RECENZE: Film Ve stínu vnáší do soumraku českého filmu paprsek světla

Do kin vstupuje česká událost podzimu a nejspíš i celého roku. Jmenuje se Ve stínu a přináší filmařinu, před níž se s úctou i radostí smeká.

Zapomenuté úsloví "S poctivostí nejdál dojdeš" chválabohu zase jednou platí. Nůžky domácí tvorby se snad nemohly rozevřít víc než letos, kdy na jedné straně stojí četné levné rychlokvašky od ledabylých profesionálů či špatných amatérů (ti dobří se nederou do kin) a na druhé pravá, vyvzdorovaná a vypiplaná filmařina.

Ve stínu

90 %

ČR, 2012, 96 minut

Režie David Ondříček, hraje Ivan Trojan, Sebastian Koch, Soňa Norisová, David Švehlík, Jiří Štěpnička

Streamovací služby: Max (CZ zvuk), Netflix

Kinobox: 75 %

IMDb: 7.1

Divák to na výsledku nepozná a ani nesmí, nicméně fakta mají svou váhu. Od nápadu do premiéry filmu Ve stínu uplynulo šest let. Vzniklo sedmnáct verzí scénáře. Natáčení se o rok odložilo, dokud se nesejde dost peněz, aby se na řemeslu nemuselo škudlit. Po první verzi se dalšího půl roku film znovu přestřihával až ke své konečné podobě: kratší, sevřenější, údernější. Prostě lepší.
To všechno z filmu podprahově dýchá. Žádné šmé, žádná šidítka vydávaná za moderní experiment; jen čistá síla obsahu a stylu. Člověku se vybaví Miloš Forman a jeho recept na úspěch: Říkat pravdu zábavně. Ve stínu vnáší do soumraku českého filmu paprsek světla právě tímhle způsobem. Má přitažlivý obal napínavé dobové detektivky, ovšem s podstatným sdělením a skutečnými charaktery, ne figurkami žebrajícími o divákovy sympatie s nataženou dlaní.

Soňa Norisová s Filipem Antoniem při natáčení filmu Ve stínu

Ve stínu

A navíc se ve všech vpravdě mistrovských složkách od kamery přes výpravu, kostýmy, zvuk a střih až po hudbu, ale také v jejich výsledné harmonii hlásí láskyplně k anglosaské podstatě filmu noir – stylu, jehož by mohl být učebnicí.

Osamělý běžec spravedlnosti

K přesnému stanovení nálady, žánru, místa i času postačí pár úvodních vteřin, tiché zlověstné tóny, noc, déšť, siluety měkce vystupující z pološera zlodějských svítilen, úsporný jazyk a pot kasařského cechu ve výstižné zkratce Norberta Lichého. I ráno si pod nesmělým sluncem předjaří roku 1953 udržuje šedivý chlad, jímž kráčí za zdánlivě běžným případem hlavní hrdina, detektiv v podání Ivana Trojana, žádný žoviální vyznavač slovních průjmů, nýbrž věcný typ se stručným profesním slovníkem. Přesné střídmé dialogy mu vyhovují, Trojanův "český Bogart" je neproniknutelný a úporný stejně jako Sebastian Koch, hrdinův německý kolega i sok v jedné osobě.

Hlavně však po dlouhé době, snad poprvé od snímku Je třeba zabít Sekala, stojí v českém filmu proti sobě dva opravdoví chlapi – ani teenageři, ani manekýni, nýbrž muži westernového ražení včetně tajemství.

V "úředních" debatách sice rytmus lehce zbrzdí překlad, ale na druhé straně účinkuje kontrast nezúčastněného hlasu tlumočnice s výbušným sdělením. Režisér David Ondříček výtečně dávkuje tíseň, hrozbu, strach, pouť osamělého běžce spravedlnosti mezi kantýnou a psím útulkem, kde vyzařuje hořkou rezignaci Simona Babčáková. I jiné rozsahem malé role rozsvěcují velcí hráči: Marek Taclík, Martin Myšička nebo Ondřej Malý coby mrazivý prokurátor. Hrají však také obrazy, každý detail, odstín a pohyb, nábojnice, nůž, mříže, pistole. Ve stínu je zkrátka film pro široké plátno, kde se lze nořit do jeho kouzelnické lázně smyslů doslova s rozkoší.

Miroslav Krobot v detektivce Ve stínu odehrávající se těsně po druhé světové válce v Československu

A co politika? zeptá se opatrný divák. Může být klidný; období těsně před měnovou reformou zaznamenává film spíše pocitově a jen v míře nutné pro pochopení souvislostí, rozhodně nemává hesly a vlajkami, příliš okatým symbolům se zdrženlivě vyhýbá. Naopak se Ve stínu až nečekaně daří milostným motivům, ať už manželskou něhu rozbije stín na pavlači, nebo Trojanova filmová žena Soňa Norisová zažije s Kochem ryzí scénu v dusné prádelně, kdy jen němá blízkost a zrychlený tep stvoří jiskřivější nálož erotického vzrušení než celá "lehce nemravná" Svatá čtveřice.

Hrdinové bez manifestů

I když se smyčka kolem jeho rodiny stahuje a napětí houstne, nedovolí si detektiv žádné kázání, veškerý morální apel adresuje pouze nepřímo při hrách se synem. Klíčové dilema "zbabělý táta, nebo mrtvý táta" pojmenuje naplno jen jedinkrát Kochova postava, odhalující tak zároveň vlastní těžkou volbu. Zralý scénář Marka Epsteina šetří slovy obecně a patetickými zvláště.

Zkrátka se zrodil hodně dobrý film. Má hrdiny bez mramoru a bez manifestů, má stavbu, řád, smysl, napětí i obraznost. Ctí zákony profese až starosvětsky, což ho vylučuje ze současné festivalové vlny tíhnoucí k odchylkám a úchylkám.

Vytknout se mu dají vlastně jen tři drobné "pětiprocentní" kazy: trochu přímočaře typizované vedlejší postavy Rusů a Židů, trocha doslovnosti nutná pro zahraniční trh a snáze odhadnutelný vývoj kriminální zápletky. Matematicky by tedy po srážce patnácti bodů činila výsledná známka 85 procent. Ale protože přináší dvojí světlo, do vlastního příběhu s tak vzácnou a potřebnou katarzí i do české kinematografie jako doklad, že pořád lze točit na výši, zaslouží si film Ve stínu zaokrouhlit směrem nahoru.

A to i navzdory riziku, že zejména nejmladší generaci může vadit závěrečné gesto spojené s historickou pamětí země. Jenže v daném případě nejde o banální přílepek, jakým si vylepšují mravní štít daleko slabší snímky. Jinými slovy, více si film procítí člověk, v jehož rodinné kronice znamenala padesátá léta temnou kapitolu než třeba potomek či obdivovatel nadšených budovatelů komunistických zítřků. Nicméně bez ohledu na politické postoje musí každý jen trochu vnímavý divák spravedlivě ocenit vysokou školu vybrané filmařiny, jaká se vidí sotva jednou do roka – a za ni se skutečně nedá jít pod poctivou "osmdesátku".