Kladu si otázku, zda je dobře svěřit dvěma klukům dítě, uvažuje Strach

  15:58aktualizováno  15:58
Jiří Strach má rád protiklady. Jednou natočí nejsledovanější pohádku desetiletí, aby poté přehodil k mysteriózní kriminálce Labyrint. A podobně různorodý je i jeho život v soukromí. Na prahu 45. narozenin se tento rodilý Pražák stal dobrovolným hasičem ve vísce Přepychy. V rozhovoru pro 5plus2 se zamýšlí i nad svobodou či právem gayů vychovávat děti.

Režisér Jiří Strach v pořadu Za scénou | foto:  Dan Materna, MAFRA

Ve třetí řadě mysteriózního seriálu Labyrint se režisér Jiří Strach vydal na venkov. Sám má přitom k českým vesnicím blíže, než by se mohlo zdát. Stal se z něj dokonce dobrovolný hasič. Pořád ale nepřestal přemítat nad otázkami s filozofickým přesahem. „Žijeme ve světě, který chce být tak moc lidský, až se stává nelidským,“ říká. 

Máte rád vesnici?
Strašně rád a řeknu vám proč. Vesnice je totiž ještě pořád jiná. Taková nezkažená. Jsem sice rodilý Pražák, ale skoro všechny víkendy jsme trávili v Čelákovicích, kde jsem měl babičku. Takže jsem vlastně částečně venkovské dítě. Ani teď mi není venkov vzdálený. Moje žena Magdička zdědila baráček po dědovi a po babičce v Bdeněvsi, takže víkendy teď trávíme často tam. Nedávno jsem byl v hobby marketu, koupil jsem si motyku, krumpáč a podívejte! (ukazuje na mozoly) 

Takže jste se dal na zahradničení?
Jsem takový zahradník, že jen co jsem vzal do ruky křovinořez, během tří minut jsem přesekl přívodní kabel a vylítly pojistky v celém baráku. Umělec se chtěl realizovat na zahradě. Ale abych se ještě vrátil k tomu venkovu, představte si, že v obci Přepychy, kde jsem nedávno byl u posvěcení nového zvonu, jsem se dokonce stal členem sboru dobrovolných hasičů. Tolik já a vesnice. 

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech.

Počkejte, vy jste teď hasič z Přepych?
Ano, já jsem hasič z Přepych. Mám průkazku i s razítkem a dostal jsem i takové ty montérky s dvěma žlutými pruhy a nápisem Hasiči. Říkal jsem si, že v tom možná budu normálně chodit po Praze. 

Minimálně u žen byste určitě sklidil velký úspěch. Pokud tedy to vaše hasičské angažmá není jen naoko. Mimochodem, platíte příspěvky?
Předplatil jsem si je dokonce na deset let dopředu! Co kdybych na to jeden rok zapomněl a oni mě vyloučili? 

Vidíte, to byste pak nemohl ani na soutěže...
Prosím vás, já se nebudu zdržovat s žádnými soutěžemi. Chci hasit rovnou stodolu nebo alespoň stoh! Akorát jsem si říkal, že kdybychom měli poplach, asi by ta hořící chalupa lehla popelem, než bych za hodinu a půl přijel z Prahy. Nicméně když teď o víkendu na zahradě zalévám rajčata a držím hadici, moje žena se mi směje, že už trénuju na zásah. Sice o tom tady teď žertujeme, ale já si dobrovolných hasičů nesmírně vážím a je pro mě velká čest, že u nich můžu být spíš taková ozdoba. To je asi to správné slovo. Ostatně, kdo může říct, že má ve sboru Lotranda? 

Chtěl jste být jako malý kluk hasičem?
Strašně! Měl jsem jako dítě dva sny a oba se mi svým způsobem splnily. Jeden z nich byl stát se hasičem a druhý být členem horské služby. Moje žena je totiž ze Šumavy a do Železné Rudy pořád jezdíme. Je to prostě moje spádová oblast, takže už patřím i k tamější horské službě. Je to ale zvláštní, že mě vždycky zajímaly záchranářské profese. Nejdřív to byli hasiči, pak horská služba, pak jsem viděl Nemocnici na kraji města a chtěl jsem být primář Sova. Později jsem toužil být farářem. To je zase pro změnu takový zachránce duší… 

Víte, ta má otázka na vesnici měla být původně docela banální oslí můstek ke třetí řadě Labyrintu, která se povětšinou odehrává na vesnici.
Vidíte, a je z toho skoro hlavní motiv. Můžete pak do titulku napsat: Stracha přestalo zajímat režírování, už chce jen hasit! 

