RECENZE: Dvojalbum Lucie v opeře je dýchavičná hra na umění

Turné Lucie v opeře vyvrcholilo koncertem v pražské O2 areně. Kdo si chce spojení druhdy nejpopulárnější tuzemské kapely se symfonickým tělesem připomínat opakovaně, má prostřednictvím dvojalba Lucie v opeře 2022 možnost.

První disk obsahuje dvanáctiskladbový průřez zmíněným turné, druhý studiové „symfo“ remixy skladeb Černí andělé, Fénixovy slzy, Panic, Vona říká jó, Šrouby do hlavy, Chtěli jsme lítat a Nejlepší, kterou znám.

Začněme bonusovým diskem. Výhrady, které bylo namístě vznést v souvislosti s opětovným koncertním spojením Lucie se symfonickým orchestrem, platí tu více, tu méně i pro sedmičku remixovaných skladeb. Nový kabát jim příliš nesluší, je zbytečně načančaný a zároveň šosácky usedlý.

Černí andělé by rádi zněli dramaticky, v souvislosti s textem snad i varovně, ale bombastická aranž zadupává do země jejich původní bezprostřední kouzlo a švih. Fénixovy slzy z poslední studiovky EvoLucie smyčce vůbec nepotřebují a Panic je v nové podobě vyloženě trapný. Pardon, ale proč podbarvovat „vznešeně“ znějícími smyčci text o troubovi, který si nemůže najít holku?

O něco lepší je nářez Vona říká jó, jedna z nejšťastnějších skladatelských chvilek kapely. Originál ze skvělého alba Černý kočky mokrý žáby je sice nepřekonatelný, ale budiž. I v nové verzi je to strhující jízda. Letitá hitovka Šrouby do hlavy má tak silný ústřední motiv, že ji snad ani nejde pokazit.

Zde ji Lucie předkládá v hutnějším a plnějším aranžmá, nicméně – mladistvá energie a v tom nejlepším slova smyslu nadrženost původní podoby se zpět přivolat nedá. V případě Chtěli jsme lítat a Nejlepší, kterou znám platí to samé.

Nová aranž je zvlášť neobohacuje, nepřináší nic nového, překvapivého či nečekaného. Poslech prvního koncertního CD je skličující zážitek. Slyšíme svého času energií nadupanou kapelu, jak se na pódiu trápí a popírá svou někdejší podstatu.

Lucie v opeře 2022

40 %

Lucie

Lucie bývala skvělá v tom, jak dokonale uměla vybalancovat rockovou nespoutanost, popovou chytlavost, a textovou nejednoznačnost a hravost. Dříč Koller, chuligán Kodym, mimoň P. B. Ch. a smíšek Dvořák společně měli charizma, sympatickou pouliční drzost a chuť dělat si věci po svém.

A dnes? Za zvuků symfonického orchestru se publikum a možná i sami sebe snaží přesvědčit, že jsou zase semknutí a mají na to, podat třeba takovou Krev a r’n’r tak, aby z ní jako tenkrát běhal mráz po zádech. Nemají, bohužel. Není jediný důvod poslouchat hru na velké umění. Lucie si už něco takového vyzkoušela, v roce 2002 odehrála koncert ve Státní opeře Praha, který rovněž vyšel na CD. Zbytečné to bylo už tenkrát a poslouchat něco podobného v roce 2023 je čirá marnost.

Ke spojení se smyčcovými tělesy se rockové a metalové kapely uchylují ve chvíli, kdy už nevědí, kudy kam. Zkusili to mnozí, počínaje Deep Purple přes Scorpions, Kiss, Arakain a konče třeba Metallikou a jejich dvojdílnou hrůzou S&M.

Těžko spekulovat, v jaké tvůrčí pohodě či nepohodě se členové Lucie nacházejí. Nabubřelé a po bedlivějším ohledání duté počiny jako Lucie v opeře valnou naději na to, že se od nich můžeme dočkat ještě něčeho čerstvého a nezatíženého pohodlným a nostalgickým vzpomínáním na staré časy, bohužel nedávají.