dětství. Sem tam se jim vybaví nějaký detail z dětského pokoje, třeba oblíbená hračka. Všechny tyto zážitky jsou ovšem jen ve fázi záblesků a obrazů. Jakmile dítě povyroste do tří čtyř let, začne mluvit, je pohybově samostatné, mění se i podoba jeho vzpomínek. Najednou mají zvuk a podobají se filmu, který si mysl přetáčí. Tento způsob „promítání“ minulosti mu zůstane celý život. |
Odborně se tomu říká vzpomínkový optimismus. Tento syndrom ve větší či menší míře zachvacuje všechny z nás. Jsme schopni si „lhát do kapsy“ a přísahat, že za totalitního režimu se nám vedlo lépe, protože mléko stálo dvě koruny a rohlík dvacetník (s mákem třicetník), což v porovnání s dnešní drahotou zní jako výjev z pohádky.
Málokdo už ovšem porovnává tehdejší a současné platy nebo tehdejší a dnešní společenskou situaci. Při vzpomínce na vztahy, které ve své době byly problematické a stály nás celé údolí slz, se v naší paměti objeví jen to kladné a radostné, protože čas vymazal všechnu bolest.
A tak se při jakémkoliv problému v přítomnosti vracíme ke vzpomínkám a přesvědčujeme sami sebe, že dřív nám bylo lépe. Ale opravdu tomu tak bylo, nebo jsme jen upozadili to špatné? Všechno je zkrátka relativní. Stačí jen pár argumentů a růžové barvy na vzpomínkách okamžitě vyblednou.
KVÍZ: Tak jsme tady žili. Otestujte své znalosti života za komunismu |
Když je pravda trochu jinde
Důvod, proč máme sklony si ve vzpomínkách něco nalhávat, je čistě citový. Vztah k nějaké době, místu, nebo člověku nám dává pocit blízkosti, který v těžkých dobách potřebujeme. Je to jako „bonbon na uklidnění“, když je nám ouvej, pak vzpomínka přichází jako hřejivé pohlazení po vlasech, které nás na chvilku přesune do bezpečí.
Jedno z francouzských přísloví uvádí: „Mládí žije z nadějí, stáří ze vzpomínek,“ a má pravdu. Vzpomínky jsou možná často lživé, smyšlené či dobarvené. Ale ve většině případů pomáhají najít v duši klid, rozvahu a naději. A to není málo.
Vzpomínky jsou cestou k příjemným pocitům, říká autorka knih pro prarodiče |
Nebezpečná Pandořina skříňka
Vzpomínky mohou být krásné, ale i děsivé, tíživé a traumatizující. O tom by mohli hovořit lidé, kteří prožili válku anebo nějakou dopravní katastrofu. Podle vysvětlení psychologů, kteří vycházeli z učení Sigmunda Freuda, má člověk tendenci špatné zážitky vytěsňovat do týlové části mozku. A v podstatě je „zazdít“, jako by se nikdy nestaly.
Ve skutečnosti jde víceméně o pud sebezáchovy, který má dotyčného uchránit před další psychickou újmou. Je v tom však jeden háček – vzpomínky sice jdou „uložit do šuplíku“, jenže nikdy nevíte, kdy se tajná skříňka otevře. Občas stačí nějaký podnět a trauma je zpět.
Z toho důvodu je dobré špatné věci zpracovat (třeba s terapeutem, ale i sám v sobě), vzít si z nich ponaučení a teprve pak je nechat jít. Jakmile věci v sobě jen zazdíme, můžou se kdykoliv vrátit.
Smysly jako vábničky
Mozek je jako jedna velká kartotéka. Ale stačí, když do ní pustíte průvan pocitů, a všechny údaje se rozletí vzduchem. Emoce jsou úzce spjaté se smyslovým vnímáním. Nejvýraznějším ze smyslů bývá čich.
Určitě jste to už někdy zažili. Sedíte venku a najednou vás překvapí zvláštní vůně. Máte okamžitě pocit, že ji odněkud znáte. Jenže odkud? A pak začnete pátrat v paměti: Cítili jste tu vůni doma, v práci, na chatě, v dětství, na prázdninách? Nebo je ten zvláštní odér odjinud?
Bádáte, až se dobádáte k cíli. A najednou se objeví celá vzpomínka. Tenhle krátký film ale nemusí být vždycky příjemný. Nicméně, vždy překvapí. A záleží jen na vás, jak moc se tím nenadálým zážitkem necháte unést.
Lidský mozek překrucuje vzpomínky. Proč si některé nedokážeme vybavit |
Cenzura paměti ve spánku
Podle vědců dochází ve spánku k velké paměťové inventuře. Zatímco většina z nás se oddává klidu na lůžku, mozek už aktivně třídí zážitky z předešlého dne a rozhoduje se, který z nich si zapamatuje a který vypustí pryč. Síto myšlenek má už předem daná pravidla – méně důležité momenty jsou potlačeny a automaticky se na ně zapomíná, naopak emočně vypjaté okamžiky se do paměti zapisují červenou fixou.
Zajímavé je, že si naše paměť nepodrží jen událost (vzpomínku), ale hlavně pocity, které jsme při ní cítili. A právě ty hrají velmi důležitou roli v tom, jestli vzpomínce dáte plusové nebo minusové body. Na tomto principu vzniká to, co později kategorizujeme jako hezké, ošklivé nebo traumatické vzpomínky.
Špatné zážitky a traumata
Mít hezké vzpomínky je skvělé. Jenže co s těmi, které jsou děsivé a brzdí vás v rozletu? Někdy je prostě jen tak nevytěsníte. Jsou příliš nutkavé, vtíravé a často nezbývá nic jiného než se s jejich tíhou obrátit na psychologa. Za zkoušku stojí i takzvané neurolingvistické programování (zkráceně NLP), jež funguje na základě vizualizace.
Stačí si přivolat špatnou vzpomínku a dívat se na ni tak trochu jako na horor v televizi. Potom, co si přehrajete pár scének, si představte, že se ta televizní obrazovka zmenšuje a ztrácí jas. Jakmile se zmenší do velikosti drobku, smeťte ji ze stolu. Neutíkejte před vzpomínkou, uvědomte si ji, přehrajte a propusťte. Časem bude ztrácet svou moc nad vámi. Toto cvičení zařaďte každý den.
Tip: Jestli se vám představa nelíbí, můžete ji změnit. Představte si špatnou vzpomínku jako fotku, kterou pálíte zapalovačem. Vidíte, jak hoří, jak ztrácí kontury a její okraje černají. V ten moment pak řekněte: „Propouštím tě!“ nebo „Odpouštím ti.“ Pokud se rituál nepovede, nic se neděje, zkuste ho znovu. Opakováním si mozek na nový stav věcí zvykne a lépe si ho zapamatuje.
