Poslechněte si ukázky z Šíleně smutných povídek |
Svým přáním, aby si knihu načetla sama, vydavatele překvapila. Nicméně svolal zkoušku, na níž si spolu s režisérkou přednes Boučkové poslechl.
"Byla jsem hrozně nervózní, sotva jsem popadala dech. Sama jsem pak nabízela, aby to raději četla herečka, ale režisérka Jitka Škápíková a nakonec i vydavatel Martin Pilař si řekli, že když zkrotím nervozitu, nemuselo by to být špatné. Na rozdíl od herců, kteří někdy nahrávají knížky z voleje, já text důvěrně znám. Je to vlastně taková forma autorského čtení," vysvětluje Boučková.
Bála jsem se, že mi selže hlas
Jak trénovala? "Kromě olejování Julie a rolí lorda Rolfa s tři sta třiceti stříbrnými stříkačkami jsem se snažila najít pro čtení i dobrý výraz, který si nebude hrát na herectví, ale dá textu další rozměr," říká. Natáčela ve čtyřicetistupňových letních vedrech, v několikahodinových blocích, sevřená trémou.
Na autorská čtení je zvyklá, ale trémy se zbavuje v kontaktu s publikem, které ve studiu úplně chybí. Šíleně smutné povídky jsou navíc hodně emotivní a dojemné. "Bála jsem se hlavně, že mi u té poslední selže hlas," říká Boučková.
Teď už poslouchá sama sebe, i když to není jednoduché: "Člověk je pořád nějak nastražený, chvíli je zoufalý, že to není dobré, chvíli klidný, že to není špatné. Ještě jsem všechny povídky neslyšela. Mám přehrávač jen v autě a už mi několikrát vyhrkly slzy do očí a nemohla jsem řídit. Sama napsala, sama načetla, sama sebe dojala. Stárnu," usmívá se.
