Je to obdivuhodný, i když v důsledku asi prodělečný počin – spisy spisovatelů tak v Česku většinou končí. Vydání literárního díla Josefa Čapka, který je znám více jako výtvarník, se připravovalo na sklonku 80. let v nakladatelství Odeon.
A asi by se i uskutečnilo, nebýt transformační doby, která smetla starý Odeon i staré plány. O méně známějšího z Čapků se posléze zajímalo několik tuzemských nakladatelů, leccos i vyšlo, ale jaksi tomu chyběla souborná podoba. O tu se teď pokouší pražská Triáda.
Peníze na vydání shání těžce: své původní záměry na čtrnáctidílnou řadu zredukovala na polovinu a pravděpodobně se nepodaří dostát rytmu dvou titulů ročně.
Editor prvního svazku, literární historik Jiří Opelík, by si však přál, aby po sedmé knize následovala ještě jedna, zvláštní, která by shrnula Čapkovy drobné skici a kresby otištěné v novinách i časopisech: "To by bylo to pravé zakončení Spisů."
Ale co je na jejich začátku? Úvodní, právě vydaná kniha má prostý název Publicistika 1, ale o to pozoruhodnější obsah. Většina Čapkových sloupků, entrefiletů, fejetonů či črt se zde totiž objevuje knižně poprvé, vysvobozena ze stránek dobového tisku.
Vycházely převážně v Lidových novinách, kam roku 1921 z Národních listů přestoupili oba Čapci – vydrželi až do tragických událostí sklonku třicátých let. Josef Čapek byl v novinách fakticky zaměstnán až do 1. září 1939, kdy si pro něj do Želivi u Humpolce přijelo gestapo.
O politice klacku
Kniha Čapkovy publicistiky se zaměřila na jeho nevýtvarné texty, protože těm výtvarným budou patřit další dva svazky. Jde o takřka vyčerpávající soubor, který vychází z bibliografie Ireny Kraitlové a stranou ponechává jen drobné denní zprávičky a články, které se podle Opelíka "vyčerpávaly aktualitou a nepřesahovaly ji žádnou ze svých kvalit". Čítá více než tři sta textů, které odrážejí nejen autorův vývoj, názory a podněty, ale také proměny doby.
První články psal v pětadvaceti letech, ty poslední po padesátce. Nelze si nevšimnout, jak pozorně Josef Čapek sledoval situaci v Německu a jak mu naháněla hrůzu.
Měsíc po Hitlerově uchopení moci varoval před "politikou klacku" a upozorňoval, že za ni není zodpovědná ideologie, ale lidé: "Zlo a šílenství by nemohly vládnouti svým násilím, kdyby nebyly neseny zlobou a šílenstvím lidí."
Absurdní zvrácenost nacismu dokresloval i drobnými, leč výmluvnými příklady: vytlačení neárijské figurky malého Morice z německých humoristických listů či svévolné posunování začátků divadelních her – když má Hitler řeč, začne se hrát až po ní, tedy třeba v deset v noci. Tyto Čapkovy postoje logicky ústily i do polemik s českým národoveckým, zbulvárněným tiskem (například Polední list), který podněcoval radikální nálady a osočoval hradní politiku.
Josef Čapek, podobně jako Karel, byl přesvědčeným antifašistou a také antikomunistou (vysvětlil to například v odpovědi na anketní otázku časopisu Přítomnost Proč nejsem komunistou?). Možná o to více překvapí značně smířlivý článek z května 1938 Návštěvou v Sovětském svazu, poukazující na některé demokratizační snahy režimu. Jiří Opelík to vysvětluje silným vlivem politiky Edvarda Beneše, který na spojenectví se SSSR v protihitlerovském bloku sázel.
S plnou hubou se líp kouká
Bylo by však škoda zužovat Čapkův publicistický záběr jen na politiku. Psal ledacos, ostatně tak nazval i knižní výbor svých sloupků. Něžně a četně psal o jaru, láskyplně vzpomínal na dětství a podkrkonošské nářečí ("jak sem ho slejchal u nás, dyš lidi chodili k doktoroj Čapkoj"), ale také se ironicky strefoval do vymožeností a pozoruhodností moderní doby.
Ať už to byla nová barva podzimní sezony, "rozčilující a nelíbezná" fialová, umělé osvětlení velkoměst, mizející volná příroda či dravý nástup rozptylující povrchní zábavy, která vytlačuje skutečné umění.
Čapek s masovou oblibou biografů a sportovních zápasů dokonce spojoval i další aspekt modernosti: zvýšený konzum čokolád, nadívaných bonbonů a dalších sladkostí. "Nepochybně se to lépe kouká, když divák ke všemu zrakovému požitku má ještě v hubě kus čokolády," napsal roku 1925 v článku Pokrok a cukroví. Upřímně však doznal, že by si dal taky.
Některé ze svých úvah jako by psal o dnešku (proč se u nás nepíší povídky, o postavení českého spisovatele, vyplňování daňových formulářů – Chvála bohu, že už je po tom). A z jiných na nás naopak dýchne deprese – stěží bychom asi dneska mohli vychvalovat upravenost českých domků v pohraničí proti těm rakouským.
Svého času se objevovala posměšná hláška, že Josef Čapek psal asi tak, jako Karel Čapek kreslil. Není to pravda, i když Josef nebyl tak zapálený a pohotový žurnalista ani tak dychtivý a rozprostraněný pozorovatel jako Karel.
Psaní do novin pro něj znamenalo především existenční zajištění, službu veřejnosti, o které mluvil v korespondenci pochybovačně, sebekriticky, občas i s pohrdáním. Běžná publicistika Josefa Čapka asi nemá takovou suverenitu, stylistickou lehkost a švih jako ta Karlova.
Josef si tolik nezakládá na preciznosti formy, je zpravidla vážnější, formuluje v komplikovanějších, těžších, nicméně často i velmi poetických větách. Nepíše na efekt, ale s určitou pokorou, ostýchavostí a vnitřní poctivostí, kterou žádal i od českého národa. Neboť "na věci horší není vůbec třeba býti národem".
