S manželem jsme se několik let pokoušeli o dítě. Dvakrát jsem otěhotněla, ale dítě nedonosila. Moje těhotenství vždy skončila ještě v prvním trimestru. Když jsem otěhotněla potřetí, poslali mě hned na počátku do nemocnice. Strávila jsem zde celé těhotenství až do porodu. Byly to měsíce k nepřečkání, ale s každým dnem, který jsem měla za sebou, jsem byla blíž dni, kdy uvidím svoje děťátko. Cítila jsem, že tentokrát se to povede.
Až třetí těhotenství bylo úspěšné
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Tolik jsem si přála dceru. Byla jsem totiž tetou úžasné holčičky, bratrovy dcery, a moc jsem chtěla, aby se i mně narodila holka. To manžel měl jasno, bude to syn. Vyrostl se dvěma sestrami, matkou a babičkou a ženských měl prý už dost až do konce života. Chtěl syna a nic jiného nepřipouštěl. Dokonce se odmítal bavit o tom, jaké jméno pro dívku vybrat. Bude to kluk a bude se jmenovat po něm. A bude taky jako on, kus chlapa, sportovec, tvrdej chlap, jak vždycky říkal.
Já se tomu smála a zlobila jsem ho, že stejně budeme mít holčičku, tak ať radši spadne na zem. Jenže manžel „vyhrál“, narodil se nám syn. Porod nebyl úplně z nejpohodovějších, užila jsem si svoje, a když jsem svého chlapečka poprvé uviděla a chovala, úplně jsem zapomněla na to, že jsem tak toužila po holčičce. A manžel, ten byl tak šťastný, dokonce mu ukápla slza, možná i víc.
První roky to s malým nebylo jednoduché, byl hodně často nemocný. Dokonce nás několikrát hospitalizovali. Manžel byl z každé jeho nemoci otrávený, prý to není možné, aby on zplodil takového malého chcípáčka. Docela mě tyhle jeho výrazy mrzely, ale říkala jsem si, že asi má o něj strach, proto tak mluví. Jenže jak jsem později pochopila, manžel hodně špatně nesl, že syn není zdravý a silný, že prostě nesplňuje jeho představy pořádného chlapa. A neustále tvrdil, až se kluk dostane z těch jeho dětských bolístek, on z něho toho pořádného chlapa udělá.
Sport syna nezajímá
Když se synovi blížil nástup do první třídy, manžel hned začal vymýšlet, jakým sportům se bude věnovat. Přihlásil ho na fotbal a taky na judo. Prý se musí pořádně otrkat, otužovat a nebát se. Manžel sám je kus chlapa, sportovec tělem i duší a hlavně je hodně soutěživý. Nic jiného než úspěch neuznává. A vyžadoval to vždycky i od svého syna. Třeba ve školce nedokázal skousnout, že syn nechodil s dětmi na plavání. Dětská lékařka to nedoporučila a on se s ní dokonce pohádal, že to přehání. Nakonec syn dostal neštovice, takže na plavání ani chodit nemohl, ale manžel to pomalu dával za vinu mně, že kluka rozmazluji.
Jenže já už od počátku věděla, že náš syn nikdy nebude naplňovat představy svého otce. Je úplně jiný, rád si kreslí, ještě než šel do školy, naučil se číst, a žádný sportovec z něho nikdy nebude. Rozhodně ne takový, jak si představuje jeho otec. Syn je teď ve třetí třídě a manžel to stále ještě nepochopil, není ochoten přijmout, že náš syn prostě nebude jako on, bude ho zajímat umění, knihy a ne fotbal a box, které miluje jeho táta.
Ovšem co je úplně nejhorší, je to, že syn se svého otce bojí. Manžel vůbec nemá zábrany ho zesměšňovat, říkat mu bábovko, srovnávat ho se synem souseda, který je sice dobrý ve fotbale, ale jinak je to pořádný syčák a první stupeň základní školy prolézá jen s odřenýma ušima. Ovšem někdy mám pocit, že manžel by měl doma raději jeho než svého vlastního syna.
Pomalu na denním pořádku jsou u nás hádky, kdy mi manžel vyčítá, že jsem kluka rozmazlila, stal se z něho bolestínek, mamánek. Jenže to není žádná pravda, syn prostě nesplňuje představy, jaké si manžel udělal, a místo aby se smířil s tím, že má doma šikovného a chytrého kluka, tak je otrávený a synovi dává najevo, jak ho zklamal. Někdy si říkám, že snad raději od něj se synem odejdeme, než se mu podaří totálně syna zničit.
Klára
Názor odbornice: Důležitá je srozumitelná komunikace
Vážená Kláro! Máte pocit, že váš muž nepřijímá syna takového, jaký je. Nevidí, že je syn výborný ve škole a zajímají jej umělecké disciplíny. Rád by z něj měl ranaře, který se raději než učení věnuje fotbalu.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Správně tušíte, že nepřijetí chlapce otcem bude mít na dětskou psychiku neblahý dopad. Kdosi chytrý řekl, že bychom dítě měli mít rádi takové, jaké je, ne takové, jaké bychom ho chtěli mít. Nevíte-li si rady sama, jak nalézt spojnici mezi otcem a synem, neváhejte s vyhledáním odborné psychologické pomoci.
Pro začátek vycházejme z přesvědčení, že má táta syna rád, i když je na něj možná drsný. Pokusíme se tedy hledat, při jaké činnosti by se ti dva mohli potkat tak, aby z ní mohli mít pozitivní pocity.
Oči a uši zvenku snáz (s vaší spoluprací) vyhledají možné styčné plochy. Na Vás bude podpora společného času synka s tátou a rozhodně i ocenění otce i synka, bude-li se jim ho dařit realizovat. Z poradny mám zkušenost, pokud se nejedná o závažnou vztahovou patologii, že bývá dost času na to, abychom rezignovali na společné bytí. Leckdy totiž „postačí“, když se v rodině naučíme srozumitelněji komunikovat.
PhDr. Magdalena Dostálová