Fotogalerie

Pojďme tedy k seriálu, protože oslí můstky v rozhovoru s vámi získávají úplně jiný rozměr. Ještě před vysíláním třetího Labyrintu jste se nechal slyšet, že další řadu už točit nebudete. Proč nechcete pokračovat v tak úspěšné sérii?
Říká se přece třikrát a dost, nebo ne? Já hlavně nechci být celoživotní režisér Labyrintu, notabene si myslím, že i pro diváka jsou tři sedmidílné série tak akorát. Také už potřebuje nové prostředí, nové typy vyšetřovatelů a tak vůbec. Na druhou stranu ale také říkám, že nikdy se nemá říkat nikdy. To znamená, že když do České televize přijde po zhlédnutí třetího Labyrintu záplava dopisů a budou to stohy, přes které nebude možné projít vrátnicí, jak moc si diváci budou přát čtvrtou sérii, tak nad tím možná začneme přemýšlet. Nejdřív ale s odstupem alespoň tří pěti let. Minimálně do té doby necháme Labyrint spát. 

Vysvětlete mi jednu věc. Jak může jeden a tentýž člověk točit temné mysteriózní série, ve kterých se mrtvol pomalu nedopočítáte, a na druhé straně režírovat pohádky, bez kterých se zřejmě neobejdou už žádné Vánoce?
O tom jsem před časem přemýšlel a dospěl jsem k názoru, jestli já nejsem schizofrenní. Asi budu rozdvojená osobnost. Tady hrůzy a strach, tady Anděl Páně a křesťanská laskavost. Ale vážně, svět by asi měl být v rovnováze. Kdyby bylo moc hrůz, nebo naopak moc svatosti, nefungovalo by to. Ta naše lidskost, která není absolutně zlá, ani absolutně dobrá, musí dýchat oběma stranami plic. U Labyrintů mě navíc baví, že se lidé bojí, jsou v napětí a zkrátka funguje hra s divákem. Když se pak do takového žánru podaří vsunout navíc nějaké skutečné téma, je to pro mě ještě zajímavější. U třetí série jsem pracoval s otázkou, co se stane, když člověk vyzve Boha na souboj. Je to takový salierovský motiv s tím, že když se něco přepískne a sklouzne to do extrémního fanatismu, je to samozřejmě vždycky špatně. Platí to pro všechny oblasti a pro víru zrovna tak.

Jak se vůbec pozná klíčící fanatismus? Máte s tím nějakou osobní zkušenost?
Že bych se setkal tváří v tvář s nějakým náboženským fanatikem, to ne. Ale u nás u katolíků občas zaznívají extrémní názory, které začínají být silnější než samotná boží myšlenka. Často tyto extrémní tendence rozpoznáte podle toho, že vám dotyčný začne vytahovat věci z Písma. Vybere si jeden jediný citát a na něm začne stavět celý svůj postoj. Přestane Písmo svaté vnímat v kontextu vší té mnohosti, která je pro něj příznačná, a vybere si jen to, co on sám chce slyšet. To se mimochodem děje i extrémním islamistům – že si vytáhnou jen to, co slouží jejich fanatické myšlence a už nevidí korán jako celek. 

Myslíte, že jen v tom funguje u islámu stejný princip?
Onehdy se mi stalo, že mě naložil taxikář, který pocházel ze Sýrie. Uměl perfektně česky a říkal, že už tady žije patnáct let. Vezl mě z Letné na Malou Stranu, a už po pěti stech metrech jsme se dostali na téma Pánaboha. Musím říct, že debata s ním byla úžasná, a když jsem vystupoval z auta, říkali jsme si: Máme jednoho Pána, a to, že se k němu prostřednictvím našich náboženství dostáváme rozdílnými cestami, to už je vlastně jen taková drobnost. Chci tím říct, že s muslimem si můžete normálně skvěle pokecat, když nevyznává extrémy. 

