Šíleně smutné povídkyAutorka: Tereza Boučková Odeon, 128 stran, cena 199 korun Hodnocení: 85 % |
Tereza Boučková nechrlí každý rok román. Jako by do světa vypouštěla své knihy jen po důkladném zvažování každého napsaného slova, po důsledných korekcích, škrtání a zdlouhavém hledání. Přitom všechno napsané působí lehce, žádné šroubování zápletek či point, jen povzdech nad žitím, jak odfouknutí v půli kopce. Po Indiánském běhu před dvaadvaceti lety a o čtyři roky mladším souboru Když milujete muže přišli Smradi, práce s výchovou a práce s psaním o ní. Až v roce 2008 vyšel fenomenální Rok kohouta, jedna z nejpozoruhodnějších deníkových próz posledního desetiletí. Po fejetonech o cyklistice je teď Boučková zpátky s povídkami o vztazích. Je jich třináct, opět vycházejí v Odeonu a jmenují se Šíleně smutné povídky. Jsou smutné právě tak šíleně, jak mohou jejich hrdinové snést, aby nezešíleli.
Co má třináct příběhů společného? Důraz na vztahy v druhé polovině života. Podávají důkaz, že mýtus první velké osudové lásky je opravdu jen mýtem, lichou pohádkovou představou, kterou rozpustí nadcházející čtyřicítka, u mužů i u žen. Co dělat, když životem zatřese manželská nevěra, když děti odejdou, když se ztratí přátelé, když člověk ustrne, když přijde nemoc? Jak se odrazit ode dna a neuvázat si smyčku na nejbližší pevnou větev?
Tereza Boučková: Šíleně smutné povídky (obal knihy)
Zápletky, z nichž Boučková vychází, snad nejsou ani zápletkami, spíš banálními konstatováními. Diagnóza: samota, choroba, opuštěnost. Jenomže pak se postupně do téměř každého popsaného osudu začne vkrádat lehká ironie: copak tuhle trágu nezažil každý? Úplně každý! Komu vztahem nezamávala nevěra, ten o ní jen neví. Koho někdy nezklamal partner, děti nebo rodiče, ten si lže do kapsy nebo jen zavírá oči před pravdou, kterou nechce vidět. A právě v omšelosti tragiky je síla téhle knihy. Boučková zabrzdí každého svého hrdinu před propastí patosu a drásavého naříkání, nechá ho vystřízlivět z prvního největšího nárazu smutku a vrhne ho do dalšího života. A per se. Žij, vyzobávej si to, co sis nadrobil. A za rok znovu, dokud se, člověče, nezamyslíš sám nad sebou.
Je to absolutní absence morálního soudu, nepřítomnost nadřazeného vypravěče, co pozvedá Boučkové prózy vysoko nad průměr. Umí být sarkastická (třeba v cyklistické povídce návodně pojmenované Olok), vtipná (Krásné je žít), očistná (povídka Bouřka, asi nejpalčivější z těch třinácti), umí odpouštět (svíravá próza Proč by vstával) i přijímat v pokoře (Svatá Hana). A umí rozplakat, až úplně v závěru knihy, o to úlevněji (Přes most). Jsou tu i povídky, které jako by byly čistě osobní (hlavně asi Nejsvětější trojice) a ani nepotřebovaly čtenáře, jako by je Boučková psala čistě terapeuticky o něčem, co se do ní nespravedlivě a hluboce zarylo.
Mnoho jejích hrdinů, vlastně spíš hrdinek, vyrůstá z totality nebo z podmínek, které totalita zásadně ovlivnila, mnoho jich emigrovalo nebo se trápilo touhou po svobodě. Podobně jako v jiných jejích knihách, je i tady paralelní totalita v podobě neschopnosti opustit nefunkční vztahy nebo opakovaně navázat ty funkční. Stejně jako národu trvalo desítky let, než se rozloučil s bolševiky, trvá i jednotlivým lidem z povídek třeba i půlku života, než přestanou sami sebe obelhávat a seberou odvahu vykročit jinam. Někdy se kruhem vrátí, jindy volně vzlétnou. A čtenář? Je zasažen, nikoli originálním příběhem nebo napínavou zápletkou. Jen tím, jak důvěrně se poznává.
