psycholog Pavel Rataj
1. Jak poznáme krizi ve vztahu?
Pavel Rataj: „Mezi nejobecnější kritéria určitě patří dlouhodobější výrazná nespokojenost, ve srovnání s dřívějškem vztah nefunguje, vázne komunikace a výrazně poklesla vzájemná náklonnost, laskavost, empatie i chuť a vůle porozumět. S poruchou komunikace souvisí i ta intimní, a to jak sexuální, tak především emocionální. Narůstá pocit odcizení, odmítání, oddálení. Hromadí se negativní emoce a sílí potřeba o nich mluvit. To často vede buď k hádkám, nebo k odtažení a uzavření.
Často se stává, že jeden z partnerů chce problémy řešit, zatímco druhý se naopak výrazně odtahuje a uzavírá. S tím pak na scénu přicházejí takzvané nevědomé obranné mechanismy a strategie, jimiž zvládáme stres. Krize nabírá obrátky.
Krize je proces, který má své fáze. Trvá měsíce a střídají se klidnější vlny s těmi rozbouřenými. Přichází období velké bezmoci, únavy a zoufalství. Pak období zklidnění, přiblížení a nadějí. A tak se to celé neviditelně roztáčí ke svému středu a v našem vnitřním světě se hromadí nemalé množství pocitů, které ničí to nejdůležitější, čímž je náš vnitřní obraz našeho partnera.
Ten se stává méně a méně příjemný, hodnotný a přitažlivý. Podoba tohoto obrazu určuje, jak našeho partnera vnímáme, jak hodnotíme jeho chování, co z toho vyvozujeme a jak reagujeme my. To se děje především na pozadí našeho vědomí. Z toho je patrné, že to často nemůžeme mít pod kontrolou, a tak se vše dále roztáčí. K tomu se kupí další sada nezahojených pocitů.
Někdy je scéna děsivě klidná. Oba dva z nějakého vážného důvodu ani nereflektují, že se v nich něco nespokojeného odehrává, a tak ze strachu z konfliktu nebo z tendence vše popřít, to navenek vypadá klidně. V podpalubí je však velká díra, která pomalu loď táhne ke dnu. Navenek partneři cítí spíše nudu, trochu napětí, popřípadě nějakou úzkost. Jindy se spíše cítí jako kamarádi či sourozenci, ale pod tím je mnoho nežitého.“
2. Pomůže vzájemná komunikace či spíš odluka?
Pavel Rataj: „Odluky a pauzy jsou spíše poslední možností. Časově ohraničené odloučení slouží spíš k zastavení a načerpání potřebné energie, ale podle mě v sobě žádná odluka nenese konstruktivní či kreativní sílu krizi vyřešit. Síla je naopak v opakovaném kontaktu a opakované komunikaci o vztahu, která patří k těm nejtěžším.
Komunikaci o tom, jak se vedle sebe partneři cítí, jak navzájem rozumí svým potřebám, jak se vzájemně vidí, jak rozumí tomu, jak se jejich obrazy, vnímání a významy proměnily. Je to komunikace, která je ze své podstaty velmi léčivá, ale může i uškodit, pokud se v ní neumíme pohybovat.
Bohužel, myslím, že šedesát procent lidí to neumí. Proto může být povídání o tom, jak se cítíme ve vztahu, velmi ohrožující, bolavé, nepříjemné a zraňující. Takový prožitek pak zničí hodnotu celého rozhovoru a udělá z něj nepříjemný čas, kdy vnímáme výčitky, útoky a výhrůžky, což prohlubuje naši frustraci, bezmoci a zoufalství.
Je to pochopitelné, protože nás nikdo neučil se pohybovat ve dvou vnitřních světech, svém vlastním i ve světě partnera, což je specifická dovednost, která předpokládá odvahu a respekt. A také je třeba zapomenout, že existuje objektivní pravda. Mluvíme-li o vztahové komunikaci, žádná pravda neexistuje. Existují jen dva vnitřní světy, plné významů, pocitů a potřeb. Mnoho z toho je opět ukryto i před námi samotnými. Proto je někdy velmi důležité, že spolu partneři dojdou do bodu, kdy si potvrdí, že sami problémy nezvládají a vyhledají pomoc.
V takové situaci je velmi výhodná párová terapie, kam partneři přicházejí vždy spolu. To proto, aby se nemluvilo za jejich zády a terapeut jim pomohl vést bezpečnější rozhovory ku prospěchu a spokojenosti ve vztahu. V rozhovorech totiž dochází k otevření problémů a jejich zpracování, někdy až k hojení toho, co je dlouho uloženo a hraje svou roli v neviditelném zákulisí.“
3. Jak postupovat, když chceme krizi zvládnout?
Pavel Rataj: „Pokud je nám dlouhodobě nepříjemně, ale ještě se dostáváme do chvilek, kdy si to oba můžeme říci, ještě o tom zkoušíme spolu mluvit a ještě hledáme, tak máme samozřejmě ohromnou výhodu. Jsme v tom dva a dokážeme udělat to nejdůležitější: nedělat, že se nic neděje.
