Sexuoložka a psycholožka Laura Janáčková má za to, že kampaně, jako je tato, se spíše podobají štvanicím na muže, které se v konečném důsledku obrátí proti nám ženám.
„Nechci zlehčovat uvedený problém, ale myslím si, že jeho řešení není ve vytváření všeobecných obav a zbytečných hysterií,“ tvrdí.
„Za sebe bych si přál, aby bylo co nejméně nepotrestaných skutků a zároveň i co nejméně falešných nařčení,“ říká ke kampani rodinný psycholog Petr Šmolka. Poskytne-li podle něj hnutí MeToo oběti odvahu se ozvat, třeba i po letech, pak svůj smysl naplnilo. „Povede-li však k falešným nařčením ve snaze být zajímavá nebo vysoudit odškodnění tam, kde k ničemu nedošlo, pak bude její přínos hodně sporný.“
Hysterie zapšklých hereček?
„Je to pouze hysterie zapšklých starých hééreček, které jen potřebovaly pozornost,“ myslí si jedna z facebookových čtenářek, které jsme požádali o názor. Další pro změnu brojí proti zneužívání výrazu MeToo „pro kdejaké sáhnutí na stehno či nevhodnou lichotku...“ (Osobnostmi roku jsou hrdinové kampaně MeToo.)
Podle některých zas bohužel jakékoli násilí, o to víc spojené se sexuálním podtextem do dnešního světa patří a nemělo by se o něm mluvit jako o hysterii, nebo před ním zavírat oči.
„Co je pro někoho snadno zapomenutelnou záležitosti, pro druhého může být ránou, ze které se jen tak nevzpamatuje. Každý má své hranice a na to by se podobné kampaně měly zaměřit,“ argumentuje Tereza.
Jedna věc je názor Čechů a Češek na rozjetou kampaň a druhá věc fakt, že i když i tady kampaň na sociálních sítích rezonuje, z českých celebrit se k ní nikdo veřejně nepřihlásil. Proč nejsou Češky tolik slyšet?
6. prosince 2017 |
1. Jsou čeští muži tak slušní, že Češkám tenhle druh obtěžování nehrozí?
I v České republice se ženy s podobným druhem obtěžování samozřejmě setkávají. Například Klára: „V lidušce, kam jsem chodila v jedenácti letech, měl učitel tak divné řeči, až jsem se s tím svěřila mámě. Okamžitě běžela za ředitelkou a ta si učitele zavolala. Odešel sám, později se po škole dokonce říkalo, že některé dívky obtěžoval i fyzicky, žádná o tom ale nikomu neřekla, dokud nebyl pryč,“ zavzpomínala.
S nepříjemnými poznámkami ohledně „předností“ se setkala ona i spolužačky i na vysoké škole. „Všem to bylo trapné a nikdo nic neřekl. Jeden učitel si pak na některé spolužačky prý dovoloval při zkoušení v kabinetu.“
Slušnost je jedna z posledních charakteristik, které by na českých mužích psycholog Šmolka vyzdvihl. „Jakákoli spolehlivá a vyčerpávající data jsou jen těžko k dispozici, přesto si dovolím tvrdit, že se i ve ‚zmíněné aktivitě‘ snažíme být ‚světoví‘. Zároveň se ale obávám, co nastane, až i k nám dorazí fenomén MeToo!“
Podle Laury Janáčkové má žena v takové situaci - pokud nejde o znásilnění či jiný trestný čin - možnost se rozhodnout, jak bude reagovat, jaké jsou její priority a následně musí za své chování nést i odpovědnost. „Pokrytecké je, pokud situaci využívá, neřeší ji a následně ji vytáhne až po mnoha letech, aniž by dala možnost vyjádření protistraně.“
2. Je sexuální obtěžování v Česku považováno za společenský kolorit, z něhož si hlavu nikdo neláme?
Podle sexuoložky Janáčkové se nyní po desítkách let řeší spíš špatné svědomí a osobní účty žen. „Za společenský kolorit bylo takové chování v Americe považováno zjevně před letošní kampaní,“ tvrdí. „Myslím si, že ženy v České republice nevhodné chování mužů vnímají a jsou schopny řešit uvedené jiným způsobem.“
Šatnářkou přes postelPrvně jsem se s tímto fenoménem bezděky setkal asi v šesti letech. Shodou okolností šlo také o počínání spojené se světem filmu. Občas nás navštěvovala kamarádka mé máti, paní již v letech, profesí uvaděčka v kině Lucerna. Tehdy jsem jí záviděl. Pak jsem však slyšel, jak si stýská. Je to prý dřina, kdyby tak mohla tamtéž dělat šatnářku! U nich se ale ženská do šatny dostane jen přes ředitelovu postel. Tehdy jsem usoudil, že není s to tu postel před šatnou v jejím věku přelézt. Až mnohem později mi to došlo! PhDr. Petr Šmolka, psycholog |
Ani Petr Šmolka se nechce smířit s představou, že jde o pouhý společenský kolorit a dodává, že už přinejmenším kvůli obětem obtěžování. Nejen že zažijí trauma, ale obávají se i toho, co je čeká, když se rozhodnou promluvit. Data anonymních výzkumů jsou podle něj alarmující.