Nicméně náboženství, pokud se nebavíme o extremismu, dnes už zdaleka není tolik rezonující téma. Co je podle vás tou hybnou silou, která vede ke změnám? 
Přijde mi, že žijeme ve světě, který se snaží být tak strašně moc lidský a lidštější, než byl předevčírem, až se vlastně stává hrozně nelidský. Neustále si uvolňujeme pravidla a s vidinou, že pak budeme šťastnější, začínáme překračovat některé mantinely, které byly třeba Desaterem definované jako nepřekročitelné. Otázka je, jestli jsme my lidé schopní žít v absolutní svobodě. A vlastně, co to je absolutní svoboda? Blbost, protože aby svoboda mohla být svobodou, musí se odrážet od nějakého druhu zákazu nebo právě zmiňovaného přikázání. 

Podobně znepokojeně jste mluvil i při našem posledním rozhovoru před dvěma lety. Nevnímáte, že by se společnost alespoň nepatrně posunula?
Právě, že ona se hýbe a neustále se musí posouvat dál a dál. Je to už skoro jako v komunistickém Rusku, kde včera znamenalo zítra, nebo jak zněl ten bolševický blábol. Připadá mi, že v té touze, abychom se posouvali kupředu, je vývoj tak strašně moc překotný, že se už ani nestíháme zamyslet, jestli je vůbec dobrý, a co se z takového posunu urodí za pár let. 

Narážíte teď na něco konkrétního?
Nechci se někoho dotýkat, ale jedno z témat, nad kterými přemýšlím a ptám se, zda je dobré ho otevírat, je, když třeba dva kluci chtějí společně vychovávat děti. 

A jsme zase u těch práv a svobody…
Dobře. Ať je mají. Ať mají všechna práva. Nechci je omezovat. Ať po sobě dědí, dozvídají se veškeré informace v nemocnici a tak dále… Já si ale kladu otázku, jestli je dobře svěřit těmto párům do výchovy dítě – jestli umožnit adopci. Pořád si říkám, že pro dítě – jakékoli, je přeci dobré vidět tatínka a maminku v obraze mužství a ženství. Dnes se v otázkách genderu tak podivně všechno míchá dohromady, jako by se pomalu ztrácela krása mužství a ženství. Vždyť je přece strašně hezké, když se chlapi dvoří holkám, které dělají ze začátku Zagorku, ale přitom chtějí, aby zase zavolal. Vždyť je to taková nádhera. Připadá mi, že gender to chce všechno vyzmizíkovat.

Možná ten důvod, proč by dva muži měli mít možnost vychovávat dítě, je ten, že dvě ženy si dítě obstarat mohou – bez ohledu na zákony. Muži jsou v tomto ohledu v daleko nevýhodnější pozici. Není to fér.
Ano, je to nefér. Svět je mnohokrát nefér. To je podobný druh výkřiku, jako bych řekl: To je nefér! Já bych chtěl mít taky takový talent na fotbal, jako má Ronaldo, a nemám ho. Jak to, že ho nemám? Prostě, i kdybych se tisíckrát na hlavu stavěl, tak s těma svýma nožičkama a tím, jak vypadá moje tělesná konstituce, ze mě druhý Ronaldo nikdy nebude. Prostě nebude, protože mi to pánbůh nenadělil. Je to nespravedlivé? Já nevím. Kde je ta hranice? Tím se dostáváme k tomu, že dnešní svět má hrozně zbytnělé ego. 

Vyšetřovatelský tým seriálu Labyrint III
Promofoto k třetí řadě seriálu Labyrint

Co tím myslíte? 
Zvykli jsme si na to, že všechno máme, že všechno jde. Naše civilizace je tak neuvěřitelně rozfrfňaná, že jakmile narazíme na nějaký limit – strop našich možností, můžeme se zbláznit vzteky. Ale limity tady vždycky budou, protože jsme se narodili jako lidi a ne jako všemohoucí Bůh. To je podstatná věc, kterou současný moderní člověk zoufale nechce vidět. Protože JÁ jsem nejlepší. JÁ a moje ego, JÁ a moje svobody, JÁ a moje potřeby, JÁ a moje férovost… 

Tři čísla

45. narozeniny oslaví Jiří Strach 29. září. 

3 miliony diváků sledovalo loni o Štědrém dnu pokračování Strachovy pohádky Anděl Páně 2. Šlo tak o nejsledovanější pohádku za patnáct let a nejúspěšnější nezpravodajský pořad za poslední desetiletí. 

