Historie se opakuje
Jednatřicetiletá Andrea a o sedm let starší František mají doma už osmnáctiměsíčního syna a teď se jim má narodit dcerka. Protože se první miminko nedařilo, podstoupili umělé oplodnění. „Stálo nás to čtyřicet tisíc,“ poznamenává tatínek. Ale druhé už šlo samo.
Když přijíždějí do porodnice, zjišťují, že dostali stejný porodní pokoj jako před rokem a půl. Tehdy to ovšem nešlo zrovna hladce. „Odtekla mi plodová voda, ale neotvírala jsem se, takže jsem šla na císaře,“ vzpomíná Andrea.
„Vůbec nesmíš myslet na to, že by to bylo teď stejné,“ povzbuzuje ji František a spolu se zdravotnickým personálem věří, že tentokrát to klapne. „Kdyby to bylo přirozeně, tak je to pro mě jako poprvé, takže vůbec nevím, do čeho jdu,“ přiznává Andrea.
„Asi nikdo se netěší na porod,“ říká. „A jak to minule skončilo tím císařským řezem, tak to bylo vlastně lepší. Protože jsem si nezažila úplně všechno.“
Doktor Denis Berezovskiy také věří, že bude Andrea rodit přirozeně. Poznamenává, že to je lepší pro matku i dítě, ale zase ne za každou cenu.
„Já se bojím,“ šeptá Andrea manželovi. „Neboj,“ drží ji za ruku František, který pracuje jako řidič kamionu a nebývá moc doma.
„Největší oběť je v tom, že člověk nevidí vyrůstat ty děti,“ podotýká Andrea. „Malý roste před očima. A teď, jak budou dva, tak to bude ještě těžší.“ Ale všechno se podle ní dá zvládnout, když dva lidé chtějí.
„Nález je lepší, ale ne zas takový, jaký bych očekával,“ je trochu znepokojen doktor Berezovskiy poté, co Andreu vyšetří. Ta už má velmi bolestivé kontrakce, ale opět se dostatečně neotvírá.
Lékaři se nakonec rozhodnou počkat ještě dvě hodiny, které si Andrea docela protrpí. Ale stále nic. „Nevím, kde je problém,“ krčí rameny primář Kališ, který se na rodičku přišel podívat, a zavelí k císařskému řezu.
Tentokrát maminka není v celkové narkóze, jako při prvním porodu, a tak si může příchod své dcery Vivien s tatínkem opravdu užít.
