RECENZE: Šifra mistra Leonarda, průhledná a sterilní

Filmová adaptace románového hitu Dana Browna se drží románové předlohy. Výsledný dojem je šedivý, podtržený slabým výkonem Toma Hankse.

Režisér Ron Howard je zručný vypravěč, což dokázal snímky jako Čistá duše nebo Apollo 13. Nesnadný úkol převést rozsáhlý román Šifra mistra Leonarda do filmového jazyka zvládl se ctí.

Dokáže kreativní vizuální zkratkou popsat složité procesy, například scénu na začátku, kdy Langdon dešifruje v Louvru anagramy. Povedený je i závěr příběhu, kdy hlavnímu hrdinovi dojde, kde leží sarkofág s ostatky Máří Magdaleny, údajné ženy Ježíše Krista a matky jeho dítěte.

Howard se drží pravidel žánru a důsledně je bez větších přehmatů dodržuje, na druhou stranu se pod tíhou všech motivů a informací, které se na diváka od začátku vyvalí, uchyluje k bezbarvé standardní rutině.

Šifra mistra Leonarda

60 %

USA, režie Ron Howard, Předloha: Dan Brown, hrají Tom Hanks, Audrey Tautou, Ian McKellen, Alfred Molina, Jean Reno, titulky, 149 minut.

Streamovací služby: Max (CZ zvuk, titulky)

Kinobox: 72 %

IMDb: 6.6

Film od počátku pevně drží diváka v objetí vraždného tempa, kterému nevadí občas trochu kostrbaté vysvětlování a ozřejmování souvislostí. Ovšem na druhou stranu vás ani ve vypjatých momentech plně nestrhne, jako by někdo ze stříbrného plátna vypumpoval veškerý život.

Všechno je zdánlivě na svém místě, motivy, souvislosti, pohnutky, vše spolu souvisí, z příběhové konstrukce nic moc netrčí, bojíte se, když se máte bát, usmějete se, kdy se máte usmát... Tak kde je chyba?

Možná to zní zvláštně, říct o filmu, který přináší tak silný příběh, že vám prolétne hlavou a za pár dnů vám po něm v mysli moc nezůstane, ale právě Šifra mistra Leonarda je příkladem takového paradoxu.

Tak rozpačitý Hanks ještě nebyl
Dost možná je tím vinen Tom Hanks, který odvedl nejrozpačitější výkon své kariéry. Robert Langdon je v jeho podání umorousaný, nudný a jednorozměrný ňouma, který v sobě má trochu z nemotornosti Billa Murryho, ale jinak v zásadě jen chodí, mluví a kouká se unaveně a překvapeně.

Hanksově unylé postavě nepomůže ani poněkud varchlatý motiv fóbie ze stísněných prostor, kterou si přivodil, když jako malý kluk spadl do studně. Tento motiv nedokázali filmaři nijak rozumně zužitkovat. Langdon má nejdřív problém vlézt do výtahu, později do opancéřovaného auta.

Film versus kniha

Už od počátku bylo zřejmé, že do filmového zpracování Šifry mistra Leonarda nebude možné "nacpat" vše, o čem v knize vypráví Dan Brown.

Pro produkci bylo výhodné, že se skoro celý příběh prakticky odehrává během jediné noci a následujícího dne, takže tady nebylo třeba "přeorávat". Nutné však bylo zhutnit historizující pasáže o vzniku a fungování Převorství sionského, stejně jako o existenci Opus Dei.

Vyfabulovaný, účelovými fakty a odkazy podložený příběh tak sice ve filmu ztratil část svého kouzla, které nutí čtěnáře po celém světě vydržet číst do konce, ale ne natolik, aby nepochopil funkci obou institucí. Vyloupla se tak hlavní kostra příběhu, hledání sarkofágu Máří Magdalény a svatého grálu, kterou oživují různé drobné scény.

