„Zatímco obyčejný muž je stále základnou, dominantním narativem a všechno v naší společnosti se točí okolo zachování síly bílého muže, bez ohledu na jeho schopnosti nebo znalosti, zdá se, že jediní lidé, kteří jsou schopni tuto nerovnováhu rozpoznat, jsou ti, co bílí nejsou,“ píše Oluová ve své nejnovější knize Průměrnost: Nebezpečné dědictví Ameriky bílého muže. Kniha konfrontuje současný stav americké společnosti úderem na solar. Ijeoma Oluová v ní podle USA Today „pregnantně sumarizuje problémy společnosti, která staví bílého muže nade všechno ostatní“.
Titul knihy odkazuje k povzdechu spisovatelky Sarah Hagiové z roku 2015: „Pane, dej mi sebevědomí průměrného bílého muže.“ Oluová se však čtenáři nesnaží podsunout, že všichni bílí muži jsou průměrní. Ve své dobře ozdrojované a přesto velmi osobní zpovědi cílí na rasismus a bílou nadřazenost.
Píše o otroctví a Velké migraci, při které se šest milionů Afroameričanů postupně mezi lety 1916 a 1970 přesunulo z amerického jihu na sever, jako o logickém důsledku otroctví. Píše o genocidě původních Američanů a zabrání jejich půdy. O dnešních politicích napříč politickým spektrem. O rasismu, se kterým Amerika stále bojuje. O svých vlastních zážitcích s internetovými trolly a ohrožení vlastního syna.
Hrdá rasismu navzdory
Ijeoma Oluová se narodila v roce 1980 v Texasu, její otec pochází z Nigérie, matka je běloška původem z Kansasu. Když jí byly dva roky, její otec se vydal po získání doktorátu z politologie do Nigérie na dovolenou a už nikdy se nevrátil. Ijeoma se s matkou a bratrem přestěhovala do Seattlu a na místní základní škole byli Oluovi jediné barevné děti. Díky podpoře své bílé matky se Ijeoma naučila být navzdory všudypřítomnému rasismu na své africké kořeny hrdá a i přes neustálý nedostatek financí se jí jako mladé svobodné matce v roce 2007 podařilo vystudovat na Western Washington Univerzity bakalářský obor politologie. Zatímco z jejího bratra se stal uznávaný jazzový muzikant, Ijeoma začala kariéru v digitálním marketingu.
Doma, ale ne volná. Bojovnice za práva arabských žen žádá spravedlnost |
Ke psaní se dostala až po třicítce, poté, co v roce 2012 policie na Floridě zastřelila 17letého afroamerického studenta Trayvona Martina. V době incidentu bylo synům Oluové Malcomovi a Marcusovi 10 a necelých 5 let a jí se pochopitelně celá událost velmi dotkla.
Začala ptát blog, který se brzy dostal do hledáčků médií a ona do centra pozornosti vydavatelství. Její sloupky a články vycházely v novinách The Guardian, Medium a The Stranger, v roce 2015 ji časopis Seattle Magazine zařadil na seznam 50 nejvlivnějších lidí v Seattlu, v roce 2018 magazín SeattleMet mezi 50 nejvlivnějších seattleských žen. Píše o systematickém rasismu, misogynii, online šikaně, hnutí Black Lives Matter, ekonomice, rodičovství, feminismu a sociální spravedlnosti.
Rasistická politika, vzdělávání i sport
Asi nikoho nepřekvapí, že Oluová shledává rasistickou rétoriku Donalda Trumpa jako krajně problematickou, ve své nové knize autorka nešetří ani opačnou stranu politického spektra a prezidentu Bidenovi vytýká jeho názorové zvraty na politiku integrace barevných dětí do bílých škol. Toto téma ostatně přineslo během volební kampaně i ostrou výměnu názorů mezi Bidenem a jeho dnešní viceprezidentkou Kamalou Harrisovou. A ona z ní vyšla jako morální vítězka. Oluová poukazuje i na to, jaké kritice musí neustále čelit čtveřice progresivních barevných kongresmanek, přezdívaná Četa.
