Repetice, legato...
Mohla bych pokračovat dál, protože podobných bizarností jsem posbírala mnohem, mnohem víc. Když uvážíte, co všechno v rámcovém vzdělávacím programu ministerstvo školství vypisuje v kapitolkách o obsahu hudební výchovy, jeví se výše popsané obrázky pohádkově řečeno „zralým na šatlavu“.
Už v rámci první třídy by měl žák například umět „pracovat nejméně s deseti písněmi, nejméně se čtyřmi poslechovými skladbami a nejméně dvěma hudebně pohybovými hrami“. V učivu pro čtvrtý ročník jsou pojmy repetice, legato – staccato, dvojhlas, předznamenání... Na konci páté třídy by měl „nabýt povědomí o skladatelském významu J. S. Bacha, W. A. Mozarta, L. Janáčka, V. Nováka a dalších podle uvážení vyučujícího“. Realita pokulhává. Vypadá to na zatmění nad osnovami a na soumrak hudebky v Česku.
Hudba do škol
|
Naštěstí existují učitelé, kteří jsou do hudebky zapálení, a projekty, které je v jejich zápalu podporují. Třeba projekt Hudba do škol. V rámci něho organizuje Česká filharmonie setkávání nadšených učitelů hudební výchovy. Na tom posledním, říjnovém, jsem se byla podívat. Učitelé a učitelky a jejich tvořivá Já se v Rudolfinu položili do výpravných workshopů – například Zdeněk Šimanovský, autorita v oblasti muzikoterapie, zasvěcoval do svých metod, Jitka Kopřivová předvedla hudebněpohybové tvořivé hry osobnostního rozvoje žáků (opravdu se mi líbilo, jak dospěláci tančili s šátky, ťukali do dřívek, oddávali se rytmickým improvizacím, a představovala jsem si, jak to bude bavit jejich žáky, až s tím vyrukují ve svých třídách).
Klára Boudalová, vedoucí celého projektu, si vzala na starost workshop Od partitury do dětského srdce. Vyprávěla o Vivaldiho koncertech fakt chytlavě – přišla jsem domů a prostě si musela pustit Čtvero ročních dob. Tak by to mělo fungovat: že by děti po hudebce měly mít chuť pustit si doma něco pěkného.
S Klárou Boudalovou jsme pak po seminářích mluvily o tom, proč to je s hudebkou ve školách vesměs tak bídné, když jde dělat tak zajímavě a kreativně: „Jasně, je to velký problém, existuje spousta míst, kde to takto nefunguje. Víme, že předmět hudební výchova nemá dostatečnou vážnost a úctu, ale věříme, že se to změní, protože vidíme výsledky,“ pravila optimisticky.
Když jsem se jí ptala, jak by argumentovala proti názoru, že by se měla hudební výchova úplně zrušit, uzemnila mě tím, že nejsem daleko od reality: „Mohlo by se to skutečně stát, opravdu to hrozí. Vážná hudba možná je menšinová záležitost, ale hudba obecně ne. Protože hudba znamená zvuk, hudba znamená krásný zvuk a taky emoce. Absolutně se nedá uvažovat o tom, že by se hudební výchova mohla zrušit.“
Z jejího pohledu je to ve školním dni v podstatě jediný čas, kdy se děti soustředí na rozvoj jiné části mozku než u ostatních předmětů.
„Rozvíjí se tím osobnost celkově. Buduje se rozumná spolupráce mezi dětmi. Když popadnete hudební nástroj a s někým si zahrajete, učíte se, že každý má svoji roli a zodpovědnost, učíte se poslouchat. Hudební výchova podporuje kreativitu a imaginaci. Každý si dnes stěžuje, že děti neudrží pozornost, nerozumí textu, a s tím právě hudba umí pomoci. Máloco to člověka naučí tak dobře jako hudba.“