Pokud nepopíráme, že se v našem vztahu děje něco závažného, co nás dlouhodobě uzavírá, naštvává a oddaluje, jsme blízko přiznání krize. Přiznání, že náš vztah vlastně velmi vážně onemocněl. Často si totiž partneři toto onemocnění nechtějí přiznat. Různě ho bagatelizují, popírají, či se vyživují dávnými vzpomínkami z minulosti nebo morálními imperativy a racionalizací, co by po těch letech vlastně chtěli.
Někdy se mi zdá, že je pro lidi jednodušší se dál trápit, než si krizi připustit a začít s ní něco významnějšího dělat. Každý něco zkusil, něco přečetl, s někým mluvil, ale to je na krizi málo. Zásah musí být hlubší a delší. Důležité je nerezignovat. Někdy je zapotřebí krizi ještě více vyhrotit tak, abychom jasně a významně deklarovali, že naše trápení ohrožuje náš vztah v samotných základech.
Většina vztahů zažije krizi. Není možné se jí vyhnout. Právě krize může být skvělou příležitostí, jak partnerský vztah zase oživit, zahojit, posílit, zkvalitnit, uvolnit. Krize je jak ohrožení, tak i příležitost k růstu.“
4. Co když jeden je spokojený a druhý mluví o krizi?
Pavel Rataj: „Jen málokdy se stane, že ten, kdo hovoří o dlouhodobé krizi, dramatizuje. Spíše je to tak, že si ten, kdo je vedle nespokojeného partnera nadále spokojený, uvědomí, že je hodně odpojený či uzavřený a sám nic nepříjemného vědomě necítí. Necítí, protože nevnímá, není empaticky napojen. A často je to ještě složité proto, že jeho vztahové potřeby jsou naopak naplněny a on svého partnera vnímá jako komplikovaného a náročného. Nedokáže si představit ani přijmout, že jeho partner má třeba jiné vztahové potřeby nebo potřebuje pro jejich nasycení něco jiného, než to, co on dělá.
Jindy je to tak, že je spokojený, protože vlastně není nebo z nějakého důvodu nemůže být ve skutečném kontaktu se svým nespokojeným partnerem. Z nějakého důvodu popírá, nebere v potaz, nebo ho nezajímá to, jak se partner dlouhodobě cítí. To je přece v jedenadvacátém století velmi vážná věc! Spokojený může být i ten, kdo harmonii nečerpá z partnerského vztahu, nedokáže být napojený na partnera a svůj komfort sytí především z jiných než partnerských oblastí, ať už jsou to přátelé, zájmy, osobní rozvoj...
Nezajímat se o to, jak se vedle mě partner dlouhodobě vnímá, je zatraceně velký průšvih. Je to jako dlouhodobě s partnerem nespat, nebo domů nenosit peníze či spolu nic nezažívat. Dnes víme, že toto a mnoho dalšího vede partnery do krizí a průšvihů.
5. Jak nám v krizi může pomoct párový psycholog?
Pavel Rataj: „Dnes víme, že partnerské vztahy jsou určovány a řízeny hlubokou a mocnou dynamikou, ke které běžně lidé ani nemají přístup. A naším úkolem je pomoci jim více porozumět a pochopit, jak tyto pocity vznikaly, vyvíjely se v čase a nakolik vznikají vzájemnou provázaností obou partnerů. Tím pak můžeme pochopit, jak a co zavinilo, že aktuálně je jejich vztah v krizi. Můžeme pomoci každému páru pochopit jejich základní vztahovou rovnici a nasměrovat tak pozornost přímo do středu.
Tím to však nekončí, ale vlastně tak trochu začíná. Když partneři rozumí kořenům krize, tomu proč musela nastat a na co ukazuje, pak teprve je na místě otázka: „Co máme dělat?“. V tu chvíli začíná dobrodružná fáze terapie, kde se zkouší, experimentuje, posiluje a učí. Cílem není někoho měnit, ale spíše povzbudit, aby se partneři k sobě znovu přiblížili a aby se ve vztahu oba zase cítili lépe.
Párová terapie se snaží odhalit, co je pod krizí, co je za odstředivými silami, které partnery vedou od sebe, do izolací, úniků a rezignací. Při poctivém a citlivém zájmu potkáváme například dlouhodobě nezahojené zranění, zraněné nereflektované potřeby, potlačené nebo rezignované frustrace, neschopnost či bezmoc komunikovat svou nespokojenost, nebo třeba nevědomá vztahová přesvědčení, která se dostávají do konfliktu s realitou.
Dlouhodobí partneři jsou hluboce propojeni, a to dokonce i když se necítí ve vztahu spokojeni, a naším úkolem je spíše toto spojení najít, pojmenovat a pak s partnery mluvit o tom, co to pro ně, jejich očekávání, potřeby, touhy a představy znamená.
Párový psycholog by měl zkusit pomoci jak jednotlivcům, kteří se trápí, tak párům. Obojí je možné a efektivní, i když já mám moc rád párovou terapii, protože jsou tam oba dva partneři a je tam s nimi vždy i jejich vztah. Je to úplně jiné setkání. A naším cílem je vytvořit skutečný kontakt a možnost se otevřeně a bezpečně setkat.“
Peníze a partnerství: 21. listopadu odpoví psycholožka Marta BoučkováKaždou středu nabízíme odpovědi odborníků na pět otázek na vztahové téma, které často probíráme s přáteli i v partnerských poradnách. |
