Venkovský učitel klame tělem. Podle názvu se tváří starosvětsky až obrozenecky, ale o rozšafném kantorovi sbírajícím národopisné báchorky rozhodně nevypráví.
Titulnímu hrdinovi určil menšinovou sexuální orientaci, což ve školství vypadá velice provokativně, ale o senzaci tu nejde ani náhodou. Venkovský učitel je prostě dobrý film o nekonečných variacích citu, což bohatě stačí.
Režisér Bohdan Sláma sice zrušil původní plán, že Venkovským učitelem svou trilogii o hledání lásky definitivně ukončí, ale volný triptych jím prozatím vrcholí. Příběhem ne tak všeobecně sdělným jako Štěstí ani výrazně stylizovaným jako Divoké včely, ale zato filmařsky vybroušeným, opřeným o starý dobrý milostný trojúhelník. Ostatní postavy se vejdou pod termín „a další“.
Pomalu a podmanivě
Přitom některé zanechaly na miniaturním prostoru zásadní podpis i význam. Platí to zejména o hrdinových rodičích v podání Zuzany Kronerové a Miroslava Krobota, jimž hořká groteskní zkratka plně stačí, aby měl divák prostředí určující vývoj jejich syna jako na dlani.
Venkovský učitelČR, 2008, 126 minut Režie Bohdan Sláma Hrají Pavel Liška, Zuzana Bydžovská, Ladislav Šedivý, Marek Daniel, Miroslav Krobot Hodnocení: 80 % |
Právě odtud, ale hlavně před svými milostnými prohrami utíká hrdina Pavla Lišky z pražského gymnázia na vesnickou školu - další dojemný intelektuál s kufrem knih a s naivní představou, že v čistém jednoduchém rytmu venkova najde i svůj vnitřní klid.
Jenže do jeho uzavřeného světa naopak vtrhnou noví zneklidňující lidé: farmářka alias Zuzana Bydžovská a její sedmnáctiletý syn v podání Ladislava Šedivého. Spřátelí se, ale pod povrchem už to vře: zatímco žena miluje učitele, učitel touží po jejím synovi. A jednoho dne je touha silnější než všechny zábrany. Jizvy utrpí všichni tři; mohou se ještě vrátit k modelu pospolité rodiny?
V sevřeném dramatu působí trochu uměle jen způsob, jímž mu Sláma dodá roznětku. Pošle do vsi hrdinova exmilence, typově přesného Marka Daniela, který pak s sebou za svody velkoměst odveze dívku farmářčina syna, čímž mladíka zraní, vykolejí a nepřímo ponechá napospas péči provinilého učitele. Získá tak sice barvité výjevy z vesnické tancovačky, ale vztahy, jak je Sláma rozehrál, by do stadia kritického zlomu dospěly i bez „urychlovače“ zvenčí.
Podmanivost snímku totiž paradoxně pramení z jeho pomalého rytmu dní, jímž si netrpělivého diváka tiše opřádá. Idyla venkova si nepomáhá levným romantizováním, hudba zní jen vzácně, ale pak funguje dokonale. Historka jako vždy u Slámy by nebyla k uvěření, kdyby ji shrnul ve dvou větách, ale díky tomu, jak je vystavěna a zahrána, jde kino bezděčně s ní.
Od první vteřiny provází kamera hrdiny v dlouhých krouživých záběrech beze střihů, i za tu cenu, že se obraz při pohybu z tváře na tvář rozostří. Ale nevadí to: jako by si divák u okénka peep show jen vyměnil zamlžené brýle, ale svůj zrak ani na okamžik neodvrátil.
Tak důvěrný styl vyprávění už si samozřejmě nevystačí s neherci, na něž Sláma dříve sázel; vyskytují se i ve Venkovském učiteli, ale jen v lehce folklorních epizodách, kde se nejistá neumělost více či méně snese.
Existuje však výjimka, ne-li objev: Ladislav Šedivý v nanejvýš citlivé roli farmářčina syna. Tolik přirozené čistoty a zranitelnosti může předvést asi opravdu pouze člověk hereckým školením nepolíbený a nejspíš jen jednou za život.
Jasná sázka na Lvy
A Liška s Bydžovskou? Jasná sázka na příští České lvy. Liška tu konečně svléká úbor dojemných cvoků: je dokonale zkázněný, aniž potlačuje přirozenou inteligenci a kultivovanost své postavy. Nese si odstup vstřícného, ale zdrženlivě vědoucího vetřelce v místní hospodě; napije se s nimi, uctívají ho, ale nikdy nebude „jejich“.
V několika okamžicích, třeba za kalného rána po pitce, je Liška vyloženě krásný, ale neútočným neuvědomělým způsobem. A v málokteré milostné scéně se vidí tolik touhy, něhy, strachu i pokušení naráz, s milimetrovou mírou vzrušení i zahanbení, jako nese Liška v očích.
Totéž platí pro Bydžovskou. Je požitkem sledovat její proměny, nakřáplý hlas, do nějž pašuje zdání veselosti, nejistotu, když objeví vlastní zamilovanost, i předstíranou vyrovnanost, když ji Liška odmítne. Bydžovská vyzrává v královnu hereček a královskou zbraní je jí samozřejmost, životodárná podstata a síla ženství. Na ní stojí konečné smíření z tohoto, nikoli nebeského světa.
Avšak ani Venkovský učitel není dokonalý. Chlapcův vzdorný útěk vede přes Německo asi jen z vůle koprodukční smlouvy, do druhého plánu vedle rázovitých pivních figurek pronikla klišé jako smrt místní stařenky či likvidace jejího majetku. A pak je tu ještě Slámova libůstka: archaická stylizace současného venkova.
Tvůrce Václava Jiří Vejdělek s představou vesnice, kde s králíkárnou z trosek trabanta žije moderní plazmová televize v přirozené symbióze, je pravdě blíž než Sláma, kterému se „sociálka“ prostě líbí a hodí; stejně jako Západu, jenž se pak může nad chudým Východem rozlítostnit. Ve skutečnosti však Sláma potřebuje dřinu se studnou jako symbol - co by zahrál s pohodlným vodovodem?