75 let je herci Františku Němcovi, jehož portrét před časem natočil Jiří Strach. Dokument měl premiéru na začátku září. 

Na určité limity určitě narážíte i ve své práci. Pojďme se k ní ještě vrátit. Už delší dobu visí ve vzduchu vaše dva velké projekty – gotický horor Sedmikostelí a pohádka Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Jak to s nimi vypadá?
Práva od Miloše Urbana na román Sedmikostelí už mám několik let, ale bude to film za strašně moc milionů. Tipnul bych tak sedmdesát. Je to můj hrozně velký sen, ale obávám se, že bude muset ještě chvíli čekat. Stejné je to s Dlouhým, Širokým a Bystrozrakým a rozpočtem, který se už teď pohybuje kolem padesáti milionů. Určitě máme přislíbenou podporu České televize, která má z nějakého důvodu celkem ráda moje pohádky. Nevím, čím by to mohlo být. 

Samozřejmě ale nemá smysl čerpat od nich jakékoli peníze, když ještě nemáme podporu grantu nebo nějakého dalšího silného partnera. Takže i tento projekt se odsouvá, ačkoli scénář už máme napsaný deset let. Teď v podzimním kole se opět budeme ucházet o grant, tak uvidíme s jakým úspěchem. Víte, pohádka má tu nevýhodu, že není brána jako velké umění. A navíc na ni ještě chcete spoustu milionů, protože za pár šupů prostě natočit nejde. Obzvlášť ta poslední velká klasika, která ještě nebyla vůbec zfilmovaná. 

Aby vám ten projekt nakonec někdo nevyfoukl před nosem. Už se vám to někdy stalo, že byl někdo s nápadem rychlejší než vy?
Nebylo to sice přímo před nosem, ale stalo. Před lety jsem narazil na knihu Parfém: Příběh vraha a říkal jsem si, to by byl úžasnej biják! Přinesl jsem ji na Barrandov a přesvědčil kluky, kteří tam tehdy šéfovali, aby napsali o práva na zfilmování autorovi knihy Patricku Süskindovi. Od jeho agenta pak ale přišla odpověď, že pan Süskind svá díla pro film zásadně neprodává. 

Později jsem potkal Verunku Žilkovou, jejíž bratr překládal do češtiny jednu z jeho her. Navrhla, že by mu mohl zavolat a přimluvit se za mě. Nakonec prý Süskind řekl, že by tomu českýmu klukovi – tedy mně, nechal práva klidně i zadarmo, ale že opravdu z principu svoje knížky pro film neposkytuje. Řekl jsem si, tak jo, když ten bestseller neprodal ani velkým hollywoodským studiím a stojí si za tím, je to frajer. Uběhlo pár let a dočetl jsem se, že práva nakonec prodal Tomu Tykwerovi za pět milionů eur. Tehdy to byla snad třetí nejdráž prodaná knížka pro film všech dob. 

A líbil se vám ten výsledný film?
Zoufale se mi nelíbil. Ten zatracený Tykwer to celé zkazil! Nedalo se na to koukat a v kině jsem nadával nahlas! Jediné, co tam bylo úžasné, byl Dustin Hoffman v roli parfuméra. Jinak se mi nelíbilo nic. Měli to nechat natočit Stracha!

Strachovy dokumenty líčí život Němce i Kabátové

Jiří Strach se jako režisér realizuje s úspěchem také na poli dokumentární tvorby. Naposledy si na své konto připsal dokument Život herce: František Němec. Umělec, který se proslavil mimo jiné populárními rolemi tatínka z filmů Marie Poledňákové nebo doktora Řehoře z Nemocnice na kraji města, v srpnu oslavil 75. narozeniny, což byla ideální příležitost pro vznik filmového portrétu, v němž bilancuje svou hereckou kariéru. Dokument měl premiéru před několika týdny. 

