RECENZE: Účastníci zájezdu - zatím nejlepší film roku

Na Viewegha se v Česku spolehlivě chodí, v tom mají Účastníci zájezdu natočení podle jeho románu předem výhodu.

Mnohem překvapivější však je, že se nezrodil jen další „vieweghovský“ přepis, nýbrž svébytný, zatím vůbec nejlepší český film roku.

Celovečerní prvotina režiséra Jiřího Vejdělka působí nečekaně celistvě a zrale. Není to komedie pro hlučnou zábavu, nýbrž pro velice soukromý úsměv, komedie, při níž nevtíravě vlhnou oči, a třebaže hodně vypráví o lásce, ještě víc se týká citu něžnějšího a nesobečtějšího – totiž soucítění.

Neboť hrdinové, které na pár dní svede dohromady autobusový výlet k moři, chtějí své blízké vesměs udělat šťastnými, jen se jim to nějak nedaří.

Radost ze zábavy i detailů
Napoprvé se člověk nechá unášet příjemnými vlnami chytré zábavy, napodruhé si vychutnává radost z režiséra perfekcionisty, který slova přetavuje v přesné dramatizační detaily. Rodinné rozmíšky i generační přehlíživost nenápadně stupňuje v kolovrátku řečí, jež spolu musí ze zdvořilosti vést cizí lidé.

Účastníci zájezdu

70 %

ČR, 2006, 113 minut

Režie: Jiří Vejdělek

Hrají: Ondrej Kovaľ, Anna Polívková, Eva Holubová, Bohumil Klepl, Jitka Kocurová, Květa Fialová, Jana Štěpánková.

Charakteristiky postav, s nimiž pak může dál pracovat, staví z kratičkých výjevů v autobusu. Stačí vzájemné vražedné pohledy manželů v podání Evy Holubové a Bohumila Klepla či jednotlivé reakce na dojemně sladkou naivitu průvodkyně alias Jitky Kocurové, pro niž jsou všichni „človíčkové“ a „čumáčci“.

Kouzelnou dvojici tvoří řidiči Karel a Karel, kterým Pavel Liška a Miroslav Krobot darovali tón zasmušilých klaunů, jejichž svět se smrskl na sčítání mizejících plastových podšálků.

Osobnostní rysy, jež Vejdělek načrtne během cesty, pak rozvíjí v náladě moře a okamžiku dokresleném hudbou. Anna Polívková je až mučivě věrná v sebeironické hořkosti dívky vědoucí, že ani její intelekt jí kilogramů neubere a krásy nepřidá. Dvě dorostenky dospějí od plážových obřadů ke grotesknímu souboji o mužské skalpy, jenž baví i bolí stejně jako výkyvy vztahu dvou homosexuálů, konečně nekarikovaných, či strach malého kluka, zda nemá stejné sklony.

Uvolnění střídá napětí
Uvolněnost střední části, kde by se ještě dalo střihat, postupně zhoustne a vyhrotí se: z nádherného úniku do hlubin v ponižující soud nad „úchylem“ či z uhýbavé konverzace o Hvězdných válkách v nezvyklou, přitom však průzračně čistou erotickou scénu.

Silný závěr přidělí vlastně každé postavě gesto jistého milosrdenství, osvobozující i navzdory troše smutku jako tanec dvou dam – Jany Štěpánkové a Květy Fialové, volba z rozumu, k níž dojde hrdinka Polívkové, nebo milost, již zpěvák udělí husičce průvodkyni.

Účastníci zájezdu samozřejmě nejsou dokonalí. Některé bonmoty nezapřou svůj literární původ: mají vtip, ale nelze jim věřit spontánnost. Také dobová satira o rodince českých šetřílků jako by stála trochu mimo a občas se potvrdí, že se v příběhu vlastně nic moc neděje – což však režie šikovně kamufluje poezií, která není turisticky přezdobená, a emocemi odměřenými tak úzkostlivě, aby z nich nevanul ani stín kýče.

Na plakátech by zkrátka mělo stát: Zapomeňte na Viewegha a dívejte se, jak Vejdělek pozoruje, vypráví, soucítí. Měl by točit dál a hned.