Dokumentární road movie s názvem Život herce: František Němec mezi řádky potvrzuje, že herec o sobě nerad mluví. Tudíž metoda dialogu s režisérem, kterého si sám vybral, byla zjevně jedinou cestou k důvěrnosti, nicméně důvěrnosti nevtíravé a plné respektu, ač se navzájem znají roky.
Slavný Hamlet
Jiří Strach se s Němcem potkal poprvé před kamerou v dětské roli snímku Otakara Vávry Veronika, který vznikl v roce 1985; za své režisérské dráhy pak herce sám obsadil třeba do Labyrintu či Ztracené brány. „Mám k němu takřka synovský vztah, je to člověk nevídané pokory, chytrého humoru a nekonečné laskavosti. Bylo mi velkou ctí, že právě mě si František Němec přál jako režiséra svého bilančního portrétu,“ vyznal se Jiří Strach.
I přátelské putování má však jisté hranice. Jediné zaklení, k němuž přispěje náhoda na silnici i nálada ve voze, musí Strach z Němce páčit. Do vlastního soukromí herec kameru nepustil, zato ji vzali s sebou na návštěvu k Němcově sestře, která objevila staré rodinné fotografie. Na umělecké dráze Františka Němce nesmí pochopitelně chybět dvě zásadní zastávky. Tu divadelní zastupuje slavný Hamlet v režii Miroslava Macháčka, u něhož se prý každý musel rolí „prosoužit“ a který Němcovi hned na začátku zkoušek přikázal: „Teď zapomeň všechno, co víš o herectví.“ Vyplatilo se.
Peklo s majorem Zemanem
Filmovou legendu pak reprezentuje Němcova role v komediích Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. Při hledání skály, na niž v druhém dílu šplhal, prozradí herec, jak od začátku prosazoval, že malého hrdinu musí hrát „to ušaté torpédo“ neboli Tomáš Holý, ač produkce měla tehdy v záloze jiného adepta.
A když se při natáčení loňské vánoční pohádky Karla Janáka Nejlepší přítel zjeví herec v úboru Lucifera, s narážkou na Strachova Anděla Páně zavtipkuje, že „na nebi je obsazeno, tudíž musím do pekla, třeba bych tam potkal zajímavé lidi“. Což je přiléhavý smeč na temnější témata, od účasti v seriálu 30 případů majora Zemana až po antichartu. „Zemana šlo odmítnout – a skončit,“ míní Němec a dodává, že lidé mají sklon míchat herecké role a občanské postoje „do jedné buchty“.
Dobrá vzpomínka
Antichartu Němec označuje za schůzi, o jejímž pravém účelu nikdo předem nic netušil: „Kdyby to věděli, myslíte snad, že by tam šli? Lidi jako Werich?“
Nositeli Thálie za roli dirigenta ve hře Na miskách vah, který stále vystupuje třeba v pražském Ungeltu, dnes chybí, že už se po představení nechodí pospolitě do klubu, popovídat si o divadle u skleničky. Nicméně nostalgií netrpí: „Člověk musí vědět, že každé představení jednoho dne odejde.“
A když se ho ve finále společné jízdy Strach zeptá, co má vlastně po herci zůstat, odpoví letošní pětasedmdesátník Němec stručně: „Dobrá vzpomínka.“
