Celovečerní variace na seriál Kancelář Blaník vzešla z jasného obchodního propočtu. Jednak má cyklus skečů otrlého lobbisty Tondy Blaníka své věrné fanoušky, z nichž někteří na film dokonce přispěli v internetové sbírce, jednak se tu nabízelo vděčné propojení s reálnými prezidentskými volbami, z jejichž zákulisí včetně postav skutečných kandidátů film těží.
Tudíž se upekl polotovar určený výhradně k okamžité jednorázové spotřebě, s maximální trvanlivostí do příštích voleb, prakticky neprodejný kamkoli za hranice, ale ze všeho nejvíce nastavovaná reklamní vějička.
Scénář podepsalo pět autorů včetně režiséra Marka Najbrta, pod námětem stojí v titulcích ještě více jmen. Pohříchu nikdo ze spolutvůrců zřejmě nevěděl, o čem chce film vlastně vyprávět a k čemu hodlá dospět. Výsledek připomíná dadaistickou kratochvíli, kdy se z klobouku losují a volně řadí bláznivé nápady; bez ladu a skladu, ale hlavně bez samonosného humoru. Pak osamělé kouzlo nesmyslu brzy vyprchá, protože nonsensová metoda, z pohledu tvůrců jistě zábavná, může být pro konzumenta úmorná.
Úsměvy se tu a tam dostaví ještě v prologu, kdy Tonda Blaník ohlásí vlastní prezidentskou kandidaturu a od tristních začátků kampaně přes heslo „Masaryk 21. století“ se dopracuje až k mistrnému spotu s bosým bardem Tomášem Klusem, jehož oslavnou písní „Tonda to dá!“ komedie vrcholí.
Pak už se jenom drolí, uhýbá, šmodrchá a upadá. Podpisové archy miláčka lidu Blaníka totiž nedorazí na ministerstvo vnitra včas, tudíž favorit volí jinou taktiku, zjednodušeně řečeno velice složitou a velice otravnou korupční šarádu spojenou s ostatními kandidáty a s Číňany. Přičemž osobně pěstuje pouze vulgarity, opilost, sebelítost, a dokonce i vzácné výčitky svědomí, které mají podobu snových setkání s Václavem Havlem.
Blaníkův představitel Marek Daniel si v postavě někdejšího prezidenta zopakoval svou úlohu z Českého století, ovšem v dialogu mravní autority s nejhrubším cynikem nemůže ve své dvojroli udělat nic nežli žasnout, kde a proč se tu Havel vzal. Stejně jako divák, který se v ději a jeho smyslu čím dál více ztrácí.
Fotogalerie |
Vůbec platí, že se propojení fikce s realitou nijak zvlášť neblýsklo. Blaník si potřese rukou tu s Michalem Horáčkem, tu s Mirkem Topolánkem, jeho asistentka našeptá Evě Drahošové, že ten její je „pěknej kanec“, a Miroslava Kalouska zkoušejí obrátit ve svatou víru v Miloše Zemana. Ovšem ponejvíce jen hlídkují před kancelářemi jednotlivých uchazečů o Hrad a probírají jejich kauzy, slabosti, zranitelná místa, staré hříchy.
To už se v sále počne kradmo zívat, protože na reparát z publicistiky není nikdo zvědavý. Že politik krade pero a novináři chlebíčky, patří do popelnice komunálních anekdot podobně jako zakuklená „lumpenkavárna“ nebo Dalík za mřížemi, novější vtipy se však nedostaví.
Takřka trestuhodně zabíjí Prezident Blaník šance, které mu poskytnou ochotně hostující celebrity, mimo jiné Jakub Železný, který hosta zpovídá v televizním studiu, Tomáš Sokol, s nímž potenciální prezident probírá ústavní pravomoci, nebo Ladislav Špaček, který se pokouší neotesance čurajícího přímo z pódia naučit základům slušného chování. Až na výjimky plní trpné role známějších tváří ve skládance situací vytvořených pouze a právě pro sólistu Tondu Blaníka.
Prezident BlaníkČesko, 2018, 85 min režie: Marek Najbrt hrají: Marek Daniel, Michal Dalecký, Halka Třešňáková, Jakub Železný, Ladislav Špaček, Tomáš Klus a další Hodnocení: 30 % |
Jak se vyprávění zamotává jednak do spikleneckého plánu, jednak do Blaníkových nočních můr, dělá film žánrové kotrmelce od grotesky přes psychologické drama až po levnější akční thriller. Bohužel jim chybí jednotící styl nadsázky, takže ve finále se slibovaná komedie usadí na půdě fantazmagorie.
Komedii se dá mnohé odpustit – třeba za to, že vznikla překotně a dokončovala se podle výsledků skutečného prezidentského finále na poslední chvíli. Nicméně ani dotyčná „aktualizace“ zrovna nesrší originalitou a nedostatek původního vtipu se opravdu přehlédnout nedá.
Po deseti procentech lze Prezidentu Blaníkovi udělit za Klusův podpůrný song, za jazykové hrátky, kdy hrdina představuje Asijcům pražské sochy zkratkami typu „Jan Hus fire“, a překvapivě za politickou vyváženost. Jakkoli je totiž z plátna patrné, komu (ne)patří sympatie tvůrců samých, jejich výtvor uondá spravedlivě, neboť naprosto rovnoměrně voliče kohokoliv odleva doprava a zpět.
