To víte, že by raději chtěl teplou sprchu, matraci a záchod, aspoň toiky, ale byl rád, že vyfasoval stan, spacák, pepo, aby si zažehl oheň, a krabičku přežití. Romantika. Kouzlo jako z původního Dakaru. Přenocovat pod širým nebem v saúdskoarabské Rub al-Chálí, v překladu Pusté končině, čtvrté největší poušti světa, byl zážitek.
„Masakr,“ vypráví v podcastu Z voleje šestatřicetiletý jezdec. „Kam se koukneš, jen písečné duny nebo vyschlé ropné jezero. Neuvěřitelné. Jen tak vás tam nepustí, celá poušť je obehnaná plotem. Princ nám to umožnil. Otevřel jednu z pěti bran po obvodu pouště. Jezdí tam ozbrojené džípy, hlídají ropná naleziště.“
Z volejepodcast iDNES.cz |
Ohřál si nad ohněm plechovku, neboť vajíčka z prášku jíst nechcete. Grilovaného velblouda jen ochutnal. A celý zmožený se snažil usnout. Pral se s bolavou rukou i virovou infekcí. Ale zabalit Rallye Dakar? Ani nápad!
Myslel na rodinu doma v Českých Budějovicích. Na syna, kterému jsou čtyři. Už mu pořídil malou motorku.
Na ještě menší dcerku, jež chvíli neposedí.
Zaplať repatriaci a val!
Na paní, která je mu oporou, třebaže není nadšená, že muž se znovu účastní nejnebezpečnějšího závodu planety, před jehož startem musí zaplatit i repatriaci.
 |
Blízkost smrti je hlavně pro nejméně chráněné motorkáře hmatatelná. Michek už jednou nad zubatou vyhrál, když před čtyřmi lety prodělal náhlý jaterní kolaps. Během závodu. Ještě dojel do cíle. Dodnes se neví, co bylo příčinou.
„Čtrnáct z patnácti lidí na to zemře, nebo potřebují transplantaci jater. Já se z toho dostal a nemám žádné omezení,“ popisuje.
Menší kolaps jater prodělal ještě jednou, věří, že naposledy. „Nemohl jsem popoběhnout deset metrů, natož jezdit motokros, balancoval jsem na hraně života a smrti. Lidi si myslí, že jsem blázen, magor. Možná malinko jsem. Ale já musím život prožít, pak mohu dělat lidi kolem šťastné.“
Příčinu kolapsu jater nezjistil. Na Dakaru jsem amatér, říká Michek |
Napsal autobiografii O život.
A frčí dál.
K motokrosu jej přivedl táta v sedmi letech. „Můj vzor,“ kývne. „Byl na mě drsnej, tvrdej, v nějakých situacích jsem ho neměl rád. Lidi, co po vás chtějí úspěch, abyste vykročil vlastní cestou, nemůžeš mít úplně rád. Trenér ti dává záhul, co bolí. Když jdeš za trenérem s úsměvem, že si jdeš zacvičit, tak to není trénink, který potřebuješ,“ říká.
Táta však najednou zavřel kohoutek a Martin se musel postavit na vlastní nohy. Zvládl to. Pomohl mu Ervín Krajčovič, majitel Delta Racing. Michek čtyřikrát vyhrál mistrovství Evropy v motokrosu, dvakrát byl vicemistr světa.
„Možná se o mě táta bál, skáčeme čtyřicetimetrové skoky,“ přemítá zpětně. „Na nějaký čas se mnou ztratil veškerý kontakt.“
Český motocyklista Martin Michek během Rallye Dakar
Touha závodit byla silnější. A jakmile ho ráno probudí slunečný svit v Pusté končině, zase se srdce závodníka hlasitě rozbuší.
Nejraději má písečné cesty, vyschlá řečiště. Když s mašinou, která váží více než motokrosová motorka, balancuje mezi šutry, kilometry tolik neubíhají. „A já mám rád, když to jede svižně.“
Nemůže polevit v koncentraci. Nikdy nevíte, kde číhá kámen, nebo co je za dunou. Opatrný je rovněž při přejezdech v normálním provozu, obzvlášť od doby, co jej před dvěma roky vytlačil nepozorný řidič do protisměru. Najel na vysoký patník a letěl vzduchem. „Ale sesbíral jsem se a pokračoval v závodě,“ vydechne.
V dunách to papá
Zranění k tomu patří. Dávno je přestal počítat. Nejmrzutější bylo, když měl zlomené obě ruce. „Prekérka,“ pousměje se. „Je to tvrdej sport, jeden z nejnáročnějších na světě.“
Pokračoval i s rukou jako bambule. Byl to můj nejtěžší Dakar, přiznal Michek |
Každý rok žádá o speciální licenci, aby mohl milovaný sport dělat. Musí splnit hodně podmínek, podstupuje krevní testy.
A nahání tovární jezdce. Na Dakaru jich startuje téměř třicítka. Mají nejlepší podmínky k přípravě, zázemí, stroje. A přesto letos dojel desátý, už podruhé. „Prvních třicet jezdců tam jede položit život, vyhrát beduína, snažím se je stíhat,“ povídá.
Ví, že by potřeboval v dunách strávit přípravu před Dakarem delší než pět dní v Dubaji. Leč destinace jako Bolívie, Argentina nebo Chile se závodníkům soukromé stáje prodraží. „Start na Dakaru vyjde asi na čtyři a půl milionu korun a stejnou částku bych potřeboval na přípravu,“ konstatuje, ale nenaříká.
Nabídku z továrního týmu neočekává, ačkoli ukazuje vysoké závodnické schopnosti. „Je nezajímá desáté místo. Pořád nejsem v první pětce. Chtějí jedna až tři.“
Závodní jezdec Martin Michek v rozhovoru pro podcast Z voleje.
Zatímco automobiloví či kamionoví piloti se mohou spoléhat i na navigátora, motorkáři jsou v sedle svého stroje sami. Prohání se pouští, sledují navigační věž a dva budíky. „Když seš v poušti, nemáš žádnou cestu, jsou to fiktivní body v GPS. Na konci etapy nám stáhnou body, jestli jsme projeli všechny, abychom neměli penalizaci,“ líčí.
Hlídat si musí také benzin v nádrži. „Po 230 kilometrech dotankuju. Musíme v těžkém pískovém terénu přemýšlet i nad benzinem, dvakrát se otočíte, že nevyjedete kopec, a v dunách to papá.“
Ačkoli čeští fanoušci prožívají díky dávným i současným úspěchům hlavně závody kamionů, které letos ovládl Martin Macík, být desátý ve větší konkurenci mezi 150 motorkáři je prakticky rovnocenný úspěch. „Mezi třiceti továrními jezdci je to něco neuvěřitelného, co si budeme povídat,“ prohodí. „Každá kategorie má své, jsou to hodiny dřiny.“
Kam ještě může posunout svou laťku? „Sny jsou jasný. Vždycky chceš být nejlepší. Je sci-fi říct, že vyhraju, ale přeju si to,“ povídá Michek. „Reálný cíl by mohl být odkopnout se od desítky, být lepší než doteď, o krůček o dva, předjet sám sebe.“
