Také hraná sága z produkce HBO se držela bezmála dokumentární přesnosti, její tvůrci Craig Mazin a Johan Renck přesně chápali, že nejsilnější je realita sama. Divákovo vědomí, že sleduje skutečné události, totiž dokáže vystupňovat prožitek nad veškeré umělé konstrukce Hry o trůny.
Současně pomáhala ryzí filmařina, o níž si běžné seriály nechávají jen zdát, obrazově bohatá, náladově vypjatá, ve slovech úsporná. Jako příklad lze zmínit takřka westernovou výpravu speciálních „čističů“ pověřených vybíjením psů; ke své výmluvnosti už nepotřebovala vyděračský detail se štěňaty.
Právě takové laciné efekty se na seriálu zbytečně přiživovaly. Přitom věcná profesní marnost, lidská bezútěšnost, výbuchy bezmocného vzteku vůči diktátu propagandy účinkovaly stejně věrně jako jiná specialita totalitní doby, všeobecný kutilský um ve vymýšlení improvizovaných záplat.
K tomu se přidal působivý kontrast velkorysé televizní produkce včetně dekorací a čistě sovětského receptu krajních řešení: „Kdepak roboti - lidi, pošleme tam lidi!“ Devadesát vteřin vyměřených pro práci vojáků v maskách asi v duchu počítal s nimi leckterý divák.
Jenže o sílu reality, která se dokázala přenést i přes mix angličtiny a ruštiny, se Černobyl postupně připravoval umělou dramatizací a heroickými promluvami. K první položce se váže často kritizovaný fakt, že seriál nechal trojici riskující životy v kontaminované vodě zemřít, ačkoli ve skutečnosti přežila. (Na pravou míru to uvedly až závěrečné titulky.) Druhou vadu symbolizovala jediná smyšlená postava, vědkyně v podání Emily Watsonové, kterou nutili promlouvat s hrdinným patosem hollywoodských bojovnic.
Odborníci našli více technických nepřesností, třeba líčení možných následků včetně neobyvatelné Evropy bylo podle nich v rámci dramatické licence trochu nadsazené. Dialogy ústřední trojice, v závěru pak dvojic o potřebě pravdy zase čím dál více duněly amerikanizovaným mramorem.
Nicméně před důkladností závěrečného dokazování v soudní síni je třeba smeknout. S retrospektivou událostí osudné noci se přidal nádech napínavé detektivky. A v tom, jak zprostředkoval aroganci, zvůli a strach, potěmkinádu bezchybné ideologické fasády nadřazené životům vlastních občanů, zkrátka způsob myšlení sovětských aparátčíků, odvedl seriálový Černobyl výtečnou práci. Byť kniha Světlany Alexijevičové Modlitba za Černobyl jej ještě přebije.
