RECENZE - Protektor: velké ambice, důvtipná stylizace, ale ohrané téma

Protektor dostal rekordních šestnáct milionů korun od státního fondu kinematografie. Chudě opravdu nevypadá. Ale jeho obsah za obalem zaostává.

Jeden nápad se Protektorovi vyplatí. Totiž motiv bicyklu, který shlíží z plakátů, rytmizuje děj v řadě vstupů, hraje i ve „filmu ve filmu“ a navíc symbolicky dokresluje úvodní zmínku Hitlerova výroku „Čech je cyklista, jenž se nahoře hrbí, dole však šlape“.

Na rozdíl od jiných modelových příběhů holokaustu tak člověk po letech vyloví z paměti – Protektor? To je film s tím kolem...

Variace na známé téma

Ale kolo, na němž ujíždí hrdina od milenky právě ve chvíli, kdy se podobný bicykl hledá v souvislosti s atentátem na Heydricha, zároveň představuje stavební základnu, z níž vyrůstá až příliš mnoho náhod, nedorozumění a umělých gest bez logiky.

Takový je celý Protektor: velké ambice, důvtipná stylizace, jenže zápletka uhnětená ze známých prvků mnohokrát viděných dramat, jíž se ve zkratce říkává „Žid ve skříni“. Variací na stejné téma ve filmu Musíme si pomáhat získal Jan Hřebejk šanci na Oscara. Avšak ve srovnání s Protektorem měl jednu velkou výhodu: humor.

Protektor

60 %

ČR, 2009, 99 minut

Režie: Marek Najbrt

Hrají: Marek Daniel, Jana Plodková, Klára Melíšková, Tomáš Měcháček, Richard Stanke, Jan Budař, Jiří Ornest, Sandra Nováková, Martin Myšička

Streamovací služby: Max (CZ zvuk)

Kinobox: 75 %

IMDb: 7.1

Výhodou Protektora je zase hračičkářství režiséra Marka Najbrta, pokud jde o dobovou věrnost a oddanost pamětnickým filmům. Vůbec styl znamená položku, jíž se – na rozdíl od obsahu – Protektor výrazně a místy až okatě odlišuje.

Třeba úvodní scéna z „filmu ve filmu“, salonní prvorepublikové romance a la Kristián, v níž Jiří Ornest coby lehce omšelý milovník praví k hrdince v taneční róbě „Vy jste plakala“, nese dokonale přesnou náladu, techniku, výraz, intonaci.

Ještě párkrát se pocta starým filmařským časům dostaví: při humorném natáčení „jízdy“ na kole před pohyblivým pozadím či v situacích z kina včetně promítačovy kabiny, kam si hrdinka chodí připomínat zašlou slávu, když už nesmí hrát. Je totiž Židovka. A hereččin manžel, rozhlasový reportér, se ji pokusí zachránit ve stylu „něco za něco“: navenek slouží Němcům.

Ona nesmí na krok z domu, on hlásá do éteru kolaborantské ódy. Že to jejich manželství neprospěje a nakonec jednoho, druhého či oba zákonitě smete, spočítá si divák předem: protektorátní model značky holokaust nemá v komorní sestavě zase tolik variant.

Herci trochu ztracení

Může jej ozvláštnit jen způsob vyprávění, v případě Protektora tedy nebývale silná, výtvarně zručná stylizace, v níž však herci působí místy ztraceně.

Četné předěly mají totiž zcizující efekt, vytlačují emoce a vynucují si herecký civilismus, který se zase divně vyjímá v ovzduší retra. Marek Daniel nosí „pracovní“ masku svého hrdiny jistěji než soukromou tvář a totéž platí pro Janu Plodkovou, jíž nahrává vrozená fotogeničnost.

Kamera ji takzvaně miluje zvláště v sekvencích „filmu ve filmu“, kdy věrně odpovídá dobovým hvězdám. Jako by přišla na svět s darem velkého detailu, což využívá i její filmový milenec, medik typu Ideálu septimy, který do omrzení fotí její dětinské provokace i umělecké akty.

Ostatním postavám určí karty, respektive míru odvahy, debaty a výjevy v rozhlasovém studiu; obvyklému rozložení charakterů od bojovníka přes opatrné po prospěcháře odpovídají i dost jalové a předvídatelné dialogy.

Vedle účinných okamžiků, kdy muž své ženě vmete do tváře „To není moje vina, že jsi Židovka“, či kdy teče u výslechů první krev, se objevují momenty přepjaté – třeba s jeho naivní milenkou – nebo přestylizované, jako je únik do světa drog.

Na Protektorovi je zkrátka vidět tu obrovskou usilovnost tvůrců o „zásadní výpověď“, která je zrazuje. Prvotina týmu, nenápadná venkovská tragikomedie Mistři, byla opravdovější a čistší.