RECENZE: V Šíleně smutných povídkách je Tereza Boučková šíleně dobrá

Poprvé se spisovatelka a scenáristka Tereza Boučková představuje jako autorka povídek. Jsou všední, obyčejné, o průměrných vztazích. Přesto čtenáře hluboce zasáhnou.

Tereza Boučková | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Šíleně smutné povídky

85 %

Autorka: Tereza Boučková

Odeon, 128 stran, cena 199 korun

Tereza Boučková nechrlí každý rok román. Jako by do světa vypouštěla své knihy jen po důkladném zvažování každého napsaného slova, po důsledných korekcích, škrtání a zdlouhavém hledání. Přitom všechno napsané působí lehce, žádné šroubování zápletek či point, jen povzdech nad žitím, jak odfouknutí v půli kopce. Po Indián­ském běhu před dvaadvaceti lety a o čtyři roky mladším souboru Když milujete muže přišli Smradi, práce s výchovou a práce s psaním o ní. Až v roce 2008 vyšel fenomenální Rok kohouta, jedna z nejpozoruhodnějších deníkových próz posledního desetiletí. Po fejetonech o cyklistice je teď Boučková zpátky s povídkami o vztazích. Je jich třináct, opět vycházejí v Odeonu a jmenují se Šíleně smutné povídky. Jsou smutné právě tak šíleně, jak mohou jejich hrdinové snést, aby nezešíleli.

Co má třináct příběhů společného? Důraz na vztahy v druhé polovině života. Podávají důkaz, že mýtus první velké osudové lásky je opravdu jen mýtem, lichou pohádkovou představou, kterou rozpustí nadcházející čtyřicítka, u mužů i u žen. Co dělat, když životem zatřese manželská nevěra, když děti odejdou, když se ztratí přátelé, když člověk ustrne, když přijde nemoc? Jak se odrazit ode dna a neuvázat si smyčku na nejbližší pevnou větev?

Tereza Boučková: Šíleně smutné povídky (obal knihy)

Zápletky, z nichž Boučková vychází, snad nejsou ani zápletkami, spíš banálními konstatováními. Diagnóza: samota, choroba, opuštěnost. Jenomže pak se postupně do téměř každého popsaného osudu začne vkrádat lehká ironie: copak tuhle trágu nezažil každý? Úplně každý! Komu vztahem nezamávala nevěra, ten o ní jen neví. Koho někdy nezklamal partner, děti nebo rodiče, ten si lže do kapsy nebo jen zavírá oči před pravdou, kterou nechce vidět. A právě v omšelosti tragiky je síla téhle knihy. Boučková zabrzdí každého svého hrdinu před propastí patosu a drásavého naříkání, nechá ho vystřízlivět z prvního největšího nárazu smutku a vrhne ho do dalšího života. A per se. Žij, vyzobávej si to, co sis nadrobil. A za rok znovu, dokud se, člověče, nezamyslíš sám nad sebou.

Je to absolutní absence morálního soudu, nepřítomnost nadřazeného vypravěče, co pozvedá Boučkové prózy vysoko nad průměr. Umí být sarkastická (třeba v cyklistické povídce návodně pojmenované Olok), vtipná (Krásné je žít), očistná (povídka Bouřka, asi nejpalčivější z těch třinácti), umí odpouštět (svíravá próza Proč by vstával) i přijímat v pokoře (Svatá Hana). A umí rozplakat, až úplně v závěru knihy, o to úlevněji (Přes most). Jsou tu i povídky, které jako by byly čistě osobní (hlavně asi Nejsvětější trojice) a ani nepotřebovaly čtenáře, jako by je Boučková psala čistě terapeuticky o něčem, co se do ní nespravedlivě a hluboce zarylo.

Mnoho jejích hrdinů, vlastně spíš hrdinek, vyrůstá z totality nebo z podmínek, které totalita zásadně ovlivnila, mnoho jich emigrovalo nebo se trápilo touhou po svobodě. Podobně jako v jiných jejích knihách, je i tady paralelní totalita v podobě neschopnosti opustit nefunkční vztahy nebo opakovaně navázat ty funkční. Stejně jako národu trvalo desítky let, než se rozloučil s bolševiky, trvá i jednotlivým lidem z povídek třeba i půlku života, než přestanou sami sebe obelhávat a seberou odvahu vykročit jinam. Někdy se kruhem vrátí, jindy volně vzlétnou. A čtenář? Je zasažen, nikoli originálním příběhem nebo napínavou zápletkou. Jen tím, jak důvěrně se poznává.