V rámci možností se drží věrně knihy, až na dva do očí bijící případy, z nichž smrdí product placement na sto honů. Brown rozhodně nepopsal Sophie Neveu jako tak dobrou řidičku, aby si troufla ve velké rychlosti couvat malým smartem od americké ambasády při útěku před policií. K počítači do londýnské knihovny s Robertem Langdonem taky nedorazila. Radši v autobusu ukecala mladíka, aby jim půjčil mobil, kde našli potřebné odkazy vedoucí k Isaacu Newtonovi. A do třetice - s klíčem od trezoru to bylo taky trochu zašmodrchanější, ale to lze v rámci zjednodušení pochopit.

Při sledování filmu na čtenáře prakticky nečeká žádné překvapení, jen si vybavuje jednotlivé kapitoly. A až bude příště číst, zcela jistě si bude vybavovat konkrétní obličeje. Odulého a prkenného symbologa Toma Hankse (byť ho Brown popsal jako stárnoucího šviháka), přitažlivou kryptoložku Audrey Tatou, proměnlivého slizkého "kripla" a historika Iana McKellena, výrazného zabijáckého albína Paula Bettanyho i zabejčeného policajta Jeana Rena, jehož postavu psal Brown přímo podle něj a pro něj. Vizualizace je největší předností filmové verze, která je však horkotěžko uvěřitelná, stejně jako kniha.

Celou dobu čekáte na scénu, kdy hlavní hrdina v nějaké katarzi svého démona překoná, nic se nestane. Motiv prostě zmizí, stejně jako se objevil. Jen na konci pateticky oznámí, že se v temné studni modlil k Ježíšovi, aby si zase mohl hrát se svým psem. Připomíná to marné pokusy oživit ovadlou mrtvolu, kterou Hanks z Langdona vymodeloval.

Jediná postava, která projde hlubším vývojem, je Sophie Neveu v podání Audrey Tautou. Nejdříve vás sice zarazí, jak moc povadle a skoro až asexuálně může božská Amélie vypadat, jak ale film ubíhá, právě Audrey Tautou vykreslí nejplastičtější, nejvěrohodnější a také nejsympatičtější postavu.

Je otázkou, jestli je její výkon bezesporu nejlepší ze všech herců proto, že její postava je jediná, která dělá víc, než jen běhá a diví se, ale projevuje navíc emoce nad hlubokými vnitřními proměnami. Tak jako tak, je nejpříjemnějším překvapením jinak herecky průměrného filmového kousku.

Tento film má církvi ublížit?
Když se na konci Langdon s plochým bernardýním pohledem Sophie zeptá, jestli si myslí, že žijící Ježíšův potomek lidem víru vezme nebo vrátí, podaří se mu formalovat otázku pro dnešní dobu.

Časy reinterpetace mýtů a dějin, očištění, návratu ke kořenům a devalvace jistot bývají předehrou k epochálním společenským změnám. Fenomén Šifry mistra Leonarda do těchto souvislostí zapadá. Brownův příběh nepotřebuje nijak excelentní filmové zpracování, stačí jakékoli profesionálně zvládnuté, aby se fenomén šířil dál.

V tomto smyslu odvedl Howard a jeho tým čistou práci. Brown je obratný manipulátor, stvořil plastickou, profesionálně zvládnutou pop-intelektuální mystifikaci, která zaujme každého.

Andělé a démoni

Užvaněná schůze s pěknými rekvizitami

RECENZE: Profesor Langdon, jenž rozluštil Šifru mistra Leonarda, v druhém filmu Andělé a démoni zachraňuje Vatikán. Církev se zlobí, divák zívá. více

Běžný divák se ocitne ve světě symbolů, za kterými tuší houštiny neprostupných a přitom tak lákavých intelektuálních souvislostí, ke kterým by se v běžném životě nikdy nedostal.

Pro vzdělané publikum jsou Brownovy rafinované hry výzvou. Pro odmítnutí knihy, filmu a pohoršení nad nedůslednostmi je třeba hlubšího duševního výkonu, což intelektuálové milují.

Howardův film neudělal nic víc, než tenhle dokonalý mix intelektuální zábavy pro masy a masové zábavy pro intelektuály přiblíží ještě většímu počtu lidí. Filmařsky je ale tak bezbarvý a krotký, že po něm za pár let neštěkně ani pes.