Před rozhovorem s vámi jsem byla v knihkupectví a přišlo mi až líto autorů té spousty knih, které tam leží. Jaký je váš osobní důvod, proč píšete?
Zrovna nedávno se mě zeptal můj známý, kterému je osmnáct let, jestli moje další knížka bude nějakým přínosem v už tak zahlceném knižním světě. Jestli v ní bude něco opravdu nosného oproti ostatním. A já jsem jednoznačně odpověděla, že ano. Řeč byla o historickém románu Rozbité světy, v němž jsem zhmotnila téměř zapomenutý příběh nedospělé dívenky, která část druhé světové války přežívala úplně sama, bez rodiny a přátel. Román je inspirovaný skutečnými událostmi, a pokud bychom tyto příběhy nechali my autoři bez povšimnutí s tím, že na trhu je beztak už dost jiných knížek, nemohli by nám pamětníci předat svoji životní zkušenost. A my všichni bychom se z ní nemohli poučit. Čím déle píšu o historii, tím více nezmapovaných momentů nacházím. Možná si taková témata vybírám i proto, že jsem učitelka a mám tendenci pomocí beletrie i trochu vzdělávat.
V domnění, že je to naprosto dokonalé, jsem verzi s pýchou dala přečíst manželovi a čekala, že si z toho doslova sedne na zadek. Přečetl dvě strany a řekl: „Je tam moc vedlejších vět přívlastkových.“