„S nějakou formou sexuálního obtěžování se setkala spousta žen, i někteří muži. A nejen to. Mnohdy to bylo v domácím prostředí, tedy tam, kde by se oběti měly cítit bezpečně.“
Zdá se, že Češi mají tendenci vnímat nevhodné komentáře a narážky, sáhnutí na koleno či pozadí, nikoli jako gesto narušující jejich intimitu (jako Američanky), ale spíš jako gesto sympatií. „Jsou ženy, které jsou vlastně rády, když jim někdo sahá na koleno, protože to znamená, že je o ně pořád ještě zájem,“ tvrdí čtenářka Petra. Odtud je jen krůček k nebezpečnému tvrzení: „Chtěla to sama a teď hysterčí!“
Patnáctiletou Mariku obtěžoval v autě starší bratranec, který jí nabídl odvoz domů. „Týdny jsem se pak bála vycházet ven za tmy a děsilo mě, že si na mě někde počká. Styděla jsem se to ale někomu říct, vyčítala jsem si, že jsem si sedla s cizím klukem do auta a vinila jsem sebe. Až po několika letech mi došlo, že chyba byla na jeho straně, když se nezastavil u mého prvního odmítnutí,“ vzpomíná na svoje pocity.
3. Jsou snad Češky submisivnější než ženy v USA a nechávají si víc líbit podobné narážky a obtěžování?
Většina českých žen není přehnaně emancipovaná a zatím zdravě vnímají rozdíly mezi myšlením mužů a žen, myslí si oba oslovení čeští odborníci. Laura Janáčková tvrdí, že ženy mají něco, co muži chtějí a do jisté míry mezi nimi odpradávna vždy funguje i výměnný obchod.
„Z evolučního pohledu láska i sex do tohoto obchodu také patří. Muži se snaží více či méně sofistikovaně získat přízeň ženy. Jsou to však ženy, které rozhodují, zda na nevhodné nabídky přistoupí či nikoliv,“ dodává sexuoložka a Petr Šmolka ji doplňuje: „Pocit, že české ženy jsou submisivnější než jinde v západním světě, je spíše mýtem, než odrazem reality. K podobným tvrzením se uchylují muži, nejčastěji ti slabí a nejistí. U nich pak jde často především o jejich přání, aby tomu tak bylo,“ tepe do vlastních řad s tím, že na vině jsou chybějící imponující mužské vzory.
„Otec buď v rodině absentoval, nebo byl jen v pozici trpěného trubce. Několik generací mužů nemělo možnost poznat imponující vzor ani v učitelích, nebo v trenérech či vedoucích ve skautu.“
4. Panuje v Česku atmosféra, že by se veřejnost vysmála takové ženě, kdyby se ozvala?
Česko ženy chrání příslušnými zákony, existují tu organizace, které vždy pomohou v případě násilí.
„Mnohé chování, jež ženy mužům právem vyčítají (pokřikování, ohmatávání či nemravné návrhy), je nejen nespolečenské, ale i jinak protiprávní. Za přestupky veřejného pohoršení či proti občanskému soužití lze uložit pokutu až do 20 tisíc korun, jen je třeba, aby poškozená proti nemravníkovi podala oficiální návrh,“ napsala pro MF DNES advokátka Daniela Kovářová, ale upozornila, že české zákony víc než ty americké počítají s institucí promlčení. „Nároky na odškodnění mohou být podle závažnosti přestupku (činu) uplatněny od jednoho do 15 let.“
Také Janáčková si myslí, že u některých forem obtěžování v rámci sexuálního harasmentu na pracovištích ženy většinou naleznou podporu a nemusí se bát výsměchu. Připouští však, že jsou známé i případy, kdy je žena v podobném konfliktu značně znevýhodněna.
Psycholog Petr Šmolka nevidí problém v tom, že by se obtěžované ženy obávaly výsměchu, ale spíše v tom, že nemají chuť podstupovat mnohdy ponižující výslechy na policii, později u soudu, spojené někdy i s přímou konfrontací s násilníkem.
„Navíc jde často o obtěžování osobou blízkou, u níž vstupuje do hry i naivní představa, že ‚co se doma uvaří, to se tam má i sníst‘. Zrovna z této potravy se mnoha ženám dělá dost zle od žaludku. Nedopřejí-li si však možnost ji ‚vyzvrátit‘, bude je tížit o to déle.“ Traumatická zkušenost podle něj mnohdy zdánlivě usne a probudí se třeba až po letech v kontextu, který jí původní zážitek něčím připomene.“
Jak vnímáte sexuální narážky přátel či kolegů?
14. listopadu 2017 |