Pro režiséra to nebylo zdaleka první pracovní setkání s tímto charismatickým hercem. Na place se poprvé sešli při natáčení snímku Otakara Vávry Veronika. Jiřímu Strachovi bylo tehdy pouhých dvanáct let a šlo o jeden z prvních filmů, ve kterých si jako dětská hvězda zahrál. „Od té doby k němu mám takřka synovský vztah. Svým noblesním a skvělým herectvím mi ozdobil i nejeden můj film. Je to člověk nevídané pokory, chytrého humoru a nekonečné laskavosti. Bylo mi velkou ctí, že právě mě si Fráňa přál jako režiséra pro natočení bilančního portrétu. Zvolil jsem styl jakési dokumentární roadmovie, přátelské putování Františkovým pestrým uměleckým životem, což umožnilo s důvěrou otevřít i hlubší barvy jeho duše,“ říká režisér. 

Jeho předchozím dokumentárním projektem byl v roce 2010 portrét hvězdy stříbrného plátna Zity Kabátové v rámci cyklu Neobyčejné životy. Celý dokument vznikl v nemocnici, kde herečka, kterou proslavily filmy 30. a 40. let minulého století, trávila poslední roky svého života. (vrm) 

František Němec při natáčení dokumentu Život herce: František Němec
František Němec a Jiří Strach při natáčení dokumentu Život herce: František...
Autor:
  • Nejčtenější

Ondřej Vetchý posílí Cimrmany, ač ho po škole nejprve jako herce zapudili

Do své 52. sezony vstoupilo Divadlo Járy Cimrmana po smutném létě, kdy brzy po sobě odešly jeho dvě výrazné tváře. I...

PRVNÍ DOJMY: Křepčení na hrobě, nebo pocta? StarDance začala Gottem

Muselo to být ošemetné rozhodování. Totiž jestli první díl StarDance, který náhodou vyšel na den státního smutku,...

Vivat Vlasta! Do „života čtvrtého“ vyprovodil Chramostovou dlouhý potlesk

Státní hymna a dlouhotrvající potlesk v zaplněném Národním divadle vyprovodily zesnulou herečku Vlastu Chramostovou....

RECENZE: Eurokriminálka Princip slasti. Cestopis zabírá líp než vražda

Části ženských těl poházené po třech městech mají účel i efekt. Horší je, že vyšetřovatelé z daných zemí se v...

RECENZE: Angelina Jolie a Michelle Pfeifferová vedou Hru o trůny tchyní

Pět let po prvním snímku se Angelina Jolie a Elle Fanningová vracejí do rolí kouzelné vládkyně temných blat a její...

Premium

Havel byl z jiného těsta, vzpomíná v rozhovoru exprezident Klaus

Jeden z hlavních aktérů polistopadového vývoje Václav Klaus starší hovořil pro LN o nepochopení kuponové privatizace i...

Premium

Sex je snadno dostupný, ale nevěra ještě není důvod k rozchodu

Tolerance je podle něj jen povýšenecký postoj k druhému a vytváří korupční prostředí, proto do partnerských ani jiných...

Premium

Koučem hokejistek v Americe. Klení povoleno, vztahy přísně zakázány

Kluka z Ostravy očaroval New York, kde natrefil na pozoruhodnou práci. Ivo Mocek koučuje tým Metropolitan Riveters v...

  • Další z rubriky

VIDEO: Iron Man má novou práci. Robert Downey Jr. baví jako Dolittle

Rodinná komedie Dolittle, která do našich kin přijde 16. ledna 2020, přináší moderní verzi klasického příběhu o...

RECENZE: První akční školka či co to je. Rambo by je rozstřílel na cucky

Něco takového v českém filmu vážně ještě nevzniklo. Na druhou stranu nelze tvrdit, že by takový úkaz chyběl. Neboť...

TELEVIZIONÁŘ: Z kříže vypadá nebe jinak, tvrdí filmový Ježíš

Vypadá to na nekonečný příběh. Už od premiéry v roce 1988 stíhaly snímek Martina Scorseseho Poslední pokušení Krista...

Premium

Se Štěpánem mě pojí jen víra v dobro a přátelství s Matáskem, říká Pavel Kříž

Pokud se novinář rozhodne udělat rozhovor s Pavlem Křížem, alias Štěpánem Šafránkem z legendární filmové série Básníků,...

SOUTĚŽ: Vyhrajte sirup pro děti, který zatočí s bacily
SOUTĚŽ: Vyhrajte sirup pro děti, který zatočí s bacily

Pojďte s námi otestovat dětské sirupy od NutriFood a ochraňte tak své děti před náporem nemocí a proměnlivého podzimního počasí. Stačí se přihlásit v komentářích.

Najdete na iDNES.cz