Indiánka Haalandová přichází do Washingtonu změnit víc než jen dress code |
„V roce 2017 byly do Kongresu zvoleny čtyři sebevědomé, talentované a nekompromisní mladé ženy. Za to, že si dovolily věřit, že jejich komunity si zaslouží zástupce a stojí za to o ně bojovat, jim nadávali do všeho od rasistek po teroristky. A to jak republikáni, tak demokraté,“ píše.
Upozorňuje také na to, že dědictví rasismu je prorostlé všemi vrstvami americké společnosti od vzdělávání až po profesionální sport. Jako jeden z příkladů uvádí případ Colina Kaepernicka, bývalého záložníka klubu San Francisco 49ers. Ten v roce 2016 odmítl vzdát úctu americké hymně na protest proti policejní brutalitě a rasové nerovnosti, která v zemi neomezených možností stále ještě panuje, musel se tak pakovat z americké národní fotbalové ligy. Podle Oluové primárně bílí majitelé a manažeři týmů „upřednostnili méně efektivní hráče, aby nemuseli čelit nevoli za to, že mu umožnili uskutečnit protest“.
Letadlo: Systém, který frustruje všechny
Oluová však kromě kritiky nabízí i řešení, protože, jak v knize dokládá, systém, který favorizuje průměrného bílého muže, ve skutečnosti bílým mužům škodí. „Sociální konstrukt bílé agresivity a dominance je zavírá do začarovaného kruhu strachu a násilí, ve kterém jejich úspěch stojí na neúspěchu druhých, tedy barevných a žen, jediné pocity, které jim dovoluje vyjádřit, jsou vztek nebo triumfální vítězství,“ vysvětluje. A věří, že přes veškeré historické nerovnosti, je možné současnou situaci narovnat. „Abychom se osvobodili, musíme dělat lepší a informovanější rozhodnutí ohledně našich voleb, peněženek, médií a společenských očekávání,“ vyjmenovává.
„Jaká privilegia má však bílý muž v Západní Virginii, který si sotva vydělá na jídlo?“ zeptal se Olaové v online rozhovoru moderátor pořadu NBC The Daily Show Trevor Noah. Problém je podle Olaové v tom, že systém bílé nadřazenosti ve Spojených státech funguje jako letadlo, pyramidové schéma, ve kterém jsou úspěšní jen někteří. A to je podle ní zdrojem frustrací a vzteku lidí, kteří hrají podle pravidel, a přesto se jim nedaří.
„Pak hledají někoho, kdo za to může. A koho obviňují? Lidi jako jsem já a vy,“ odpovídá mu. A dodává, že očekávání, která se těmto naštvaným bílým mužům nedaří naplnit, jsou politickým problémem, který pak ústí v násilí. Že měla pravdu, jsme mohli všichni pozorovat 6. ledna letošního roku při nájezdu na budovu Kapitolu.
Dokud jsem naživu, věřím
Problémy, o kterých Oluová píše, a především způsob, jakým o nich píše, z ní dělají terč části veřejnosti. Dostává zprávy, ve kterých lidé vyhrožují smrtí jí i jejímu synovi. Policie v Seattlu obdržela již několik anonymních udání na přestřelku s její adresou a žádostí o zásah jednotek SWAT.
Tou dobou byl však doma pouze její mladší syn, který jen šokovaně přihlížel, jak se v domě zásahovka objevila, aby zjistila, že se žádná přestřelka nekoná. Tlak, kterému spisovatelka čelí, je enormní.
„Být černou ženou v téhle zemi je rizikové samo o sobě, tak jsem ráda, se z toho můžu alespoň vypsat a že můj hlas je slyšet. A věřím, že tento nespravedlivý systém můžeme změnit a zlepšit tak životy nás všech. Skutečnost, že jsem stále naživu, mi dává sílu,“ říká na otázku, jak se s tím vším vyrovnává.
