Příběh Marty Nesnese, abych se bavila sama
Dlouhá léta jsme s rodinou jezdili v zimě na lyže. Byl to takový rituál. Nebýt covidové pauzy, mohla bych dokonce tvrdit, že od svatby s manželem opravdu jezdíme na hory každý rok, dokonce na stejné místo. Ale o to tady nejde.
Loni se mi během zimního pobytu stala taková nepříjemnost, na sjezdovce mě srazil jiný lyžař a bylo to celkem vážné, proletěla jsem se i vrtulníkem. Manžel a synové se tehdy prý opravdu modlili, abych to přežila. To se mi naštěstí povedlo, ale jisté následky na mně úraz nechal.
Single ženy jsou šťastnější než ty vdané. Manželství prospívá hlavně mužům |
Předně jsem pochopila, že na lyže si už nedokážu stoupnout. Strach mi to nedovolí. Nikdy bych ovšem rodině nezkazila dovolenou, takže jsem se v momentě, kdy jsem se dala trochu dohromady, rozhodla, že jezdit na hory budu dál, jen vynechám lyžování.
Proč (ne)jet na dovolenou?Společná dovolená s partnerem není jen vyhazování peněz, plánování ve dvou posiluje vztah, navíc je později na co vzpomínat. Na ní se také ukáže, jak to mezi sebou máte. Pro leckteré páry ovšem představuje i zkoušku. Najednou tráví čas spolu velmi intenzivně a mnozí na to nejsou zvyklí. Přece jen, když chodíte do práce, vidíte se večer a víc jedině o víkendu, může být takový společný týden v kuse, bez možnosti úniku, spíš horor než relax. I z toho důvodu spousta mužů není schopných jet kamkoliv bez přítomnosti partičky. Jenže hromadný pobyt několika párů může být sice úžasný, ale není to dovolená ve dvou, během které si vzájemně položíte karty na stůl. Psychologové potvrzují fakt, že problémy nevznikají na dovolené, ale že si je tam vozí lidé s sebou. Jen se ve volných dnech najde víc času na to je řešit. |
Zní to možná divně, ale kdo někdy zažil tu pohodu v našem oblíbeném středisku, věděl by, že se tam dá prožít nádherný týden i bez sjíždění svahu. Spousta kaváren, wellness, možnost procházek, předem jsem se těšila, že to bude zase něco jiného a neméně prima. A můj manžel se nejdřív tvářil, že to absolutně chápe.
Zpočátku byl hlavně rád, že vůbec žiju. Mnou nastíněný plán, že sice pojedu, ale budu se bavit jinak, odsouhlasil. Hned první den na místě to ovšem začal vnímat jinak.
„Pojď to aspoň zkusit, dej tomu šanci, stoupni si na svah a dáš to…“ neustále mě hecoval a nutil znovu lyžovat. A bohužel ani druhý den s tím nepřestal, navíc už volil ostřejší tón a spíš mi nadával a urážel mě.
Nelíbilo se mi to, zvrhlo se to v hádku, ale on si nedal pokoj. Nakonec to byl týden hrůzy, manžel si usmyslel, že dokud se nepostavím na lyže, nejsem hodna jeho lásky. Synové ho téměř prosili, aby už mě nechal v klidu, ale on si nedal říct.
Proč? To právě moc nechápu. Prý ho lyžování beze mě nebaví, prý mu chybím, ale myslím si, že to je jen alibistická lež. Spíš ho rozhodilo, že se umím bavit i sama a bez něj, že se v kavárně s někým dám do řeči, že si všechno zařídím. To ovšem z ješitnosti nikdy nepřizná.
Místo toho mě bude ponižovat a nadávat mi, že jsem zbabělec. Celá ta dovolená mě mrzí, ale musím říct, že mi svým způsobem i otevřela oči. S manželem jsme svoji patnáct let a já celou tu dobu dělala, co chtěl on. Teď vidím, že by to ani jinak nešlo. A vlastně nevím, zda se mi to takhle vůbec líbí, jestli v tom chci pokračovat.
Marta
Co by měla Marta dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
Jak partnerský nesoulad ohledně dovolené zasahuje do života Jany? Čtěte na další straně.
Příběh Jany Mám si prý jet sama
Možná stejný problém zažíváte i vy doma, možná se mi budete smát, že se čertím pro maličkosti. Ano, všichni jsou zdraví, co víc si přát, jenže já už možná brzy zdravá nebudu, když nemám ani nárok si pořádně odpočinout.
Má práce mě totiž plně zaměstnává hlavně v létě. Celou sezonu jsem v jednom kole, sotva mám možnost si vydechnout, a když se v listopadu trochu vzpamatuju, zatoužím obvykle taky někam vyrazit. Moc prostoru na to nemám, maximálně do února, pak už se zase musím chystat na léto.
Ale abych se dobře naladila, potřebuju samozřejmě sluníčko a aspoň čtrnáct dnů, kdy se dá nerušeně poslouchat šumění vln a u toho popíjet nějaký ten koktejl s milovanou osobou. Jeden by si řekl, že na tom nic není, pokud na to mám, ať si zaplatím zájezd a jedu.
To já bych moc ráda, ten problematický článek je ovšem můj muž. Už v momentě, kdy jsme se brali, mi bylo jasné, že jde o praktického člověka, který chce veškeré výdělky investovat do jistot, v našem případě do baráku. Postupoval tak, jak byl vychovávaný – nejdřív dům, práce kolem něj a pak možná i zábava, ale ta není nutná.
Můj manžel mě vůbec neposlouchá, je to jako mluvit do dubu, trápí Jarmilu |
Zprvu mi ten jeho přístup docela imponoval, když byly děti malé, necoural po hospodách, ale opravdu makal na domě a staral se o nás jako ten správný živitel. Ale když děcka trochu vyrostla a já zatoužila někam vyrazit na dovolenou, nastal problém. Co já jsem si od něj vyslechla, třeba že je to škoda peněz, ztráta času, že si přece děti mohou hrát na zahradě.
Léta jsem tak jezdívala na dovolenou se svými rodiči, aby se děti aspoň někam podívaly. Manžel byl vždycky naštvaný, co jsme si to vůbec dovolili, ale protože nás zvali rodiče, nemohl mi vyčítat peníze. Když děti odrostly mnohé se změnilo.
Především jsme zůstali s mužem v domě sami a já cítila, jak se odcizujeme. Víra v to, že by nám dovolená pomohla, ve mně, nevím proč, pevně zakořenila. Ale dostat ho k moři, navíc v zimě, to se ukázalo jako cosi nemožného.
Prosila jsem, vyhrožovala, citově vydírala, nic. „Tak si jeď, když chceš,“ odsekl mi vždycky s tím, ať vyrazím sama. Já sama už na dovolené několikrát byla, ale není to ono. Chci parťáka, chci společné zážitky, chci být jako ostatní páry, které jezdí po světě a užívají si.
Prostě potřebuju život prožít a ne přežít, což manžel, jak se zdá, absolutně nechápe. A čím je starší, tím je to jen horší. Máme sice peníze, máme na to prostor, i když tedy bohužel jen v zimě, a za mě bychom prostě něco podnikat měli. Jenže starého psa asi jen tak novým kouskům nenaučím.
Jana
Co by měla Jana dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
