Kvůli nemoci jste se ocitla před dilematem mnoha lidí, kteří chtějí pomoci rodičům, na druhou stranu je péče natolik vyčerpávající, že ji přenechají ústavům. Zvažovala jste druhou variantu?
Dokud to půjde, budu se snažit mámě pomáhat, aby mohla zůstat doma. Ona je tam se svým kocourkem spokojená a teď je i hodná. Má dobré sousedy, denně za ní chodí její o dvacet let mladší přítel. Nechci pomlouvat ústavy, určitě je řada těch, kde se o staré lidi dobře starají, ale je to pořád ústav. Stará se tam o vás personál, je to cizí prostředí. Máma je totálně závislá na kocourkovi, toho si do ústavu nemůže vzít. Kdybychom ji od něho oddělili, nepřežila by.
Ústav vylučujete?
Neříkám nekompromisní ne. Pokud by se její stav radikálně zhoršil, nezvládla bych to. Taky musím myslet i na sebe. Zní to drsně, ale člověk si musí nastavit hranice, za které nepůjde, aby to nebylo sebedevastační. I já mám právo prožít ty poslední roky, kdy ještě leccos můžu aktivně dělat, dobře.
Péče o člověka s touto nemocí v domácím prostředí ale není jednoduchá.
Tu samou nemoc měli i rodiče mámy. Babička se v poslední fázi hrozně trápila, pořád hledala svoji maminku. Utíkala z domu, ztrácela se nám. Moje máma už se o sebe nepostará. Není schopna sama brát prášky, neumí si nic uvařit, respektive jsme jí museli všechny spotřebiče schovat, protože by uhořela.
Tereza BoučkováTereza Boučková (59) je dcerou spisovatele Pavla Kohouta a Anny Kohoutové, asistentky režie. Má starší sourozence Ondřeje a Kateřinu. Vystudovala gymnázium, na vysokou školu nebyla kvůli otci disidentovi přijata. Pracovala tak jako uklízečka, pošťačka, domovnice, balila gramofonové desky... Rok před revolucí jí vyšla první kniha Indiánský běh, na její motivy později napsala scénář pro televizní film Zemský ráj to na pohled. Je také autorkou scénáře k filmu Smradi Její nejprodávanější knihou je Rok Kohouta (2008) s téměř 60 000 prodanými kusy. Na podzim jí vyšla kniha Život je nádherný.
|
Jak to řešíte?
Platíme její sousedce, která mámě ohřívá jídlo, dává kocourkovi, nosí jí večer prášky... Vy si sice můžete koupit službu roznášení prášků na sociálním odboru, ale večer je nikdo nenosí. Přitom ty, které zpomalují Alzheimerovu nemoc, se musí brát právě večer. Bohužel stát dělá všechno pro to, abyste se k příspěvku na péči, díky kterému můžete nemocnému spoustu věcí zaplatit a péči si ulehčit, nedostali. Úředníci si hledají důvody, proč vám ho nedají. Zajímavé ale je, že kdybychom mámu dali do ústavu, tak ten si ze dne na den zařídí ten nejvyšší příspěvek, co lze získat. My jsme i na ten nejnižší dosáhli, až když sestra najala právníka.
Vaši sourozenci žijí v zahraničí. Neštve vás, že jste tady na všechno sama?
Tyhle pocity jsem si zakázala.
Takže tam ale byly.
Samozřejmě. Někdy jsem měla pocit, že by mohli přijet častěji a víc se zapojit. Ale žijí daleko. Něco jsme si vyříkali, něco jsem v sobě potlačila. Snaží se pomoci, ale jsou tu minimálně. Abych nepodléhala některým nepříjemným pocitům, řekla jsem si, že se přece o maminku starám taky kvůli sobě. A fakt je, že nejvíc se o ni zatím stará její dávný přítel. On mámě vrací ty roky, kdy o něj pečovala a dělala mu zázemí. Přitom by už dávno nemusel. Velmi ho obdivuju.
Lékaři tvrdí, že Alzheimer do pár let bude velmi rozšířené onemocnění. Donutila vás situace s maminkou přemýšlet o vlastním stáří?
Myslím na to neustále. Pořád řeším, co mám dělat, abych do toho nespadla, protože jediné, co se o nemoci ví, je, že má i genetické dispozice. Ale moje máma to taky řešila, strašně se té nemoci bála a pak propukla a nemohli jsme ji vůbec dostat k doktorovi. Pamatuju si, jak kdysi tvrdila, že než žít tak, jako ke konci žili babička s dědou, spáchá sebevraždu. Taky si to někdy říkám. Ale potíž je v tom, že u Alzheimera nepoznáte, že už to začalo. Je to plíživý proces.
