Herec, zpěvák, spisovatel, autor textů písní, kabaretiér a lidový filosof Jan Vodňanský, který se proslavil zejména v tandemu s Petrem Skoumalem, se narodil v roce 1941 v Praze. Vystudoval ekonomiku a organizaci strojní výroby a získal titul inženýr. Zároveň externě vystudoval filosofii a historii.
Po dvou dnech hospitalizace s covidem zemřel humorista, básník, zpěvák a nesmírně hodný a chytrý člověk Jan Vodňanský.
Protože se narodil ve stejný den a ve stejné porodnici jako Václav Klaus, existovaly veselé teorie o tom, že v porodnici mohlo dojít k tragické záměně - humoristou a showmanem měl být Václav Klaus a prezidentem Jan Vodňanský.
Foto s Petrem Skoumalem a se mnou z našeho obýváku, rok +- 1982.
Obdivovatel divadla Semafor začínal psaním textů založených na absurdním humoru, věnoval se také tvorbě pro děti. Ve vinárně se seznámil s klavíristou Petrem Skoumalem a složili spolu několik písniček pro rozhlasové pohádky.
Od roku 1964 už coby duo Vodňanský + Skoumal vystupovalo s pásmem slovních hříček a písniček, dva roky poté představili svůj první samostatný program Secese – Recese aneb Dvakrát dva a poprvé se objevili v televizi.
Průlomem se stal jejich celovečerní program v Činoherním klubu S úsměvem idiota, nahraný na desce a vydaný i knižně. S tandemem spolupracovali Miloslav Štibich, Leoš Suchařípa nebo Vladimír Jiránek, dostali prostor v Kabaretu u dobré pohody.
Připomeňte si Jana Vodňanského v archivní reportáži:
29. února 2008 |
K nejslavnějším písním dvojice patří Grizzly, Pověz miláčku, Jak mi dupou králíci, Mauglí, Neteře, Maršálové, Ukolébavka pro hysterku, Markýz de Sade, Horké letní odpoledne nebo Králíci pokusný.
Poté, co Vodňanský podepsal Chartu 77, musela dvojice přerušit činnost. Po rozpadu dua Vodňanský působil v Bratislavě, účinkoval v pořadech pro děti a mihl se i ve filmu Zvířata ve městě. Po revoluci se věnoval přednáškové činnosti, vystupoval v divadlech i na zahraničních zájezdech.
Pro dílo Jana Vodňanského byla typická hra se slovy a ironický humor. Báječně uměl karikovat zejména prkenné fráze a tuhá hesla, kterými se vyjadřoval komunistický režim. Své hříčky a verše přednášel osobitou dikcí, jakoby stále udivenou, nevěřícnou, která se k nim bezvadně hodila. Bylo v tom cosi švejkovsky podvratného - s úsměvem idiota se vyjadřoval přesně v těch floskulích, v nichž svého času komunikovala „strana a vláda“.
Jeho humor byl intelektuální, přitom lidový, v tom nejlepším slova smyslu. Inspirovalo ho vše, co zažil nebo kolem sebe viděl. Stačilo málo a na požádání ze sebe vysypal mistrnou miniaturu jako „nahoře žena, prsy jak cent/a dole a dole...adolescent“.
